Kůň a lístek - kapitola 9

Elfský princ má pocit, že Eomér nezachází s jeho sestrou dobře. Faramir přijel do Edorasu a shání Eówyn. Ta má ale potíže zcela jiného rázu ...
» autorka: erestor
„Rád tě zase vidím, pane!“ Těžká dubová vrata se otevřela a princ vjel do Edorasu. Seskočil před schodištěm. Ihned se objevil ušmudlaný kluk, který se ujal jeho hřebce. Pousmál se. V Mirkwoodu by toho kluka poslal, aby si hrál s dřevěným koníkem, ale v Rohanu mu svého bujného oře svěřil bez starostí. „Děkuji!“ Vyběhl schody a vešel do paláce. „Vítej, pane!“ Stanul tváří v tvář kulaté ženě. Vybavil si i její jméno. Berta. „Kde je král?“ zeptal se zvědavě. „Časně ráno odjel, pane!“ Legolas se chápavě usmál. „A královna?“ Eoméra zas tak moc nepotřebuji! „Je ještě v ložnici!“ Poděkoval jí pokývnutím a vyrazil se za sestrou.


„Vstávej, ženská!“ Potlačila slabé zaúpění, když ji někdo dloubl špičkou boty do žeber. „Buď na ni hodnej, Rafe! Panenka by si pak mohla stěžovat!“ Následoval hurónský smích. „Držte huby! A připravte se k odjezdu! Rankor na nás už čeká, tak sebou hoďte!“ Muž, kterého nazývali Rafem, ji popadl za svázané ruce a prudkým trhnutím ji zvedl na nohy. Tentokrát se neovládla a vykřikla bolestí. Prostřelené rameno jí ošetřili tím nejjednodušším způsobem. Při mihotavém světle ohně jí prostě vytrhli šíp z rány a pak bez ohledu na její nářek na zraněné místo přitiskli rozžhavenou čepel nože. „Ticho, ty děvko!“ Vlepil jí políček, po kterém se na její tváři okamžitě objevila rudá skvrna. Dostrkal ji ke koni a vysadil na jeho hřbet. „Žádný hlouposti nebo ti zpřelámu hnáty, jasný?!“ Roztřeseně přikývla. Bylo to mnohem lepší než včera, kdy ji nechal jít pěšky za jeho koněm. Když upadla, tak ji několik desítek metrů prostě vláčel po zemi jako nějakou kládu …


Íriel se už dooblékla a právě přemýšlela, jak zakrýt stopy pláče na svém obličeji. Nechtěla, aby někdo věděl, jak s ní v noci manžel zacházel. Dovolila mu to a teď se sama před sebou styděla za to, že nebyla dost silná, aby to zvládla. Ozvalo se letmé klepnutí, a než stihla zareagovat, tak do pokoje vstoupil její bratr. „Lasi!“ vykřikla radostně a vrhla se mu do náruče. „Ir!“ Objal ji a políbil do vlasů. Pak ji od sebe odstrčil na vzdálenost paže a pozorně si ji prohlížel. Bylo jí jasné, co vidí. Znejistěla a sklopila hlavu. Vzal ji za bradu. „Co se stalo?“ otázal se Legolas hlasem jako břitva. „Nic, Lasi! Opravdu!“ Íriel měla pocit, že jí nevěří. „Vidím, žes plakala! Tak co v tom vězí, sestřičko?“ vyzval ji nekompromisně. Věděla, že mu musí něco říct. Jeho zpytavý pohled jí pronikal až do morku kostí. Co ti jen mám říct? „Pohádali jsme se, Lasi! To je celé!“ Zoufale se snažila znít přesvědčivě, ale nikdy mu neuměla lhát.


