Kůň a lístek - kapitola 7

Hosté odjeli a nastávají obyčejné dny ...
» autorka: erestor
Slunce se pomalu sklánělo k západu, když se před nimi konečně objevily mohutné hradby Minath Tirith. „Jsem rád, že už jsme doma!“ přiznal Faramir svému vládci, jakmile se za nimi zavřela obrovská brána. „I já, Faramire!“ souhlasil ochotně Aragorn. Měl už toho plné zuby. Připadalo mu, že sotva se ráno vydali na cestu, tak se muselo zastavovat, aby se udělalo tamto nebo ono! „Vaše Veličenstvo, vaše veličenstvo … dobře, že už jste tady! Čeká tu spousta listin k podpisu …“ spěchal k nim Meron, až se mu kulaťoučké bříško třáslo. „I když, ta cesta nebyla zas až tak špatná!“ Aragorn se zatvářil, jako by ho náhle rozbolely zuby. „Ať je to cokoliv, může to počkat do zítřka!“ Faramir se rázně ujal svých povinností a postavil se mezi svého vládce a kancléře. „Král je po cestě unaven a potřebuje si odpočinout!“ dodal nesmlouvavě, zatímco Aragorn pomáhal vystoupit Arwen z vozu. „Ale, pane …“ Meron se nechtěl vzdát tak snadno. „Dost řečí, Merone! Přijď zítra po snídani!“ Správce si víc Merona nevšímal a věnoval se své ženě. Natáhl k ní ruce a sundal ji ze sedla. Přišlo mu, že jeho pomoc přijala až přeochotně. Dalo ti to zabrat víc, než jsi ochotná přiznat! „Postarejte se o naše koně!“ Objal Eówyn kolem pasu a vedl ji do paláce …


Eówyn se neubránila polekanému vyjeknutí, když ji její muž znenadání vzal do náruče. „Co to děláš?“ zamumlala nezřetelně. „Nesu si svoji ženu přes práh!“ odvětil Faramir klidně a kopnutím za nimi zavřel dveře. Když ji pokládal na lůžko, tak už skoro spala. „Odpočiň si, Eówyn!“ Něžně ji políbil na čelo. Měl sice trochu jiné plány, ale neměl to srdce ji budit. Však budeme mít dost času!


„Tak tady jsi, paní!“ zahlaholil Bek vesele a nečekaně hbitě se propletl mezi služkami až k ní. „Tak tady ho máš!“ Hrdě jí podával pouzdro s mečem. Íriel koukala na jeho dar s otevřenými ústy. Bylo to mistrovské dílo. Tmavě hnědá kůže byla zdobená vtlačovanými ornamenty ve tvaru hlavy koně. „Ehm … děkuji ti!“ Nešikovně od něj zbraň převzala. „Tas, paní!“ pobídl ji s dychtivým očekáváním. „Chtěl bych vidět, jak ti padne do ruky!“ Sevřela rukojeť a pomalu odhalila ušlechtilou čepel. „Čekala jsem, že bude mnohem těžší!“ Bek o krok poodstoupil a vesele se na ni zazubil. „Říkal jsem ti, že bude jako pírko, né?“ Zkušeným okem si ji přeměřil. „Jo, tohle vypadá dobře! Doufám, paní, že s ním budeš spokojená!“ Nesměle se na něj pousmála. „Já ale s mečem neumím zacházet!“ Rudovlasý muž jen mávl rukou. „S tím si nelam hlavu, paní! Eomér se o to už postará! I když si možná budeš přát, aby ho to nikdá nenapadlo!“


