Kůň a lístek - kapitola 8

A je po klidu ...
» autorka: erestor
Arwen se na posteli prudce posadila. Její náhlý pohyb probudil Aragorna, který na ni znepokojeně hleděl. „Co se děje?“ otázal se tiše, zatímco ji konejšivě hladil po rameni. „Přicházejí! Varuj Eoméra! Hned, slyšíš?!“ Tmavovláska se třásla a z očí jí sálala čirá hrůza. „Co jsi viděla?“ Aragorn zůstal klidný. „Praporec s koněm roztrhaný na cáry! Lidská těla na zemi v krvi …“ vzlykla. „Estel, musíš něco udělat! Musíš!!“ skoro na něj křičela. „Uklidni se, Arwen!“ položil jí ruce na ramena. „Je hluboká noc! Teď nemohu udělat vůbec nic! Zítra se na to podívám!“ Dívala se na něj očima plnýma slzí. „Slibuješ?“ zeptala se naléhavě. „Slibuju!“ Lehl si zpět na záda a přitáhl si svoji ženu k sobě. „Zkus znova usnout, Arwen!“ zlehka ji políbil na čelo. „Bojím se, že to nedokážu …“ Pevně ji objal a začal polohlasně pobrukovat táhlý nápěv beze slov …


Faramir zamyšleně svraštil čelo. Aragorn si ho hned ráno povolal do své pracovny a sdělil mu, co mu v noci vyjevila Arwen. „A co přesně Rohanu hrozí?“ Správce si bezděky pohrával s číší vína. Gondorský král pokrčil rameny. „Arwen si stále není jistá! Tvrdí jen, že to bude brzo a bude to moc zlé!“ Raději mu zamlčel, že Arwen viděla zkázu Edorasu. Vždyť tam byl jeho švagr! „Pošli k Eomérovi spěšného posla!“ Faramir se zvedl k odchodu. „Jak poroučíš, pane! A … ehm, co mu má říct?“ Aragorn zaváhal. „Že Rohan je v nebezpečí! Ať si dávají pozor!“


Eówyn cítila, jak jí ledová ruka sevřela srdce. „Je to pravda?“ Faramir se na ni zamračil. „Není vhodné poslouchat za dveřmi, ženo! Zvláště za těmi královskými!“ Plavovláska jen mávla rukou. „Potrestáš mě za to později, ale řekni mi, je to pravda?“ Její manžel přikývl. „Paní Arwen to říká a král jí věří!“ Eówyn mu položila dlaň na paži. „A ty tomu taky věříš?“ Pozorně si prohlížela jeho tvář. „Abych byl upřímný, tak nevím. Vím, že Elfové dokážou věci, které nám, obyčejným smrtelníkům, nejdou na rozum, ale Saurona jsme porazili nadobro, tak kdo by to mohl být?“ Kéž bych tak znal odpověď! „A co když to nemá se Sauronem nic společného? Co když je to úplně někdo jiný?“ Jeho žena na něj ustaraně hleděla. Faramir si povzdechl. „Tak nebo tak to bude špatné!“ pronesl tiše. „Ale teď mě omluv! Musím jít vybrat poslat! A večer si spolu pohovoříme, Eówyn!“ Pokývl jí a dlouhými kroky se vydal ke schodišti. Eówyn se za ním chvíli dívala a pak se rozběhla do jejich pokojů. Něco ji napadlo, ale musela jednat rychle …


Íriel bolestivě vyjekla, když tvrdě dopadla na zem. To odpoledne již poněkolikáté. „Říkal jsem ti, že máš dávat pozor, ženská!“ zahromoval na ni Eomér, místo aby jí pomohl na nohy. „Já dávala!“ ohradila se ublíženě a nemotorně se zvedla. „Ale ne dost! Tohle není žádná hra, sakra! Musíš koukat na mě, ne kde co lítá!“ Rohanský král se mračil a vztekle jí pokynul, ať zaujme základní postoj. „Už ne … prosím!“ hlesla Íriel unaveně, ale on jen potřásl hlavou. „Nepřítel tě taky šetřit nebude!“ Dostalo se jí suché odpovědi. Povzdechla si a pozvedla znovu svoji zbraň …