Legolas pochopil, že pravdu z ní nedostane. A bylo mu to líto. Nicméně, si přísahal, že Eomér za to zaplatí! „To se občas mezi manželi stává, ne?“ prohodil nezávazně, ale nepřestával si ji prohlížet. Kromě toho obličeje vypadala dobře. Prosté šaty jen podtrhovaly její krásu. „Proč jsi vlastně přijel, Lasi? Něco se stalo v Mirkwoodu?“ zeptala se s obavami. „Vše je v pořádku, neboj! Jen jsem tě chtěl vidět, Ir!“ usmál se na ni. „Takže se tu zdržíš?“ Neušlo mu, jak se celá rozzářila, když přikývl. „Nechám ti připravit pokoj! Stejný jako minule, ano? Zatím si zajdi dolů na jídlo! Určitě tam něco najdou!“


Haleth si pozorně prohlížel půdu před sebou. „Jedou ke Gunskému průsmyku, řekl bych!“ prohodil Dingord věcně. „Jo, musíme sebou hodit!“ Ani jim to nemusel říkat. Každý z Rohirů uměl číst stopy. Všichni muži ve skupině viděli, že se najednou nejisté kroky ztratily a nahradil je široký pruh zválené trávy dlouhý dobrých padesát metrů. A každý z nich věděl, koho tu ti neznámí vlekli. Paní Eówyn …


Eomér se překvapeně zastavil, když u stolu zahlédl Legolase, jak se láduje pečeným vepřovým. „Co ty tady, příteli?“ zeptal se užasle. Ne, že by ho nerad viděl, ale nečekal ho. Vždyť tu byl poměrně nedávno! „Můžeme si spolu promluvit někde v klidu?“ zeptal se ho mirkwoodský princ poněkud chladně, když spolkl sousto a spláchl ho pivem. „Jistě, třeba v mé pracovně!“ Pozoroval, jak se jeho švagr zvedl a bok po boku vystoupali po schodech.
Rohanský král za nimi zavřel dveře a otočil se ke svému hostu. „Tak co tě sem přivádí …“ Elf se zničehonic prudce máchl pravačkou a poslal ho drtivým hákem k zemi. „Co tě to posedlo?“ vypravil ze sebe Eomér nechápavě a hřbetem ruky si otřel krev z rozseklého rtu. „Viděl jsem Ir! Vypadala, jako by se po ní přehnala tlupa Orků! Cos jí udělal?!“ Legolas se napřahoval k dalšímu drtivému úderu …


„Dost, Lasi! Nech toho! Hned!!“ Íriel se odhodlaně postavila mezi bratra a manžela. Jakmile jí služebná sdělila, kam její bratr a manžel šli, tak se za nimi rozběhla. Tušila, že Legolas udělá něco nepředloženého. „Proč ho hájíš?“ zeptal se její bratr nechápavě. „Protože se mýlíš, Lasi! Strašně moc se mýlíš! A křivdíš mu! Eomér mi nic neudělal! Jenom jsme měli … trochu drsnější noc, když to musíš vědět!“ dodala s tvářemi zrudlými rozpaky. „Drsnější noc?!“ Legolas nevypadal, že by to uklidnilo. „A bylo to moje přání, když to musíš vědět!“ Eomér se mezitím zvedl z podlahy. „Tak docela ne, Íriel!“ vmísil se do jejich rozhovoru, i když věděl, že by měl raději mlčet. Jeho žena se k němu otočila. „Ale ano! Kdybych nesouhlasila, tak bys to neudělal! Dokonce jsi mě i varoval …“


Legolas si zamyšleně prohlížel svoji sestru a Eoméra. Když rohanský král natáhl ruku, aby ji pohladil po tváři, tak se bezděky napjal. Jestli jí ublížíš … Íriel však před jeho dotykem nejenže neuhnula, ale dokonce ještě přikryla jeho dlaň svojí. Tohle opravdu nevypadalo, že by se svého manžela bála. „Nech nás o samotě, ženo!“ požádal ji Eomér téměř laskavě. „Pošlu vám sem něco k pití!“ odvětila Íriel s úsměvem, než odešla. „Tak o co šlo?“ udeřil Legolas bez okolků na svého švagra, jakmile si sedli. „Včera přijel posel od Aragorna! Arwen měla další vidění …“ Legolas nechápal, co na tom Eoméra tak rozrušilo. „ … a kromě toho mi sdělil, že s ním jela i Eówyn. Cestou je přepadli! Byl si jist, že ji zranili, ale pak mu přikázala, ať jede napřed …“ Oh, Valar! Teď už chápal, proč to jeho přítele tak zasáhlo. „ … vyslal jsem muže, aby se po ní podívali, ale zatím ji nenašli!“ Přišlo děvče se džbány piva a Eomér počkal, až odejde. „Měl jsem mizernou náladu a Íriel za mnou přišla … Nebyl jsem zrovna něžněj, ale ruku jsem na ní nevztáhl …“ Muži zůstali chvíli mlčky. „Odpusť mi, Eomére! Sestra tě musí milovat víc, než bych kdy byl schopen uvěřit!“ promluvil nakonec Legolas tiše. „To nejsi sám!“ prohodil stejně tiše Eomér. „Ani já bych to od ní do včerejška nečekal …“