„A jak jste přečkali zimu?“ zeptal se Darnella zvědavě. „Bez problémů, pane!“ Darnell si mocně lokl piva a usmál se na svého krále. „Jo, abych nezapomněl! Hodně štěstí tobě i královně, pane! A tohle jí posílaj naše ženský!“ položil na stůl zavázaný váček. „Co to je?“ Eomér ho zvědavě otevřel. „Prej se po tom roděj kluci!“ Darnell na něj zamrkal. „Ale mezi náma, pane, tužit se musíš i ty!“ Eomér vyprskl smíchy. „Tak o tohle mít strach nemusíš, Darnelle!“ Chvíli trvalo, než se uklidnili natolik, aby se mohli zase vrátit k vážným věcem …


Íriel se rozhlížela síní. Už si zvykla na pro ni neobvyklé stolování, při kterém všichni členové domácnosti jedli pospolu ve velké síni u dlouhých dřevěných stolů. Hnědovláska jí přinesla misku s obědem. „Děkuji ti!“ Íriel znepokojeně zalétla pohledem k místu svého manžela. „Nevíš, kde je král?“ zeptala se služebné. „Má jednání, paní! Přijeli správci z usedlostí v horách!“ S vlající sukní odspěchala zpět do kuchyně. Hm, taky se mi mohl zmínit! Íriel si trochu nedůvěřivě prohlížela jídlo. Maso, brambory a všechno zalité hnědou omáčkou, ve které plavaly kusy mrkve. Kdyby aspoň nedávaly všechno do jedné misky, vždyť to vypadá hrozně! Měla ale hlad, tak okusila první sousto. Chuť ji překvapila. Ať to bylo cokoliv, bylo to dobré!


Eomér se opíral o horní břevno a sledoval zvířata uvnitř ohrady. „Tak co jim říkáš?“ zeptal se Haleth, který se mu objevil po boku. „Darnell letos přivedl moc pěkný kousky! Ten grošák támhle vzadu vypadá dobře! Bude mít nejen rychlost, ale i výdrž!“ Haleth si hřebce prohlédl. „A bude taky pěkně divokej! Kouká mu to z očí!“ podotkl zadumaně. „Vzal bych si ho pro Íriel!“ Haleth na něj vytřeštil oči. „Chceš se jí snad zbavit?“ optal se opatrně. Eomér se polohlasně zasmál. „Jsem si jistej, že ho zvládne! Vzpomeň si na Legolase! Nepotřeboval ani sedlo!“ Pobočník se zatvářil skepticky. „Jenže ona není Legolas! Neučili ji to a není na to zvyklá, tak bych do ní moc nadějí nevkládal, abys pak nebyl zklamanej, pane!“ Nebo na ni naštvanej! „Když se bude chtít učit, tak mě zklamat nemůže!“ prohodil rohanský král klidně. „Jen jestli se bude chtít učit …“ Eomér ho přerušil. „Nic jiného jí stejně nezbývá!“ pronesl téměř hrozivě. Haleth se po očku podíval na svého vládce. Jeho pevně sevřené rty jasně naznačovaly, co královnu čeká, nebude-li poslušna jeho vůle. „Nebuď na ní moc tvrdej, pane! Potřebuje čas, aby si tu zvykla!“ Eomér na něj užasle pohlédl. „Co ta náhlá starost o ni?“ Haleth pokrčil rameny. „Ženská by neměla bejt smutná, zvlášť ne, když má muže doma, pane!“ řekl tiše s očima upřenýma na koně. „Chybí ti Frea?“ promluvil Eomér po chvíli. „Nemine den, abych si na ni nevzpomněl! A kluk by taky potřeboval pořádnej dohled, když tu nejsem!“