Po očku sledoval krále s královnou a zavrtěl hlavou. Eomér byl vynikající šermíř, ale jako učitel nestál za nic. Byl netrpělivý a předpokládal, že jeho žačka už to zná. Útlá světlovláska právě zcela nekrálovsky přistála na zadku. Zase. Neslyšel, co jí Eomér říkal, ale nijak jí to nepřidalo. I na tu dálku však viděl, jak se jí oči zalily slzami a zdrceně sklonila hlavu. Pozoroval, jak se Eomér upravil a odešel od své ženy. Počkal, až král zmizel za rohem, a přistoupil ke královně. „Vstaň přece, paní!“ Natáhl k ní ruku a pomohl jí vstát. „Svíráš zbraň moc pevně! Pak nemůžeš ztlumit ránu a zbytečně tě pak bolí celá ruka!“ Nejistě se na něho usmála. „Kdo jsi?“ Napřáhl její meč a zkoumavým pohledem přejel čepel. „Skvělé ostří! Bek odvedl dobrou práci!“ pronesl pochvalně. „Jsem Aron, paní! Můžu tě učit, máš-li zájem!“ dodal, zatímco podával zbraň královně. „Ty jsi šermíř?“ Její nedůvěra byla zřejmá. „Nesuď jen podle vzhledu, paní! Nejsem už sice žádnej mladík, ale řek bych, že toho nepotřebuješ!“ mrkl na ni a ona se zarděla až po kořínky vlasů. „Ne, to asi ne …“ vypravila ze sebe rozpačitě. „Ale nebude se Eomér zlobit?“ Hlasitě se rozesmál. „Neřekl bych! Hádám, že tvýho učení má plný zuby, stejně jako ty jeho péče!“


Muž se znakem bílého stromu na hrudi zarazil oře a překvapeně hleděl na jezdce, který mu přehradil cestu. „Ty, paní?!“ vydechl nevěřícně. „Pojedu s tebou!“ oznámila mu, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. „A ví o tom pán Faramir?“ optal se opatrně. „Na tom nezáleží, muži!“ odsekla mu ostře. „Neztrácejme čas!“ Otočila svého hnědáka a pobídla ho do cvalu. Voják měl pochybnosti, ale nedohadoval se s ní. Mlaskl a jeho kůň brzy srovnal krok s jejím …