„Kapitáne Faramire!“ Překvapeně se dívala, jak gondorský správce sesedá na nádvoří. „Má paní!“ Nepatrně sklonil hlavu na pozdrav, když došel k ní. „Kde je Eówyn?!“ otázal se vzápětí. Íriel se bezděky zachvěla. Jeho klidná zuřivost jí naháněla hrůzu. „Není tu!“ Přemohla se a položila mu ruku na předloktí. „Běž za Eomérem, pane, má pro tebe zprávu …“


Faramir cítil, jak se mu sevřelo srdce. Královnina slova byla jasnou předzvěstí něčeho zlého. „Kde je moje žena, paní?!“ vyhrkl bez přemýšlení. „Nevím, ale prý je zraněná … Haleth už včera vyjel, aby ji hledal … Víc ti ale řekne manžel …“ Víc neslyšel, protože se rozběhl do paláce. Uvědomoval si, jak udiveně na něj hledí Rohirové, které cestou míjel, ale bylo mu to jedno …


„Co víš o Eówyn?!“ Eomér i Legolas sebou trhli, když do pracovny doslova vlétl Faramir. Bylo zřejmé, že před chvilkou dorazil. Jeho oděv byl pokrytý prachem a ve tváři měl vepsanou únavu, kterou teď ovšem překrývaly obavy o osud jeho ženy. „Nic!“ přiznal Eomér bez vytáček. „Čekám, až se muži vrátěj …“ Faramir se bez vyzvání sesunul do nejbližšího křesla a mocně si lokl ze džbánu na stole. „Jen si posluž, příteli!“ pronesl Legolas s pochopením. „K čertu s ní!“ klel Faramir, jako by ho ani nevnímal. „Přísahám, že až jí najdou, tak ji nejdřív zlíbám a pak sedřu kůži ze zad! A neopovažuj se mi v tom bránit!“ plamenným zrakem si přeměřoval svého švagra. „Bez obav! Půjčím ti i bič, budeš-li chtít, a můžem se střídat! Přiznám se, že teď bych si to i vychutnal …“


Legolas bez dechu naslouchal jejich rozpravě. Nebyl si jist, na kolik jeho přátelé žertují a na kolik to myslí vážně. Uznával, že Eówyn zaslouží za svoji nerozvážnost trest, ale bičování mu přišlo až příliš přísné. „A co když ji nenajdou?“ Položil nakonec otázku, která mu vrtala hlavou. Oba muži se na něj zadívali. „Pak prohledám celou Ardu a nepřestanu, dokud ji nenajdu!“ Faramirovy oči žhnuly odhodláním. „Kde je Darun?“ Eomérovi bylo hned jasné, proč se po něm shání. „Nech ho na pokoji, Faramire!“ pronesl smířlivě. „Když se Eówyn rozhodne, tak je po čertech těžké ji přimět, aby změnila názor! Darun proti ní neměl šanci!“