Íriel vyšla na prostranství před palácem a s úsměvem shlížela dolů na Edoras. Rohirové už jí nepřipadali tak nepřátelští, jako když sem před mnoha měsíci přišla. Chovali se k ní laskavě a její drobné prohřešky přehlíželi se shovívavostí, která ji až přiváděla do rozpaků. Eomér však tak laskavý nebyl a už nejednou si od něj musela vyslechnout ostrá slova, která ji rozplakala. Brzy ale zjistila, že její slzy mají na rohanské krále právě opačný účinek. Pravdou ovšem bylo, že ať byl jakkoliv rozzloben, tak ji nikdy neudeřil. I když několikrát měla dojem, že k tomu neměl daleko. Najednou do ní někdo prudce vrazil. Otočila se a spatřila před sebou provinile se tvářícího Enrika. „Promiň, paní, nechtěl jsem …“ zamumlal a přešlápl z nohy na nohu. „Nic se nestalo!“ ujistila ho po pravdě. „Jakpak se máš?“ Nervózně pokukoval po schodišti. „Dobře …“ Íriel měla neodbytný pocit, že ho zdržuje. „Kam tak spěcháš?“ zeptala se zvědavě. „Přivedli nové koně a naši je budou krotit!“ sdělil jí s očima navrch hlavy. „A král se osobně zúčastní! Je to skvělej jezdec! Jednou budu taky takovej …“ Z Enrikových slov čišel nesmírný obdiv, ale jí se strachy sevřelo srdce. „Není to nebezpečné?“ vyhrkla bezděčně. „A co není?“ opáčil chlapec takřka vesele. „Můžu už jít?“ dodal nezdvořile jedním dechem. „Jistě …“ Než dokončila větu, byl už v půli schodiště. Chvíli se za ním dívala, ale pak ji něco napadlo. Seběhla schody a spěchala za Enrikem …


Eomér si svlékl kabátec a hodil ho Halethovi, který ho obratně zachytil. Rohanský král si upřeně prohlížel svého protivníka. Grošák podezřívavě zastříhal ušima a hrábl kopytem. Bylo to jasné varování. Nepřibližuj se! Eomér se usmál pod vousy. Vypadalo to na vydařené odpoledne! „No tak, buď přece hodnej kluk!“ Mluvil na něj polohlasem a pomalu kráčel k němu. Kůň před ním ustupoval a výhružně pohazoval hlavou. „Ššš … jen klid! Nic ti neudělám …“ Hřebec se zastavil a podezíravě ho sledoval. Eomér se odrazil a přistál mu na hřbetě. Sotva se stačil zachytit hřívy a začalo peklo. „Eomére!“ Zaslechl polekaný ženský výkřik, ale pak už se musel soustředit na zvíře pod sebou …
Kůň dělal, co bylo v jeho silách, aby se toho opovážlivce zbavil. Vzpínal se a vyhazoval zadkem ... pak se rozběhl, jak nejrychleji mohl, a prudce zastavil … Nic však nepomáhalo. Jezdec na jeho hřbetě seděl jako přibitý …


Stála jako zkamenělá a bez dechu sledovala souboj, který se před ní odehrával. Nechápala, proč tolik riskuje! Vždyť na tohle má lidi, tak proč na toho koně leze?! Zděšeně si přitiskla ruku na ústa, když její manžel jen tak tak neskončil pod koňskými kopyty. „Dávej pozor!“ zašeptala prosebně. „Bojíš se o krále, paní?“ Haleth se znenadání objevil po jejím boku. „Ty bys měl taky! Vždyť se může i zabít!“ Rohir se jen pousmál a pomalu zavrtěl hlavou. „Jen se dívej!“ vyzval ji tiše. Chtěla odejít, ale nedokázala od té podívané odtrhnout oči. Eomérovi po tváři stékaly krůpěje potu a vlasy mu poletovaly všemi směry …


Eomér seskočil a popleskal hřebce po prudce se zvedajících plecích. „Ohlávku!“ houkl na nejbližšího muže, který mu ji ihned podal. Pak ke koni ještě chvíli promlouval. Laskavě i přísně zároveň. Zvíře si nechalo nasadit ohlávku. „Hodnej kluk!“ pochválil ho Eomér spokojeně. Otočil se k okolo stojícím mužům. „Háne! Vem si ho a choď s ním, než se uklidní! Pak ho vytři dosucha a dej mu trochu napít!“