Eomér už ležel v posteli, když se Íriel objevila v jejich ložnici. Nepřekvapilo ho, že se jeho žena tolik zdržela. Bylo mu jasné, že se mu po tom odpoledni bude vyhýbat, jak jen to půjde. Bohové, jak jen může být tak neschopná! „Kdes byla tak dlouho?“ zavrčel na ni. „V kuchyni! Potřebovala jsem se domluvit ohledně zítřejšího jídla!“ odvětila prostě a začala se svlékat. Vídal ten obrázek každý večer, ale stále se ho nedokázal nabažit. Malá ale pevná prsa, štíhlý pas a běloskvoucí pleť … „Jsi moc pěkná ženská!“ vydechl obdivně. „Uvádíš mě do rozpaků, můj pane!“ špitla s uzarděním. „Neber si tu košili a pojď ke mně!“ Ladně přešla k loži, klekla si na jeho okraj a políbila Eoméra přímo na ústa. „A čehož si žádáš, pane?“ Uchopil ji za boky a přitáhl k sobě. „Ty to ještě nevíš?“ Bez okolků jí prsty zajel do klína. Slastně vzdychla, ale odtáhla se od něj. „Nespěchej!“ Laškovně do něj strčila a on se ochotně položil na záda. „Chmm …“ zamumlal a trochu se nadzvedl, aby mu mohla lépe stáhnout nohavice. „Ale neotálej dlouho, ženo, jinak za sebe neručím! A následky si poneseš sama!“ Vzala ho do ruky a začala ho hladit. „Trpělivost je ctností králů, můj pane!“ sdělila mu se smíchem. Eomér pevně stiskl zuby. „Íriel …“ popadl ji za ruku. Nemusel nic říkat. Okouzleně sledoval, jak se zvedla a bez váhání na něj nasedla. „Sss ...“ Neušlo mu, jak se kousla do rtu. „Mělas mě nechat, abych tě připravil!“ vyčetl jí zastřeně, zatímco dlaněmi přejížděl po jejím těle. Sklonila se k němu. „Ráda tě cítím!“ Zahýbal pánví a ona přivřela oči. „Počkej ještě chvíli … prosím tě …“ zašeptala a on poslechl. Přišlo mu, že trvalo snad celé věky, než se začala pohybovat. „To je ono, děvče … pěkně pomalu … trochu se stáhni a teď zase povol …“ Ptal se sám sebe, kam zmizela ta stydlivá dívka, kterou si tehdy vzal. Oči ztemnělé vášní, její rozpuštěné vlasy ho šimraly na stehnech … Oh, bohové, tohle je ženská mýho života! Její zrychlený dech se mísil s jeho … Najednou se kolem něj sevřela, zvrátila hlavu nazad a vykřikla jeho jméno … Eomér zatnul pěsti, až se mu nehty bolestivě zaryly do dlaní. Ještě ne!


Íriel se zvolna vzpamatovávala z právě prožitého orgasmu. Otevřela oči a poněkud překvapeně se zadívala na svého manžela. Stále seděla na něm a v sobě měla jeho tvrdé mužství. „Tys nebyl?“ zeptala se ho bez dechu. „Chci to po svém, ženo!“ Z jeho tónu bylo zřejmé, že má co dělat, aby se ovládal. Už ho znala natolik, aby věděla, co to znamená. Při milostných hrátkách nebyl nijak úzkoprsý a nechával jí prostor, ale někdy míval náladu na něco jiného. Podbřiškem jí proběhlo lehké zašimrání. „Mám si kleknout?“ Doufala, že odmítne, protože pochybovala, že by se po právě skončeném milování byla schopná udržet na všech čtyřech. Spíš bych se rozplácla na posteli jak dlouhá tak široká! „Ne! Chci vidět, jak se uděláš eště jednou!“ Cítila, jak jí vyschlo v krku. „Eomére …“ Než se nadála, překulil je a, aniž by se z ní vytáhl, si položil její nohy na ramena. Zpočátku přirážel téměř líně, ale ona věděla, že je to jen začátek … Natáhla ruce a zapřela se o pelest, což kvitoval pochvalným přikývnutím. Brzy jeho pohyby získaly na síle a pokojem se rozléhalo jen jejich vzdychání a tupé údery dřeva o stěnu …