Slunce už dávno zapadlo, když se její manžel objevil v ložnici. Byla už v posteli a bezděky si přitáhla přikrývku až k bradě. „Měla bys už spát, děvče!“ usmál se na ni. „Nemůžu usnout, Eomére!“ Sledovala, jak se svlékl, a vklouzl pod deku. „Pojď ke mně!“ Jen to ne! „Dneska bych raději, kdybychom ne …“ Úzkostlivě se vyhýbala pohledu na něj. Zachvěla se, když ji k sobě přitáhl. Odevzdaně se k němu přitiskla a položila si hlavu na jeho hruď. „Slituj se … prosím … aspoň pro dnešek, Eomére!“ zaprosila tichounce. Po včerejšku byla ještě celá bolavá a představa, že se jí tam bude znova dobývat, ji nijak nelákala. „Ššš …“ konejšivě ji hladil po zádech a boku. „Chci tě mít jen blízko sebe, to je celé!“ Jeho slova ji uklidnila. „Děkuji ti!“ vydechla s úlevou. „Bylo to moc zlé?“ zeptal se po chvíli. „Co chceš slyšet?“ Bylo zřejmé, že se vyhýbá odpovědi. „Pravdu, Íriel! Musím to vědět!“ Intuitivně pochopila, že mu teď nesmí nic tajit. „Bolelo to a ještě teď to bolí. Mnohem horší však bylo vědomí, že ti na mě vůbec nezáleží. Že jsem jako věc, kterou použiješ, jak a kdy uznáš za vhodné …“


Eomér jí mlčky naslouchal. Každé její slovo bylo, jako by mu vrážela nůž do těla. „Dal bych cokoliv za to, abys to nemusela zažít!“ povzdechl si smutně. „A přísahám, že …“ Položila mu ukazovák na rty. „Jsem ráda, že se to stalo, Eomére! Tobě to pomohlo a já teď vím, jak moc nespravedlivá jsem byla k tobě a tvým lidem! Můžeš mi to někdy odpustit?“ Hleděl na ni jak na zjevení. Ublížil jí a ona ho prosí o odpuštění?! „Íriel! Ty snad ani nejsi z tohohle světa! Musíš být dobrá víla!“ Tentokrát ho přerušila polibkem. „Slíbíš mi něco, pane?“ Jen něco? I kdybys chtěla celý rohanský poklad, tak bych ti ho dal! „Co to bude, má paní?“ Byl zvědavý, co bude chtít. „Miluju tě takového, jaký jsi, Eomére! Už nemůžeš udělat nic, čím bys mě od sebe odehnal! Jen mi pak dej vždycky trochu času, abych se vzpamatovala.“ Chápal, co mu tím říká, ale stále váhal. „Eomére, prosím!“ nepřestávala na něj naléhat, až ustoupil. „Ale pak si nestěžuj, že jsem hrubej!“ Usmála se na něj. „Jsi můj barbar!“ Zamračil se na ni. „Spi už, ženo!“


Schylovalo se k večeru, když dal Raf rozkaz, aby zastavili v úzkém údolíčku. „Tady se utáboříme!“ Muži začali chystat na noc. „Co kdybychom si s ní před spaním zašpásovali?“ navrhl jeden z nich s oplzlým úsměvem. „Rankor přece netrvá na tom, aby to byla panna, néé?“ přidal se další. Raf se zachechtal. „To teda určitě ne!“ Nešetrně srazil plavovlásku na kamenitou zem. „Já ale budu první, jasné?!“ Nikdo se neodvažoval protestovat. „Tak sebou pohněte, ať na mě dáma dlouho nečeká!“ Rozdělali oheň a začali si připravovat večeři …
Od ohniště se linula libá vůně masa a Eówyn hlasitě zakručelo v břiše. Raf se zasmál. „Panenka má prázdnej žaludek, chlapi! Dejte jí napít!“ Jeden z mužů k ní přiklekl a přitiskl jí k ústům měch s vodou. Nestíhala polykat, protože ho úmyslně zmáčkl, a většina vody jí smáčela hruď. Muž do ní pohrdavě kopl, ale pak se k její úlevě vrátil k ostatním. Skupinka popíjela a halasně se bavila. Až k ní doléhaly návrhy, co by jí měl Raf udělat! Dělalo se jí z nich špatně. Napjala všechny své síly a trhla pouty. Jediným výsledkem byla prudká bolest, která jí prolétla celým tělem. Zahlédla, jak se v záři plamenů vztyčila mohutná postava, která zamířila k ní. Začala trhat provazem jako smyslů zbavená, ale bylo to k ničemu. „Neškubej sebou tolik, ať si neublížíš!“ zazněl blízko ní posměšný hlas. „Táhni do pekel!“ sykla na něj. Nečekaně rychle se k ní sklonil a prudce ji udeřil do tváře. „Nebuď drzá, děvko!“ Zableskla se čepel a najednou měla volné nohy. Prudce z ní serval kalhoty, a pochvalně hvízdl. S rostoucí panikou sledovala, jak si odepnul opasek. „Ne … neopovažuj se mě dotknout!“ Pobaveně na ni shlížel. „Nejsi v postavení, abys mohla něco namítat, ženská!“ Stáhl si boty, pak si rozvázal šněrování a sundal si nohavice. „Ne …“ zaprosila Eówyn zoufale. Vzápětí na ni celou vahou nalehl. Mezi stehny cítila jeho ztvrdlé přirození …