Haleth počkal, až k němu Eomér dojde, a přelétl ho zkoumavým pohledem. „Voda by ti neuškodila!“ podotkl věcně. Rohanský král s ním vřele souhlasil. Zamířili k napajedlu. Eomér cestou shodil propocenou tuniku a bez okolků se opláchl v chladivé vodě. „Byls dobrej, pane!“ Haleth mu podával kabátec. Neušlo mu, jak se Eomér, zatímco se oblékal, rozhlížel kolem. „Jo, jo, byla tu! Jenže po chvíli se otočila a utíkala odsuď, jako by jí za patama hořelo!“ Neušlo mu, jak ta zpráva Eoméra zklamala. Chápal ho. Kdyby královna byla z jejich národa, tak by tu teď s králem stála ona. „Nezlob se na ni, pane! Bylo to na ní prostě moc!“ Doufal, že tím ji aspoň trochu uchrání před Eomérovou nelibostí.


Íriel si po zbytek odpoledne připadala jako ve snu. Nedokázala myslet na nic jiného kromě Eoméra. Stále ho viděla před sebou, jak sedí na tom hřebci a měří svoji vůli s jeho. Z rohanského krále vyzařovala nesmírná síla a odhodlání. Jako by si byl jist, že mu nikdo nemůže vzdorovat. Kdo jsem já, že se o to pokouším? Zaklapla víko košíčku s vyšíváním. Pohledem bezděky zavadila o jejich lože. Smutně si povzdechla. Od toho rána po svatbě se s ní nemiloval. Ano, hladil ji a líbal a totéž vyžadoval i od ní, avšak znovu do jejího lůna nevstoupil. Zpočátku to vítala, protože se bála, že při tom najisto pozná, jakou nad ní získal moc. Jako ženy se jí ovšem dotýkalo, že se o to ani nepokusil. Copak ho vůbec nepřitahuji?! I když si to jen nerada přiznávala, tak po něm toužila. Položila dlaň na kožešinu na posteli a zavřela oči. Viděla sebe, jak leží na zádech, a Eoméra, jak klečí mezi jejíma nohama … Potřásla hlavou. Takové myšlenky se přece pro slušnou ženu nehodí! Raději se rozhodla vrátit ke svým povinnostem.


„Berto, jedl už král?“ zeptala se šedovlasé ženy, která rovnoměrně otáčela rožněm, na kterém byla napíchnutá kuřata k večeři. „Ráno jo, ale pak už nejspíš ne, paní!“ odvětila a setřela si pot z čela. „Pošli mu tedy něco, buď tak hodná!“ Íriel se měla k odchodu, ale Bertin hlas ji zarazil. „Šmarjá, paní, já teďkonc nevím, kde mi hlava stojí a nikoho tu nemám!“ lamentovala. „Neudělala bys to sama?“ upřela na Íriel prosebný pohled. „Já?!“ vykulila na ni královna oči. „Jo, jo, všecko je támhle! Dej mu kus chleba a třeba ten sejra támhle a taky džbán piva! Uděláš mu tím radost, paní!“


S obtížemi držela tác a volnou rukou zaklepala na dveře. Žádnou odpověď sice nedostala, ale přesto vešla dovnitř. Zvědavě se rozhlédla Eomérovou pracovnou. Ještě jsem tady nebyla! Byla zařízena prostě a v krbu hořel oheň. Položila podnos na stůl a všimla si několika listin, které tam ležely. Bezděky přelétla očima první z nich. V rohanském písmu se ještě moc nevyznala, ale připadalo jí to jako nějaké hlášení. Sedla si do křesla a začala procházet i ty zbylé …