„Znáš nějakého Arona?“ zeptala se Eoméra, když opět ležela spokojeně přitulená k jeho boku. „Arona? Kdes k němu přišla, prosím tě?“ Její manžel na ni udiveně hleděl. „Spíš on ke mně!“ opáčila s úsměvem. „Přišel ke mně, když jsi odpoledne odešel, a nabídl mi, že mě bude učit …“ na okamžik zaváhala. „ … a já to přijala.“ S bušícím srdcem čekala na jeho reakci. „Tos dobře udělala, Íriel!“ Eomér jí prohrábl vlasy. „Ty se nezlobíš?“ špitla vyjeveně. „Proč bych měl? Aha … projevilas svůj názor a já bych ti za to měl zmalovat zadek, co?“ prohodil sarkasticky. „Ne, takhle jsem to nemyslela!“ ohradila se hned. „Jen jsem nevěděla, jestli se tě to nedotkne!“ Její manžel se na ni vážně podíval. „Nejsem hlupák, děvče! Jako učitel jsem mizernej a jsem si toho vědom! Jen jsem nechtěl, aby s tebou mlátil o zem někdo jinej!“ Vyjeveně na něj koukala. „Jo, jsem žárlivej, pokud sis toho ještě nevšimla!“ Zatajila dech nad jeho nečekaným doznáním. „Tak já mu to zruším …“ řekla po chvíli, ale Eomér zavrtěl hlavou. „To je můj problém, ne tvůj! Ovšem jen do té doby, než by sis s někým něco začala!“ Záblesk v jeho očích jasně naznačoval, co by se potom dělo. „Jen jsem nevěděl, že se tomu Aron ještě věnuje! Má už svoje léta …“ dodal zamyšleně. „ … ale je pořád sakra dobrej, tak si jeho nabídky važ! Jednou mu třeba budeš děkovat za život!“


Ozvalo se rázné bušení na dveře. Jako by do nich někdo mlátil pěstí. Arwen se tázavě zadívala na Aragorna. Ten jen pokrčil rameny. „Vstupte!“ Se zájmem čekal, kdo si ho v soukromých pokojích dovoluje rušit takhle pozdě. „Pane, žádám o povolení odjet ihned do Rohanu!“ Faramir se nezdržoval zdvořilostmi. Aragorn zaznamenal, že byl oblečen a plně ozbrojen. „Proč?“ zeptal se okamžitě. Napadlo ho, že Eomér poslal žádost o pomoci, která teď dorazila. „Abych přerazil svoji ženu!“ Gondorský správce zuřil a bylo to na něm znát. „Eomér tě nenechá!“ vyhrkl Aragorn okamžitě. „Čím paní Eówyn vzbudila tvůj hněv tentokrát?“ vložila se do hovoru Arwen. Faramir se jí nepatrně uklonil. „Bez mého vědomí odešla z Minath Tirith, paní! Strážný od Jižní brány mi řekl, že ji viděl odjíždět. Už jí mám plné zuby! Rozsekám jí zadek, že si pár týdnů nesedne …“ Pak si ale uvědomil, s kým mluví, a zarazil se. „Odpusť, paní!“ hlesl omluvně. „Prostě bych ji rád našel!“ Aragorn se zachmuřil. „Moc se mi to nelíbí, ale rozumím tvým důvodům, Faramire! Dávej si ale pozor, nevíš, proti čemu budou rohanští stát!“


„Omlouvám se ti, paní!“ pronesl Legolas omluvně, když opět své společnici nechtěně přišlápl lem šatů. „Nic se neděje, jasnosti! Zřejmě jste uvyklý jiným činnostem než tanci!“ Hnědovláska se shovívavě usmála. „To ano!“ Zoufale čekal, až dozní hudba, a on bude osvobozen z tohohle pekla. Konečně zazněly poslední tóny. „Děkuji za tanec, paní!“ pronesl povinné poděkování. „Bylo mi ctí, jasnosti!“ Dívka se na něj zářivě usmála. Chmm, už se vidíš jako moje žena, co? Ale to máš smůlu! Chtěl se vzdálit ze sálu, ale přitočila se k němu služebná, která mu řekla, že si s ním král přeje mluvit. „Otče?“ Lehce se mu poklonil, než si vedle něj sedl. „Jsem rád, že sis vzal má slova k srdci, synu! Paní Ariel je velmi půvabná!“ Thranduil mu nalil pohár vína. „A je to vzdálená neteř pána Celeborna! Snad dcera nějakého jeho vzdáleného bratrance …“ Bylo zřejmé, že lord Talagant se dobře připravil. „Jsem potěšen, že jste jí věnoval pozornost, jasnosti!“ Legolas si ho změřil ledovým pohledem. „To potěšení je jen a jen na tvé straně! Pokud jde o mě, já bych radši šel znovu do Mordoru!“ Mirkwoodský rádce se omluvně obrátil ke svému vládci. „Omlouvám se, pane! Jako princův vychovatel jsem naprosto selhal! Nedokázal jsem ho naučit slušnému chování …“ Legolas pevně skousl zuby. „Vadí-li ti mé chování, jsem ochoten se ti za ně zodpovídat! Jako muž muži …“ Thranduil zvedl ruku. „Nehodí se, aby mirkwoodský princ vyzýval k souboji mirkwoodského rádce, tak se oba uklidněte! A lord Talagant nebyl vždy jen rádce, to by sis měl uvědomit, synu!“ dodal lehce pobaveně. Nicméně, v duchu si přiznal, že by takový duel strašně rád viděl. „A Ariel je opravdu dobrá volba, synu! Jejímu správání, na rozdíl od toho tvého, se nedá nic vytknout! Také její původ má váhu …“ Legolas měl dojem, že se mu to jen zdá. „Od kdy se jeden tanec považuje za příslib manželství?!“ vypravil ze sebe lehce zaskočeně.