Probudilo ho zabušení na dveře, které se téměř okamžitě otevřely. „Před chvílí přivezli paní Eówyn …“ oznamovala mu pihatá dívka s očima navrch hlavy. Faramir na víc nečekal. Vymrštil se rovnýma nohama z postele a natáhl si kalhoty a tuniku. Teprve, když se obouval, si uvědomil, že není v pokoji sám. Zadívala se na ni. „No co je ještě?!“ houkl na ni netrpělivě. „Paní Eówyn je šťastná žena, pane!“ proneslo děvče obdivně. Chvíli na ni jen zíral. „Nejsi na tohle trochu mladá?“ Pokrčila rameny. „Jak se to vezme! Mamka si to taky myslí, ale Renaldo s ní nesouhlasí!“ Faramir se na okamžik zarazil. Renalda dobře znal. Nebyl už sice nejmladší, ale jako lučištník neměl mezi Rohiry konkurenci. Jenže téhle holčině hádal tak osmnáct! Ale Renaldo by se ještě o ženu dokázal postarat, tak proč vlastně ne? „Kde je moje žena?“ radši změnil téma. „Královna ji nechala uložit do pokoje támhle na konci chodby a povolala k ní ranhojiče …“ Víc neslyšel. Bohové, neberte mi ji! Rozběhl se, kam mu děvče ukázalo. Daleko se ale nedostal. Po pár krocích ho zastavil Eomér. „Ani tam nechoď! Mě taky vyhodili!“ Jeho roztrpčení bylo zřejmé. Faramir se něj tázavě zadíval. „Jak je na tom?“ Jeho švagr se zhluboka nadechl, než odpověděl. „Nejsem ranhojič, tak …“ Faramir ho vztekle přerušil. „Nech toho, sakra! Užs něco za svůj život viděl, ne?“ Eomér sevřel pěsti. „A co ode mě čekáš?! Je živá, stačí ti to?!“ vyjel na gondorského správce ostře. „Nechte toho, oba dva!“ Muži překvapeně pohlédli na Íriel, která stála jen kousek od nich. „Jestli neumíte nic jiného, než se tu dohadovat, tak aspoň zmizte, ať nejste všem na očích!“ okřikla je rázně. „Co je s Eówyn?“ vyhrkl Eomér prudce. „Zatím je naživu! Jen Valar vědí, bude-li tomu tak i nadále!“ S tímhle je tam nechala stát a zmizela za dveřmi. Než je za sebou dovřela, tak zahlédli zkrvavené kusy plátna …


