Kamení Pokračování Křídel dravce

Je kopec zvaný Dívčí kámen. Jsou lidé a je kamení. Zní bubny. Staví se hrad
» autor: vavaoko
Toto je o stavbě hradu. Roku 1349 obdržel rod Rožmberků královské povolení, postavit na kopci zvaném Dívčí kámen, hrad. Týž rok se pustili do díla. Tenkrát byla taková stavba velikou dřinou. Většinu práce odváděli poddaní vládce. Odpracovávali si své závazky k vrchnosti. Také byly skupiny, které se toulaly spolu se staviteli a pracovali na odbornějších věcech. Kamenické a tesařské práce prováděli mistři z dílen, jimž se říkalo hutě. Ti byli najímáni. Ale většinou to byla strašná dřina..


Kamení


„Rychleji! Rychleji!“ Mláta, sehnutý pod váhou kamene, jen tiše zavrčel a přidal do kroku. Nese plochý kámen na kopec. Jde v dlouhé řadě nosičů. Kolik jich je, neví. Mláta neumí počítat. Ke svému životu to ani nepotřebuje.
Ráno jej budí bubnování. Vstane a jde ke společnému stolu snídat. U stolu sedí s tlupou stejných lidí, jako je on. Když je co, jí. Když je noc, spí. Mezi tím pracuje. Nosí kameny. Z hromad na kopci vybírá, podle přání kameníků, určité kameny a ty jim přináší až na určené místo. Je to dřina. Ale je to placená práce a Mláta se nemá špatně. Mnohem lépe, než ti, kdo si na stavbě odpracovávají své daně. Těm nikdo neplatí. Jsou hubení a hlad jim kouká z očí. A také s nimi nikdo nenakládá dobře. Placený dělník je oproti nim pán. Nemá hlad, dobře spí a je s ním také jinak zacházeno.
Bubnování probouzí i Ondřeje. Vstane a oplachuje si obličej v potoce. Potom se rozhlédne po okolí. Pod kopcem zvaným Dívčí kámen se rozkládá ležení. Ne však vojenské. Staví se tu hrad.
Na louce stojí několik velkých stanů a pár srubů. V jednom ze srubů má své lože i Ondřej. Je zvyklý na podobné podmínky. Zná mnoho lidí, kteří žijí hůře. On je, letos poprvé správcem stavby. Smrt jeho mistra jej, jako zkušeného pomocníka, postavila na mistrovo místo.
Je to již třetí hrad, na němž pracuje.. Je pravdou, že na tom prvním pracoval za stravu a byl rád, že není v okovech.. Podařilo se mu však zaujmout svou pílí a šikovností kamenického mistra a ten si jej vyžádal do skupiny lidí, kteří s ním putují od hrad k hradu a staví a opravují.