„Pomaleji … a uvolni se …“ Aronovy pokyny se na ni sypaly a ona se je snažila plnit. „Jo, tohle je lepší a teď dávej pozor!“ Sekl po ní zlehka zprava a vzápětí zleva. Oba jeho údery celkem bez problémů odrazila. „Dobrý!“ pochválil ji. „A teď ty! Zaútoč na mě!“ Neobratně se po něm ohnala, ale on její ránu zblokoval. „Znova! A dej do toho víc síly!“


Eomér se opíral zády o stěnu paláce a pozoroval Arona s Íriel. Ta si na dnešní trénink oblékla prosté hnědé nohavice a volnou tuniku. Aron jí k tomu ještě přidal polstrovanou vestu, která jí chránila hrudník. Eomér mu byl za to vděčný, protože by byla věčná škoda, kdyby právě tahle její část přišla k úhoně. Jeho žena se právě odhodlala k výpadu, který byl ovšem předem odsouzen k nezdaru. Moc prudký a dlouhý! Aron se vyhnul její čepeli a uvěznil její paži pod svojí. Vzápětí zabodl svoji zbraň do země a vykroutil královně meč z ruky. „Jsi moc zbrklá, paní!“ oznámil jí, než ji pustil. „Máš štěstí, pane!“ obrátil se Aron k rohanskému králi. „Ještě chvíli potrvá, než se ti vyrovná!“ Eomér se zasmál. „Tak ji nauč jen základy!“ mrkl na něho. „Ty jsem učil i Eówyn a podívej se, co dokázala! Vytřela všem zrak a zabila Nazgúla!“ dodal stařec pyšně.


Legolas počkal, až bude vyzván, a vstoupil. „Mám prosbu, otče!“ Šel přímo k věci. „Co máš na srdci, synu?“ otázal se mirkwoodský král zvědavě. „Jdeš mi snad oznámit, že ses rozhodl vyjádřit se?“ Princ se zatvářil útrpně. „Chtěl bych se jet podívat za Íriel!“ Otec se nepatrně zachmuřil. „Prcháš snad před Ariel?“ Princ potřásl hlavou. „Ne, ale chtěl bych sestru zase vidět, otče! Je tu stále ta Arwenina předtucha!“ Vládce Mirkwoodu přikývl. „Dobrá tedy! Ale očekávám, že na Ariel nezapomeneš! Jeď za Íriel a pozdravuj ji!“ Legolas se na něj zadíval. „Nejel bys se mnou?“ navrhl mu z náhlého popudu. Otec jen potřásl hlavou. „Raději, ne! Nerozešli jsme se právě v dobrém!“


