Dívčí hra.Pokračování Křídel dravce

Běží roky. Kopec a řeka se memění. Lidé ano.
» autor: vavaoko
Mlýn jsem si vymyslel. Asi. Zákrut řeky se mi zdá být ideálním, pro stavbu mlýna. Já by jej zde postavil. Také jsem potřeboval pojmenovat kopec, na němž stojí hrad. Jmenoval se Dívčí kámen již dávno před tím, než zde Rožmberkové postavili hrad. I oni převzali jméno hradu od kopce. Říkali mu Maidstein. Což je vlastně totéž.

Dívčí hra.

Mlynář Palec unaveně usedá na lavičku před stavením. Pomalu zapadající slunce svými paprsky hřeje jeho vrásčitou tvář. Jeho oči jsou přivřeny před třpytem vody, když zamyšleně hledí na řeku. Již dlouhá léta tam usedá a po tvrdé práci se těší tímto pohledem . Má řeku rád.Dává mu jíst, uspává jej svou písní a nechává mu jeho klid a pokoru.
Po léta řeku pozoroval se svou ženou. Trpělivou, pracovitou a dobrou ženou s níž sem přišel z vnitrozemí, kde se vyučil mlynářem. Své děti neměli, ale radost jim dělala Eliška. Nalezenec. Nespíše dítě kováře ze samoty na kopci za potokem.

Palec měl kováře rád. Často s u něj zdržel a pozoroval, jak nesmírně zručný je při své práci. Mluvívali spolu o všem možném a on kováře rád poslouchal. Nic mu nevadilo že kovář, podle jiných lidí, neuznává stejného boha.
„Jeho bohové jsou jiní, ale on je dobrý muž“, říkával mlynářce.
Jednou také šel do kovárny aby domluvil s kovářem nějakou opravu a nalezl jen vypálené stavení. Všichni byli pobiti a vše bylo zničeno.
V těchto časech se něco podobného občas stávalo. Kraj byl neklidný. Okolím se potulovaly bandy lupičů. Několik jich tenkrát také našel v okolí a uvnitř spáleniště zabitých. Kovář se očividně tvrdě bránil velké přesile. Palec pohřbil všechna těla na okraji lesa. Tam posléze nalezl nemluvně zabalené v houni.
Vzal dítě s sebou a doma dali malinké, ryšavé holčičce jméno Eliška. Ta byla jejich radostí a když si po čase Bůh povolal mlynářku k sobě, zůstal Palec s Eliškou sám. Milá a pracovitá dívka vyrostla v pěkné děvče a byla jeho radostí.
Bylo příjemné ji vidět, jak se, již jako malá, dokáže starat o domácnost. Pokud jí zbýval čas, chodila do přístaviště a tam poslouchala kupce, jak povídají o cizích krajích a když potom zavítali do mlýna, seděla vždy opodál a poslouchala. Nebylo jednou, že dokázala promluvit s cizinci jejich řečí a oni ji rádi viděli. Vozili jí drobné dárky a ona, zvídavější než jiné dívky, se od nich naučila číst a to v okolí mnoho lidí neumělo.
Také za ní chodili lidé z širokého okolí a ona jim dávala byliny a léky, které vyráběla. I zkušené ženy za Eliškou chodily pro radu, nebo jen tak, na kus řeči. Její obliba dělala mlynáři radost. Jen to, že odmítala chodit do kostela. To jej mrzelo. Měla prý své bohy. Jako kovář a celý jeho rod.
Palec také mluvil s kupci, kteří připlouvali po řece a na soutoku směňovali zboží. Vozili hlavně sůl. Také nakládali zboží na dlouhou cestu po řece. Cestou zpět, když vlekli své lodě proti proudu, dozvídal se od nich zprávy o dění v širokém okolí.
A tak ví, že má nového krále. Otakara. Druhého toho jména. Dozvěděl se, že král dal stavět město na soutoku řek a to že roste jako z vody. Budějovice, se to město jmenuje.
Ví že po proudu řeky vyrůstají i další města a ví, jak se žije lidem. Také ví, že on se dolu po proudu již nikdy nevydá. Je mu souzeno dožít v tomto zapomenutém kraji na předhůří hraničních hor, kam odešel za prací. Eliška dospěla v chytré a hezké děvče Žilo se jim dobře ve mlýně. Potom však přišel i o ni a teď tu sedí sám.
Přes den je ve mlýně živo. Povozy s obilím jezdí sem a tam. Všude se ozývá křik chasy a člověk nemá čas vzpomínat.Večer je to horší. A dnes je neděle. To je dlouhý den samoty.
Mlynář odvrací svůj pohled od řeky a dívá se na vysokou, strmou horu nad řekou. Smutně a vyčítavě hledí na skály porostlé řídkým křovím.
Náhle jej z myšlenek vytrhuje zvuk rohu. Palec vstává a pozoruje řeku. Po vodě pluje člun. Za ním další. Čtyři, pět, šest. Bachraté lodice s mělkým ponorem. Přistávají u přístaviště na soutoku potoka s řekou. Lodníci vyskakují z lodí a uvazují je ke stromům.
„To je starý Matouš. Konečně! Ten si, naštěstí, nenechá ujít první jarní plavbu.“ říká si mlynář. „To jej mám, za chvíli, na prahu. Bohužel, dnes jej zde nečeká nic dobrého.. On se tu vždy usadí. Na den, někdy i na dva“
Matouš je velký, tedy bohatý kupec. Dlouhá léta cestuje po stezkách a po řece. Je uznávaným a vůkol váženým mužem. On učil Elišku čtení a počítání. Ona jej měla za strýce a vždy si spolu rozuměli.
„Zdá se, že již jde.“ Pes, stojící u pánových nohou, vypadá, jakoby jeho slovům rozuměl a vrtí radostně krátkým ocáskem. Mlynář kráčí vstříc svým hostům. Rád i nerad, vidí Matouše.
Je to jeho přítel. Byl to on, kdo přišel s tím, že tady je dobré místo pro mlýn. On byl tím, kdo u vrchnosti pomohl vyjednat povolení na stavbu a dohodnul výši daně. A nakonec byl také tím, kdo dopravil mlýnský kámen až z daleké ciziny. Mlynář je si vědom toho, zač Matoušovi vděčí. A oplácí mu, jak může. Bohužel jej musí zarmoutit. A s ním i jeho syna. Toho snad, ještě více..