Haleth seděl v králově pracovně a čekal, až se objeví jeho vládce. Mezitím popíjel horké víno, které mu přinesla Drena. Vlastně nevypadá vůbec špatně! Možná bych měl znova naskočit na koně … „Hlášení!“ Eomér vešel do pracovny s Faramirem v závěsu. „Našli jsme stopu, sledovali ji a dohonili je kus před Gunským průsmykem. S politováním musím přiznat, že nikdo z nájezdníků nepřežil!“ Na jeho tváři ovšem nebyla ani stopa lítosti. „Chlapi se nechali krapet unést.“ dodal ještě s klidem. Faramir se opíral zády o stěnu se založenýma rukama na hrudi. Měl na Haletha několik otázek, ale uznával, že tady velí jeho švagr, tak si je nechal pro sebe. Aspoň prozatím. „To byla chyba! Měli jste mi přivést aspoň jednoho!“ opáčil rohanský král tvrdě. „Omlouvám se, pane!“ Haleth pokorně přijal jeho výtku. „A teď mi přesně popiš, jak je na tom Eówyn!“ Tvářil se při tom klidně, ale Halethovi neušlo, že uvnitř přímo vře hněvem. „Nejsem ranhojič, pane …“ začal tedy opatrně a Faramir přes vážnost situace jen stěží potlačil úsměv. Něco podobného jsem už dneska slyšel! „K čertu, chlape! To sice nejsi, ale nejsi snad slepej, ne?!“ Na Eoméra, stejně jako Faramira, tahle výmluva nezapůsobila. „Zbili ji a ztýrali, než jsme dorazili, pane! Právě proto se chlapi neovládli …“ dodal Haleth tiše. „A nic víc?“ Bylo to poprvé, co gondorský správce promluvil. Rohir se na něj užasle podíval. „Nestačí ti to snad, pane?“ zeptal se zaraženě. „Je to moje žena!“ Faramir se mu upřeně díval do očí. Halethovi trvalo několik vteřin, než se odhodlal odpovědět. „Pak na to mysli, pane! Paní Eówyn bude tvoji lásku potřebovat!“


„Tak a je to! Víc pro ni nejčkonc nemůžem udělat, paní!“ Hanah si osušila ruce a soucitně pohlédla na spící Eówyn. „Je dobře, že to malé je v pořádku! Jestli se ta děvenka probudí, tak jí to určitě pomůže!“ Íriel se pochybovačně podívala na starou ženu. „Myslíš?“ Stařena se vědoucně usmála. „Pouto mezi matkou a dítětem je to nejsilnější, co na Ardě existuje, paní! Otcové k dětem takovej vztah nemaj! Jako válečníci jsou zvyklí na smrt a bolest!“ Íriel položila ruku Eówyn na čelo. „Má horečku …“ pronesla bezmyšlenkovitě. „To se dalo čekat! Ale neboj se, paní, je silnější, než vypadá! Ona to bez boje nevzdá!“


„Neměl bys tu raději zůstat, příteli? Kvůli Eówyn …“ Legolas nesouhlasně svraštil obočí, když viděl, jak Faramir vyvádí hřebce ze stáje. „A k čemu bych tu byl?“ odsekl mu gondorský správce zlobně. Ani mě k ní nepustili! Nakukoval jsem tam jak malej kluk ode dveří! „Mohla by tě chtít vidět …“ navrhl Legolas tiše. „Uvidí mě, až se vrátíme!“ Faramir se vyhoupl do sedla a vyrazil mezi prvními z brány. Eomér položil ruku Legolasovi na rameno. „Nech ho být! Potřebuje něco dělat nebo z toho přijde o rozum!“ Rohanský král svému švagrovi dokonale rozuměl. Cítil totéž. Když viděl sestřinu tvář, tak měl sto chutí někoho zabít! Pomstít se za bezpráví, které se jí stalo. Nedokázal tu jen tak sedět s rukama v klíně. „Ženský se o ni postaraj! Bude v dobrejch rukou!“


„Eomére! Támhle!“ Legolas zarazil svého koně a vzrušeně ukazoval k obzoru. „Co tam vidíš?“ otázal se rohanský král zachmuřeně. Znal Elfovy bystré oči a bylo mu jasné, že se princ nemýlí. „Kouř!“ odvětil válečník prostě. „Jedeme!“ Zanedlouho dojeli k malé usedlosti. Z trosek domu ještě stoupal tenounký proužek kouře. Haleth seskočil a obrátil zkrvavené tělo. „Adalbert!“ oznámil ostatním pochmurně. „Podívejte se po ostatních!“ přikázal Eomér svým mužům. Bok po boku procházeli spáleniště a nacházeli další a další zmasakrované obyvatele statku. Legolas jen pevně stiskl zuby, když narazil na mrtvolu malého děvčátka. Měla skoro oddělenou hlavu od trupu. V náručí pevně svírala hadrovou panenku. Opatrně dítě zvedl a něžně ho položil na hranici, kterou Rohirové připravili pro své padlé příbuzné. „Zvířata!“ pronesl Faramir nenávistně, když vzplanul oheň. Muži svírali ruce v pěst a v duchu přísahali krutou pomstu …