Koně letěli po pláni jako vítr, ale pronásledovatelé jim byli stále v patách. Eówyn jen sykla bolestí, když se jí do ramene zabodl šíp. Její společník se po ní ohlédl a trochu zpomalil. „Jeď!“ procedila skrz zaťaté zuby. „Bratr musí být varován!“ Gondorský voják váhal. „Tak slyšíš?!“ zakřičela na něj zoufale. „O mě se nestarej a jeď! Je to rozkaz!“ S nesmírnou úlevou pozorovala, jak muž pobídl svého oře. „Bohové tě opatruj, paní!“ Sama strhla svého hřebce vlevo a doufala, že se jejich nepřátelé rozdělí a posel tak bude mít větší šanci dostat se do Edorasu. V ráně jí cukalo a před očima se jí dělaly mžitky. „Dejte mu sílu …“ obrátila oči k nebi. „ … víc nežádám!“ Hnědák vycítil její přání a sám od sebe zrychlil …


Aron uznale pokýval hlavou. „Lepšíš se, paní!“ Královna se na něj nevěřícně zadívala. Ležela na zemi, meč zcela mimo její dosah, zatímco ten jeho se nebezpečně dotýkal jejího krku. Z toho lehkého doteku jí naskočila husí kůže. „To myslíš vážně?“ vypravila ze sebe přiškrceně. „Jistě!“ Pomohl jí na nohy. „Máš dobré instinkty! Až se naučíš jim rozumět, tak se na ně budeš moct spolehnout …“ Zazněl roh. „Co se to děje?“ zeptala se Íriel Arona znepokojeně. „Blíží se jezdec!“ ozval se hlas strážného z věže. „Kdo je to, Halrade?“ Poznala hlas svého muže, který se znenadání objevil na nádvoří. „Je ještě daleko, pane, ale podle barev bych řekl, že je z Gondoru!“


Eomér se rozběhl na hradby a pozorně si prohlížel rychle se blížící postavu. Íriel se k němu připojila. „Nese zprávy od tvé sestry?“ Její manžel potřásl hlavou. „To se mi nezdá! Vidíš ten znak bílého stromu na jeho hrudi?“ Přikývla. „Ten muž patří k Aragornově osobní gardě! Kdyby šlo jen o psaní od Eówyn, tak by přijel obyčejnej voják!“ zabručel. „Postarej se, ať má všechno, co bude potřebovat, jasné?“ přikázal Íriel vzápětí a seběhl z hradeb, aby se přivítal s nečekaným hostem. Ani Íriel si nenechala ujít jeho příjezd. Muž se sesmekl ze sedla a uctivě sklonil hlavu na pozdrav. „Přináším ti zprávu od gondorského krále, pane!“ Eomér přikývl. „Následuj mě!“ Íriel mu položila dlaň na předloktí. „Počkej přece, prosím! Je jistě unavený! Potřebuje si odpočinout a najíst se …“ Rohanský král po ní bleskl zlobným pohledem. „Tohle počká, ženo, teď nás nezdržuj! Pošli nám do pracovny něco k jídlu! A nezapomeň na pivo!“ nařídil jí ostře, než spolu s poslem a Halethem odešli do paláce.


Íriel se za nimi dívala s pootevřenými ústy. Eomér pro příkré slovo nechodil daleko, ale ještě nikdy s ní takhle nemluvil před ostatními. Káral ji vždy jen mezi čtyřma očima. „Neber si to tak, paní!“ přitočil se k ní Aron. „Teď to není milující manžel, ale mocný král!“ pronesl k ní tiše. „Ty si myslíš, že mě miluje?!“ vytřeštila na starého Rohira oči. Ten se jen vědoucně usmál. „Horoucí vyznání od něj nečekej, ale hledej v činech!“ nabádal ji tónem téměř otcovským. „A měla bys už jít! Nebylo by teď moudré ho neposlechnout nebo pochybit ve svých povinnostech, paní!“