Legolas zamyšleně zkoumal šachovnici. „Měl jsem se tohle učit, když jsem byl mladší!“ Jeho povzdech vyvolal úsměv na Thranduilově tváři. „Na tohle máš ještě stále čas, synu!“ sdělil mu pobaveně. „Na rozdíl od jiných věcí!“ dodal vážněji. Legolas ihned věděl, kam míří. „Jenže mně se do toho nechce, otče! Šach!“ pronesl vítězoslavně. Thranduil bez problémů odrazil jeho útok a pohodlně se opřel v křesle. Legolas pošoupl věž o dvě pole. Otec odpověděl koněm. „Šach! Ale měl bys o tom aspoň začít uvažovat!“ Pozorně si měřil svého syna. „Otče, tohle je od tebe podlé! Pozval jsi mě na partii šachu, kdybych věděl, že se bude hrát o moji svobodu, tak bych se nějak vymluvil!“ přiznal Legolas upřímně a ustoupil o políčko vlevo. Mirkwoodský vládce táhl střelcem. „Mat!“ Legolas neměl kam ustoupit a ani nic, čím by si mohl ochránit svého krále. „Uznávám.“ Thranduil se nepatrně pousmál. „Budeš o tom tedy přemýšlet?“ Princ si povzdechl. „Je-li to výslovné přání mého otce …“ Král bez váhání přikývl. „Nejen přání otce, synu, ale i rozkaz tvého vládce!“


„Nenašla bys něco zajímavějšího ke čtení?“ zeptal se Eomér své ženy. Trhla sebou a polekaně se na něj zadívala. „Nezlob se, prosím!“ Rychle položila listiny zpět na stůl a vstala. „Řekli mi, že jsi nic nejedl, tak jsem si myslela, že bys mohl mít třeba hlad …“ mluvila kvapně a rozpačitě si uhlazovala sukni. „To mám, ale neodpověděla jsi mi!“ posadil se ke svému stolu. „A vůbec se mi nelíbí, že mi tu prohrabuješ ve věcech! Mohla ses aspoň předem zeptat!“ vytkl jí, než se zakousl do krajíce chleba se sýrem. „Nechtěla jsem se tě dotknout!“ Mlčky ukázal na křeslo před stolem. Tím velitelským gestem jí nesmírně připomněl jejího otce. „Omlouvám se, Eomére! Nemyslela jsem tím nic zlého!“ poslušně se usadila. „Tak jak si podle tebe stojíme?“ zeptal se s plnou pusou. „Něco jsem nedokázala přečíst, ale podle všeho to vypadá, že úroda bude dobrá a …“ Poslouchal ji se zájmem a byl mile překvapen, jak věcně dokázala všechno shrnout …
„Máš pravdu!“ přikývl pochvalně. „Abych nezapomněl, něco pro tebe mám! Chytej!“ Hodil jí Darnellův dárek. „Co je to? Nějaký čaj?“ Ihned rozvázala tkanici a přivoněla si k bylinkám. „Posílaj ti to ženský z hor! Abys počala našeho syna!“ Pozoroval, jak třesoucí se rukou pytlík zavázala a položila ho na stůl. Upřela na něj pomněnkové oči. Měla v nich něco, co tam ještě neviděl. Tep se mu zrychlil, když se zvedla, přistoupila ke stolu a opřela se o něj. „Myslíš třeba hned?“ zašeptala zastřeně. Jen myšlenka na to, že se s ní pomiluje rovnou tady, stačila, aby se jeho mužství probralo k životu. „Nepokoušej mě, ženo, nebo toho budeš litovat!“ varoval ji chraplavě. Byl si jist, že by se na rozdíl od jejich svatební noci nedokázal kontrolovat. Místo odpovědi si přejela špičkou jazyka po spodním rtu. Rázně vstal a přešel k ní. Dlaněmi jí přejel po zádech až na zadeček. Cítil, jak se pod jeho dotykem nepatrně chvěje, jinak se ale ani nepohnula. Naklonil se nad ni a začal sát jemnou kůži na jejím krku, při tom se o ni otíral svými boky …