Po cestě se blíží vysoký, statný muž, doprovázen mladým junákem. Podoba těch dvou nenechá v nikom pochyby, že jde o otce a syna.
„Vítej Matouši. I ty Jaromíre. Rád vás, po té dlouhé zimě, zase vidím.“ Oba muži zdraví mlynáře a objímají jej. Potom vchází do stavení. Mlynář je zve ke stolu a oni udiveně sledují jak, co chvíli, vstává. Tu aby přinesl džbán piva, tu aby přiložil do pece. Matouš to konečně nevydrží.
„Kdepak máš Elišku, mlynáři?“zeptá se. K údivu obou hostů klesne starcova hlava do dlaní a na stůl kanou veliké slzy.
„Eliška není. Ztratila se. Zmizela. Už na podzim“ ozývá se mezi vzlyky. „Je pryč. Nikde jsme ji nenašli. Nikdo ji, od té chvíle neviděl. Ani živou, ani mrtvou. Je pryč. Nemá hrob. A mě už, na tom světě, nezbylo nic.“ S těmi slovy mlynář opouští své hosty a odchází ze světnice. Oba muži zůstávají u stolu
Nepůjdou za mlynářem. Ač se jim v hlavě honí spousta otázek. Ví že na ně není vhodná doba. Dojí večeři a jdou do hostinského pokoje, kde se ukládají k spánku. Mnoho však nespí. Zvláště mladému muži nedává spánek klidu.

