Rovnováha. Pokračování Křídel dravce

Na hradě se žije. Je tu klid. Vrchnost sem přijíždí zřídka a zde i v podhradí vládne pohoda.
Jakási



Rovnováha


„Vše musí být v rovnováze, jak říkal starý purkrabí.“
Ta slova by od muže, jenž sedí před vraty vězení, čekal málokdo. Starý muž sedí na lavici a vyhřívá se v podzimním slunci.
„Máme tu dva pytláky. Také jednoho zloděje a ženskou, co zabila sekerou svého muže. Pytláci a ta ženská můžou počítat s katem. Ten zloděj má přímluvu u krumlovského písaře, tak nejspíš vyvázne s menším trestem.
Náš pán je přísný, ale právo ctí. On už to je ten Ješek zloděj, má stejně k šibenici namířeno. Pokud se o něj přihlásí páni z Budějovic, tak bude vydán a tam jej kat nemine. A oni se přihlásí. Má u nich resty.“
Muž se rozhlédne po svých posluchačích. Vidí několik dětí a dvě ženské. K nim může ještě přičíst strážného, který stojí opodál a shlíží z hradeb na parkán.
Poslouchá starce a myslí na to, že by se jej zeptal, jak to bylo, když na Maidštejně věznili krále. Jenže se nezeptá. Je ve službě a kdyby se purkrabí dozvěděl, že se vybavoval s žalářníkem, bylo by zle. Takovou službu, jako tady, by už nenašel a on to dobře ví.

Pevný hrad stojí mimo hlavní cesty. Je tu klid. Kupci sem jezdí za obchodem a mají oporu v posádce hradu. Poklidné místo si nedovolila napadnout žádná z tlup potulující se krajem a loupící a vraždící koho potká. Hrad je pro bandu sedláků a zemanů, moc velké sousto. Posílená posádka a lidé z širokého okolí, jsou schopni ubránit Maidštejn libovolně dlouho. Určitě do doby, než dorazí vojsko z Krumlova. Není v okolí soupeř, který by mohl odolat takové síle. A tak je voják v klidu, a smířen s osudem, hledí do údolí a poslouchá řeči žalářníka.
Den ubíhá v poklidu. Slunce putuje po obloze a čerstvý vítr pohání mraky. V podhradí děti pasou malé stádo dobytka a hrají si nějakou hru. Ta se skládá hlavně z běhání a křiku. Janek se na své stráži opírá o dlouhé kopí a pozoruje děti.
Na kraji lesa se objevuje povoz. Na kozlíku za jedním statným koněm, sedí muž a vedle něj, svíraje velký tlumok, posedává mladý chlapec. Vjíždějí na cestu mezi domky a děti, hledající povyražení, se zavěšují na konec vozu a nechávají se vézt. Janek až nahoru slyší práskání biče, kterým se kočí snaží děti polekat.
„Tak kovář Pajda přece veze syna do školy“ říká si Janek pod tmavý knír.
„Chudák kluk. To je lepší sloužit na vojně, než muset poslouchat mnichy ve škole. A ta dálka domů. Až do Budějovic musí. A kdo ví, kam ho potom služba dovede, kluka mladého. Slyšel jsem, že se může dostat až do Prahy a to je lán světa.“
Tak si bručí strážný Janek, stojící na hradbách hradu Maidštejn, schovaném v lesích. Slunce se schovává za kopec a nad krajem se stmívá. V podhradí se rozsvěcují světýlka v malých oknech stavení. Janek chodí po ochozu hradeb a občas zvolá heslo, aby ukázal druhému strážnému, že nespí. Druhý strážný volání opětuje. Tak chodí po hradbách když vyjde Měsíc.
V měsíční záři potom uvidí, jak nad palácem krouží veliký dravec. Rozhodnut vyhlásit poplach, přikládá Janek k ústům roh. Potom však mraky zakryjí Měsíc a palác se ocitá ve tmě. Janek zavěšuje roh k opasku a říká si.
„Ještě že jsem nefouknul. Byl bych pro smích. Copak by mi někdo uvěřil, že jsem nespal ve službě a neměl divný sen?“
A tak dál pochoduje po hradbách. Noc ubíhá a když jsou stráže vystřídány, Janek se o tom, co viděl, ani nezmíní. Mlčí i ráno, když celý hrad hledá pohřešovanou služku, která šla v noci přes nekrytou lávku, spojující oba paláce.
Janek mlčí, ale když se mu po čase naskytne možnost odejít s purkrabím na jiné místo, neváhá ani minutu. Mlčí o tom, co viděl, i když umírá v požehnaném věku uprostřed svých blízkých.

V kopcích na předhůří hor, stojí hrad. Vše v okolí spí. Krajina je ponořena do tmy. Pokud by se někdo podíval na oblohu nad hradem, mohl by spatřit obrovského dravce jak krouží nad palácem. Nikdo se však nedívá.. .