Íriel právě zvedala ruku, aby zaklepala na dveře Eomérovy pracovny, když ty se rozlétly dokořán a v nich stanul její manžel. „Co se děje?“ vyhrkla při pohledu do jeho smrtelně bledé tváře. „Musím hned odjet!“ oznámil jí v rychlosti. „Haleth tu zůstane!“ dodal a protáhl se kolem ní. „Eomére, tohle není moudré!“ Haleth se objevil jen pár vteřin po něm. „Musíš zůstat tady …“ Pobočník dohonil svého vládce až skoro u schodů do síně. Eomér se k němu vztekle otočil. „Je to moje sestra, sakra!“ zařval na něj. „Ale ty jsi král!“ Ani Haleth se nenamáhal tišit hlas. Okamžitě se na ně upřely všechny oči v síni. „Nemůžeš takhle riskovat, pane!“ promluvil Haleth znovu a tentokrát už mnohem klidněji. „Máš povinnosti ke svému lidu a dědice, pokud víme, nemáš!“ Bezděky se zadíval na Íriel, která jen polkla. Cítila, jak rudne. Copak se tohle musí probírat veřejně?! Copak musí všichni vědět, co dělám či nedělám se svým manželem?! Haleth se naštěstí spokojil s její němou odpovědí. „Paní Eówyn milujeme, ale tvoje místo je tady, pane!“ obrátil se Haleth zpět ke králi. „Pojedu já! Slibuju, že udělám vše, co bude v mých silách!“ Eomér se zjevnou neochotou přikývl. Byla na něm vidět, jak rád by Haletha praštil, ale ovládl se. „Připravte jim věci na cestu!“ vyštěkl rozkaz na okolostojící Rohiry. „Ať můžou jet hned!“


Byla už hluboká noc, ale Eomér stále nepřišel do jejich ložnice. Íriel ležela v posteli a nemohla usnout. Gondorský posel se jí představil jako Darun. Zeptala se ho, jaké zprávy přinesl. Nejdřív se trochu vytáčel, ale pak jí vše řekl. Že Rohanu něco hrozí a že s ním byla i paní Eówyn … Teď chápala Eomérovu reakci! Jeho sestra byla zraněná, možná už dokonce mrtvá nebo zajatá! Musí to pro něj být strašné! Pamatovala si, jak se strachovala o Legolase, když se účastnil té výpravy se Společenstvem. Ráda by Eomérovi pomohla, ale nevěděla jak. Kdyby aspoň už přišel! Nakonec vstala, přehodila si přes ramena plášť, ten Eomérův vzala také, a zamířila na prostranství před palácem. Nemýlila se. Stál tam a hleděl nepřítomně do dálky. „Nastydneš tu!“ Trhl sebou a ona si uvědomila, jak moc musel být ponořen do svých myšlenek, když o ní ani nevěděl. Podala mu plášť, který si beze slova oblékl. „A měl by ses jít taky vyspat, Eomére! Rohirové potřebují svého krále v plné síle!“ Podíval se přímo na ni a ona viděla nesmírnou bolest v jeho očích. „K čertu s tímhle titulem! Přinesl mi jenom jednu dobrou věc!“ Jemně ho pohladila po tváři. „Ty ale jsi král, můj pane! Na tom nic změnit nemůžeš!“ zašeptala. Chytil ji za ruku. „Proč jsi tenkrát neodjela s otcem zpět do Mirkwoodu?“ Chvíli mlčela, než odpověděla. „Protože jsem nemohla opustit svůj nový lid.“ Zpytavě si ji měřil. „Jenom proto?“ zeptal se smutně. Nepatrně zavrtěla hlavou. „Věděla jsem, že z nějakého důvodu tu musím zůstat! A taky jsem věřila, že to mezi námi bude dobré a já tu najdu svůj domov.“ Eomér se pousmál. „A našla jsi?“ Tentokrát přikývla bez váhání. „A co ten dědic, Íriel?“ Zarazila se. „Jsem si jistá, že přijde, až bude čas …“ začala opatrně, ale on se znovu zachmuřil. „Nech toho! Tyhle řeči teď nepotřebuju!“ zavrčel na ni. Polkla. „Můžeme to zkusit tuhle noc, chceš-li!“ navrhla bez valného nadšení. „Dneska radši ne, ublížil bych ti!“ Prudce se nadechla. „Bil bys mě?“ Musela se na to zeptat. „Ne, ale kašlal bych na tebe! Prostě bych ti vyhrnul sukni a vzal si tě!“ Znělo to děsivě i přitažlivě zároveň. „Pojďme dovnitř, Eomére!“ Ani se nehnul, ale upřeně se jí díval do očí. „Tohle dělat nemusíš, Íriel!“ Trochu roztřeseně se na něj usmála. „Ale já chci! Tolikrát jsem tě obviňovala, že jsi hrubý barbar, tak bude jen správné, když to jednou zakusím na vlastní kůži, nemyslíš?“ Přejel palcem po jejím spodním rtu. „Nevíš, o čem mluvíš, děvče, ale nejsem hlupák, abych takovouhle nabídku odmítal!“ Vzal její hlavu do dlaní. „Nepřestanu, dokud nedosáhnu svého a druhý den se ti omlouvat nebudu, tak si to dobře rozmysli, Íriel! Máš poslední možnost!“ Přikryla jeho ruce svými. „Rozkazuj, pane!“