Ondřej snídá a sleduje ruch kolem. Vidí jak se pod kopcem řadí nosiči. Také vidí Mlátu, jak vybírá velký kámen z hromady, zvedá jej na rameno a kráčí s ním do svahu.
Mláta vynesl kámen nahoru a položil jej na určené místo. S heknutí si narovná záda a rozhlíží se kolem sebe.
Po úzké stezce se sune proud nosičů. Každý má na zádech koš a v něm kámen. Nekonečný proud lidí. Vylezou nahoru, hodí kámen na hromadu a jdou dolů pro jiný. Celé dny.od rána do tmy. A dokud nebudou postaveny základy a první zeď, jinak tomu nebude. Potom přijdou na řadu kladky i ostatní vymoženosti a dřina už nebude taková Teď se však kope a láme skála a to je lepší nosit kámen.
„Hej Mláto, neokouněj a přines kámen sem na ten roh.“ slyší mistrův rozkaz.
Mláta pohlédne na místo, kam ukazuje mistr. Kývne a čile odběhne k nejvzdálenější hromadě kamene. Odtud vyvalí kámen se dvěma hladkými stranami. S funěním jej přináší mistrovi. Mistr lehce, jen několik údery, přisekne hranu a položí kámen na určené místo. Jeho učedník, ještě bezvousý mladík, zalije spáru maltou z vápna a písku. Odcházejí pracovat na druhý konec zdi. Také Mláta odchází hledat jiný kámen
Rohový kámen v bráně hradu je postupné vystaven tlaku několikametrové zdi. Sedí pevně, ve svém vápenném loži Byl vylomen za zdi oppida na protějším kopci, shozen ze stráně a vynesen na jiný kopec. Zabudován do zdi a pevně usazen. Staletí kolem plynou. Ale čas, pro něj, nehraje roli. Čas je výmysl lidí.
Ondřej dojídá snídani, přichází k hromadě kamene pod kopcem, jeden si zvedá na rameno a vyráží do svahu. Nosiči mu uhýbají z cesty. Znají jej již. Ví, že by s prázdnou na stavbu nešel. Ondřej ten zvyk pochytil od svého mistra. I on, ač v letech, nikdy nešel s prázdnýma rukama
.„Každý kámen který vynesu, nebude muset nosit někdo jiný.a dílo nám povyroste“.říkával Ondřejovi a ten jeho zvyk přijal a dodržuje
Ondřej vynesl kámen na stavbu položil jej na hromadu. Potom obchází mistry tesaře a kameníky. Ptá se jich co a kdy budou potřebovat. Je jeho prací, zajistit přísun potřebného. Práce se rozbíhá a tempo se zvyšuje.
Ozývá se bubnováni a fanfára. Pod kopec přijíždí na koních panstvo. Mladý pan Petr z Rožmberka se přijíždí podívat, jak pokračuje stavba. Seskakuje s koně a hbitě se pouští do kopce. Lidé mu, s úklonou, uhýbají z cesty. Petr vybíhá kopec a za ním supí jeho doprovod.