Oba staří vědí, že se Jaromír s Eliškou měli velmi rádi a očekávali, že přijde čas, kdy si mladý muž řekne o Eliščinu ruku. Také by ji získal. Najednou je vše jinak a muži nemohou spát touhou dozvědět se něco bližšího o tajemném dívčině zmizení.
Ráno se muži sejdou, beze slov, u tiché snídaně. Po jídle odchází Matouš dohlédnout na nakládku lodí a Jaromíra na mlynářovu tichou žádost, nechává ve mlýně. Ten usedá na lavici před stavením. Po chvíli přisedá mlynář a bez úvodu začne vyprávět.
O tom jak se Eliška ráda toulala po okolních kopcích. Jak se toulávala se psem po lese za potokem a jak mu vyprávěla o místě, na kterém podle ní, stávala prastará osada. O tom jak jí několikrát nabádal, aby nechodila na kopec nad řekou, ale jak ji tam jednou stejně viděl, když se za ní šel podívat.
Mlynář vypráví, jak jednou její pes přišel do mlýna sám. Jak dívku hledal. Jak se všemi lidmi z okolí, prohledali každou píď údolí. Stařec s pláčem mluví o tom, jak vylezl na tu horu a tam našel sponku z Eliščiných šatů. Jak čekal na Jaromírův příjezd, aby se na tu skálu vydal s ním.
Jaromír chce vyrazit okamžitě, ale mlynář jej zdržuje. Posílá jej pomáhat otci do přístavu a sám odchází do mlýna.
„Přijď odpoledne“ říká. Jaromír tedy odchází a tvrdě pracuje v přístavišti.Vrací se v již pokročilém odpoledni a mlynáře potkává po cestě.
Starý muž nese pytel s nářadím. U přístavu se k nim připojuje i Matouš. Spolu přicházejí pod strmý svah a začínají s výstupem. Pro oba starší muže je výstup na hranici jejich sil. Přesto vystoupí až nahoru. Výhled do kraje je velkolepý. Vítr honí po obloze mraky a slunce a blýská v řece. Na kopcích v okolí šumí lesy. Jen ostrá skála nedaleko vrcholu, vypadá hrozivě.
„Tady jsem našel tu sponu“ říká mlynář a Jaromír vidí, že hledat cokoli nemá smysl. Skála je holá jako koleno.
„Postavíme Elišce pomník. Mám nářadí.“
„Vezmeme ten kámen,“ ukazuje na dlouhý a úzký kámen, ležící opodál. „Postavíme jej tam, kde jsem našel sponu. Bude to pomník pro všechny dívky. Dívčí kámen.“ To také udělali a již se stmívalo, když sestupovali dolů.
Na vrcholu kopce stojí kámen. Kolem fičí ostrý vítr. Nad kamenem krouží obrovský dravec. Svist jeho křídel nikdo neslyší.



Slunce se pomalu sklání k západu. Ještě naposledy pohlédne do údolí řeky a ohřeje svými paprsky břehy.
Do kopce nad řekou stoupá osamělá osoba. Ba ne. Kolem jejích nohou pobíhá malý pes. Štěně. Rychle běhá nahoru a dolů po ostrém úbočí kopce. Chvílemi tahá svou paní za dlouhou sukni, chvílemi uhýbá před holí, kterou mu ona v žertu hrozí. Společně vystupují na nejvyšší vrchol a tam odpočívají.
Po chvíli přejdou na okraj srázu nad řekou. Pes, jenž zřejmě ví, co bude následovat, usedá opodál a zvědavě dívku pozoruje. .
Ta přichází na samý konec srázu a upírá svůj zrak do ohnivého slunečního kotouče. Rozpíná paže a přitom si, v jakémsi transu, šeptá slova . Zní to jako modlitba, ale žádný žijící kněz, něco podobného nikdy neslyšel.
Dívka stojí, ruce s otevřenými dlaněmi má vztaženy před sebou, jakoby chtěla popadnout ohnivý sluneční kotouč a přitáhnout jej k sobě. V uších jí zní dunění bubnů a tóny píšťal. Hudba jakoby se nesla z kopce za potokem.
Rytmus se jí zdá být vlastním a na rty se jí vkrádá nápěv. Stačí jen opakovat neznámá slova, která slyší v uších. Modlitba plynule přechází do tichého zpěvu. Pomalý, tichý nápěv se nese přes údolí řeky směrem ke slunci. Ohnivý kotouč pomalu mizí za protějším kopcem a šero se vkrádá do údolí řeky.
Dívka i svazuje předtím rozpuštěné, jako oheň rusé, vlasy a pomalu se vydává na cestu dolů. Pes vyskočí na nohy, popadne ji za lem sukně a radostně vrčí. Děvče ještě jednou pohlédne směrem, kde po slunci zbývají na nebi jen červánky a potom se ožene po psu a spolu s ním se vydává na cestu z kopce. Dolů dochází již téměř za tmy.
Tipů: 10
» 20.05.12
» komentářů: 3
» čteno: 546(11)
» posláno: 0


» 20.05.2012 - 12:51
...pěkný.
A ten konec jako kdybych tu dívku,psa a to slunce viděla...
» 20.05.2012 - 22:14
nejsem tady dva dny a ejhle zase takový krásný počteníčko..ST
» 20.05.2012 - 22:19
básněnka: Květka Š.: Děkuji uctivě. dámy.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.


« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
nováčci
crundy
narozeniny
Fallen Angel [5]


© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.

Ladič pian

Ladíme, opravujeme, provádíme posudky klavírů a pianin.