Eomér otevřel oči a jeho první pohled patřil Íriel. Ležela na boku a světlé vlasy jí částečně zakrývaly tvář. Opatrně je odhrnul, aby na ni viděl. Zatajil dech. Rty měla rozkousané do krve a na bledých lících se třpytily zaschlé slzy. Zaplavila ho vlna obrovské vděčnosti a lásky k té drobné bytosti vedle něj. Včera udělala něco, co by ještě nedávno považoval za nemožné. Plně se mu odevzdala. Svou bolestí vykoupila jeho úlevu. Vzpomínal si, jak ji ještě venku začal hladově líbat. Odnesl ji do ložnice, kde za nimi kopnutím zavřel dveře. Hodil ji tváří dolů na postel a uvolnil si šněrování nohavic. Několika zkušenými doteky přivedl své mužství k tvrdosti. Vytáhl svoji ženu do kleku a bez váhání do ní vnikl. Vyjekla, ale nijak se nevzpouzela ani nebránila. Nechala ho, ať si s ní dělá, co chce … S tlumeným výkřikem rychle dosáhl vrcholu a zhroutil se vedle ní na lože. Ležel na zádech a prudce oddechoval, zatímco Íriel se stočila do klubíčka na své straně postele. Poslední, co si vybavoval, byl její tichý pláč … Vstal, oblékl se a rychle vyklouzl z pokoje. Měl toho dneska ještě hodně na práci, tak se nechtěl zdržovat. A také by nevěděl, co by řekl Íriel, kdyby se teď probudila. Jen bohové vědí, že to potřeboval, ale její uplakaná tvář ho bude ještě dlouho pronásledovat. A nezáleželo na tom, že s tím byla svolná.


Íriel dobře věděla, že Eomér je vzhůru, ale raději dál předstírala spánek. Počkala, až odešel, a teprve pak se opatrně zvedla, aby se ustrojila. Tam dole ji bolelo a, když v zrcadle zahlédla obraz své tváře, tak se zděsila. Copak tohle jsem já? Strhané rysy, opuchlé oči a rty plné drobných ranek …
Tipů: 5
» 20.05.12
» komentářů: 2
» čteno: 1119(5)
» posláno: 0
Ze sbírky: Kůň a lístek


» 20.05.2012 - 21:27
Líbila se mi odpověď Faramira - Abych přerazil svoji ženu! :-)
» 21.05.2012 - 07:50
Nienna: Ale samozřejmě něžně :-D

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Lilith [1]
nováčci
intuista
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.