Na budoucím nádvoří se Petr dává do řeči se stavitelem. Ondřej stojí opodál a poslouchá. Do hovoru však nezasahuje. Mluví se cizí řečí. Mláta, stojící opodál, rozeznává jen slovo Maidštejn. Už ví, že tak se bude hrad jmenovat. Dívčí kámen. Tak se říká odedávna tomu kopci nad řekou Vltavou.
Pan Petr prohlíží, se stavitelem a s mistry kameníky, plány. Tu i onde osahá usazený kámen a stále se vyptává. Obchází po budoucím areálu hradu, vyptává se na potřeby a slibuje urychlení dodávky trámů. Po chvíli schází kopec, vyskakuje na koně a odjíždí.
Všichni se znovu pouštějí do práce. Další a další kámen se vrší na hromadách na vrcholu kopce. Ruce se jej chápou, aby z něj vytvořily dílo, jež má přetrvat věky.
Pomalu se stmívá. Slunce se ukrývá za kopce. Kameníci přestávají pracovat na bráně a za svitu pochodní opracovávají velké kusy kamene, určené na překlady nad okna a dveře paláce. Pochod nosičů kamene pro dnešek ustal. Lidé se rozcházejí do svých domovů, aby se svítáním opět stáli pod kopcem, připraveni k práci.
V podhradí usedá Mláta ke společné večeři. Chvíli klábosí s ostatními a potom uléhá k spánku.Tak ubíhá den za dnem.
Hrad dostává obrysy .První patra obou paláců a dvě brány, jsou hotovy do příchodu zimy. Také obrys věže se již zvedá nad svými základy. S tím,jak se ochladí a napadne sníh, se však stavba zpomaluje, až se zcela zastaví. Kameníci ve svých dílnách připravují další kusy na jaro, tesaři mají také pořád práce dost. Ale pro většinu ostatních práce skončila s příchodem zimy.
Ondřej, který žije po stavbách a domov ani nemá, zůstává na stavbě.Musel by tu stejně zůstat. Má povinnost přebírat vše, co přivezou povozy na stavbu. Ted v zimě, je to hlavně dřevo. Těžké trámy zůstávají pod kopcem a lehčí věci jsou, za lepšího počasí dopravovány až na hrad.
Ondřej spí na hradě. On, čtyři strážci a purkrabí.
Ten sem byl vrchností dosazen hned, jakmile se zdi zdvihly nad první patro a bylo zde kde přespat. A purkrabí je tím, kdo pohání všechny do díla. Chvátá na vše. Vše by chtěl hned.
Ondřej, zvyklý pracovat svým tempem, jej poslouchá jedním uchem. A ještě jen někdy. Nebere vážně jeho řeči o tom, co by mohl dělat i v zimě. On sem byl poslán stavitelem a dobře ví, co má dělat. Purkrabí, jak mu Ondřej rád říká, je odpovědný za to, co již je hrad. Ondřej je odpovědný za to, co hrad ještě není. Za kámen, trámy, prkna, překlady a ostatní věci. Opakuje purkrabímu tyto věty velice často a on, který je správcem hradu, to velice nerad slyší. A tak jim zima ubíhá ve vzájemných potyčkách a půtkách. Ale zvykají si na sebe. Postupně se učí, spolu vyjít. Jelikož jim nic jiného nezbývá. Na hradě jsou jen oni dva a strážci. Naučili se tedy, trávit večery spolu.
Ondřej vypráví purkrabímu o tom, jak žil dříve. Jak byl synem kupce. Jak sjezdil cizí kraje. O tom, jak byli přepadeni loupežníky a on byl jako chlapec, přikován k veslu, Jak jej kamenický mistr objevil, když pracoval na jedné stavbě. O tom, že jej vykoupil a od té doby, již deset let, jezdí od hradu k hradu. Jak jej mistr naučil číst plány. Jak se, blíže seznámil se stavitelem, jenž mu, po mistrově smrti, předal mistrovu práci. Purkrabí poslouchá a oplácí příběh příběhem.
Mluví o otci, který byl vojákem. O bratrech, kteří jsou vojáky. O sobě. Jak byl vojákem, ale po zranění začal studovat a poté byl jmenován purkrabím. O tom, že jeho syn byl vojákem, ale padl v boji s loupeživými zemany při přepadení kupců. Mluví o tom, že jeho snacha zemřela při porodu a vnučka žije na Krumlově. Až bude Maidštejn obyvatelný, vezme si ji sem. Teď je ještě malá. .
Muži sedí u krbu a popíjejí medovinu. Oheň praská a ticho ruší jen kroky stráží.
Dole pod hradem, sedí u ohně Mláta a s několika dalšími námezdními dělníky, si opéká kus masa. .
Náhle se do klidu večera rozlehne křik strážného.
„Do zbraně!“ Purkrabí se chápe meče a Ondřejovi podává dlouhé kopí. Ten zbraň potěžká v ruce, na moment zaváhá, ale potom i s kopím vybíhá ven.Venku se dozvídají, že při střídání stráží zmizel strážce, mající službu.
Všichni společně prohledávají celý hrad i přístupně okolí. Po strážcových stopách dojdou až za hradební zeď. Tam stopa končí.
„Jakoby se do země propadl“ říká purkrabí. „Možná spadl ze skály.Uvidíme ráno.“
Ondřej se dívá na stopy ve sněhu a potom tiše říká:
„Ono to spíše vypadá, jakoby se vznesl“. Nikdo jeho řeč nekomentuje a muži odcházejí.
Silný vítr nese sníh a smazává stopy. V jeho hluku není svist křídel obrovského dravce ani slyšet.
Tipů: 10
» 21.05.12
» komentářů: 5
» čteno: 751(9)
» posláno: 0


» 21.05.2012 - 12:01
výborná,jako vždycky..ST
» 21.05.2012 - 12:16
Jako "Staré pověsti české"...
ST,líbí.
» 21.05.2012 - 15:36
Květka Š.: básněnka: Opět vám moc děkuji, básnířky.
» 22.05.2012 - 20:51
Skvělý popis :)
» 23.05.2012 - 23:20
Píšeš dobře a výstižně

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.