Eówyn na čele ucítila chladivý dotyk. S námahou otevřela oči a pohlédla na světlovlasou dívku, která jí právě měnila obklad. Měla dojem, že ji zná, ale nebyla si schopná vybavit její jméno. Pokusila se promluvit, ale z úst se jí vydralo jen tiché zachroptění. „Nemluv!“ Děvče ji ihned položilo prst na ústa. „Stačí, když zamrkáš! Jednou znamená ano, dvakrát ne, souhlasíš?“ Eówyn mrkla. „Máš hlad?“ Dvakrát pohnula víčky. „Dobře. A co žízeň?“ Tady mrkla jen jednou. Měla vyprahlé hrdlo. Plavovláska jí opatrně přiložila je rtů hrnek nějaké hořce vonící tekutiny. Chutnalo to odporně, ale přesto vypila skoro celý obsah. Najednou si připadala nesmírně unavená. Ne! To ne! Zoufale se snažila zůstat vzhůru. Bála se usnout. Bála se, že zase uvidí ty obličeje! „Nn …“ chtěla prosit tu neznámou, aby to zastavila, ale ta se na ni konejšivě usmívala. „Jen odpočívej, sestro! Musíš být silná …“ Sestro?! Já přece nemám sestru! Pak ji opět pohltila ta děsivá temnota …


Íriel si svlékla šaty a přehodila je přes židli. Ponořila se do kádě s teplou vodou. Několik minut si jen vychutnávala koupel. Připadala si nesmírně unavená. Stále musela myslet na Eówyn. Hanah měla pravdu. Eomérova sestra se pomalu ale jistě zotavovala … Nemohla neobdivovat její sílu. Co bych udělala já na jejím místě? Dokázala bych to také? Vybavila si, jak si připadala po posledním milování s Eomérem! To, co zažila Eówyn, bylo mnohem horší … Před očima měla její zbitou tvář a zmučené tělo, když ji Haleth přivezl. Tehdy Hanah nevěřila, že se z toho dostane. Odhadovala, že plavovláska během pár dnů zemře, ale zmýlila se. A děkovala za to Valar! Voda začala chladnout, tak se rychle umyla, a oblékla si prostou režnou košili na spaní. Ještě přiložila dubové poleno do krbu a lehla si do postele. Lítostivě pohlédla na Eomérovu opuštěnou půlku. Prosím, vrať se mi brzo! Zastyděla se. Myslela jen na rohanského krále a úplně zapomněla na svého bratra! Oh, Valar, to jsem se tak změnila?!


„Přinesla jsem ti večeři, Eówyn!“ prohodila Íriel vesele ke své švagrové. Položila podnos s jídlem na noční stolek a pomohla Eówyn posadit se. Starostlivě jí podepřela záda polštářem. „Nemám hlad!“ odvětila rohanská plavovláska bezbarvě. „Musíš přece něco jíst! Aspoň kvůli tomu maličkému …“ Íriel si sedla na okraj lůžka a soucitně pohladila Eówyn po ruce. „Všechno bude zase dobré!“ povzbudivě na ni kývla. „Dobré?!“ vyhrkla Eówyn nevěřícně. „Nic nebude dobré! Jak se mu mám podívat do očí? Po tom všem?“ dodala zoufale. „Nebyla to tvoje vina a Faramir to ví …“ Eówyn ji přerušila. „Vždyť za mnou ani jednou nepřišel! Nenávidí mě …“ Íriel zhrozeně sledovala, jak se rozvzlykala …
Tipů: 5
» 21.05.12
» komentářů: 0
» čteno: 894(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: Kůň a lístek


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
René Vulkán [1]
narozeniny
holátko [6]


© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.