Byla uvězněná mezi Eomérovým pevným tělem a stolem. Když jemně přejel zuby po jejím krku, tak trochu sykla, ale bylo to spíše z leknutí než z bolesti. Jeho ztvrdlé mužství se jí žádostivě dotýkalo … Najednou ucítila, jak jí vyhrnuje sukni, a jí došlo, co hodlá udělat. Polilo ji horko a krev se jí nahrnula do tváří. Jistě, chtěla ho, ale má přece svoji důstojnost! „Eomére, takhle ne …“ Pokusila se narovnat, ale hrubě ji přitlačil zpátky. „Na to zapomeň!“ vrazil jí koleno mezi nohy. Vzápětí ucítila, jak do ní vklouzl prstem. Hladil ji a laskal tak obratně, že nevnímala nic jiného … Někdo zasténal …Valar, to jsem byla já? „Eomére …“ vyčítavě se po něm ohlédla, když prsty bez varování vytáhl. „Už brzo dostaneš, po čem toužíš!“ Zahlédla, jak si rozvazuje nohavice. „Pořádně se zapři!“ přikázal jí drsně. Váhala, tak ji tvrdě přirazil ke stolu, a bez otálení se do ní vnořil. Neubránila se hlasitému zasténání a prohnula se v zádech. Nedal jí ani vteřinu na vydechnutí …


Eomér věděl, že by se měl mírnit, ale, bohové mu pomoz, nedokázal to. Už jsem se, sakra, držel dost dlouho zpátky! A ona je tak nádherná … Jen doufal, že Íriel ví, co dělá, když se mu tak bezostyšně nabídla. Bezohledně si bral, co mu patřilo. Vnímal její tlumené vzdechy a znovu a znovu přirážel … Slastně sténala a stěny jejího lůna se kolem něj pomalu, ale jistě stahovaly … Věděl, že ani jeden z nich už dlouho nevydrží … Za několik úderů srdce hlasitě vykřikla a křečovitě se roztřásla ... „Íriel …“ vykřikl její jméno ve chvíli, kdy i on dosáhl vrcholu …
Trvalo dlouho, než popadl dech. „Eomére …“ Íriel pod ním bolestivě zakňourala. „Vím a omlouvám se!“ Upravil se a galantně jí pomohl do křesla. Sedala si poněkud toporně, čemuž se nepatrně usmál. Snad jsem ti neublížil! Sám se opřel o hranu stolu a prohlížel si ji. „Jsi pěkně nestydatá, ženo!“ pronesl nakonec. Ale takhle se mi líbíš nejvíc! „Vadí ti to?“ hlesla tak tiše, že jí stěží rozuměl. Pobaveně se zasmál. „Ani v nejmenším!“ Jen kdyby to bývalo častějc! „Proč jsi odpoledne odešla?“ zeptal se znenadání. „Já … měla jsem tu práci.“ Nevěřil jí ani minutu. „Nelži mi, Íriel!“ varovně se na ni zamračil. „Nelžu! Opravdu jsem musela na něco dohlédnout v kuchyni!“ ohradila se ihned. „Íriel!“ založil si ruce na prsou. „Copak na tom záleží?“ řekla ztrápeně. „Mně ano! Vím, žes tam byla a chci vědět, proč jsi odešla!“ Prosebně na něho hleděla, ale pak si povzdechla. „Protože jsem se bála! O tebe, když to musíš vědět!“ Vyskočila na nohy a než stačil cokoliv udělat, vyběhla z jeho pracovny. Vzpamatoval se a vrhl se ke dveřím. „Počkej …“ Jen hekl, když se srazil s Halethem, který právě chtěl vejít. „Uhni, chlape, sakra …“ Pobočník na něj nechápavě třeštil oči. „Co tě posedlo, pane?“ Eomér ho ignoroval, ale než se přes něj dostal, po Íriel už nebylo na chodbě ani stopy. „Stalo se něco?“ Haleth na něj znepokojeně hleděl. Eomér se k němu s rozzářenou tváří otočil. „Bála se o mě! Ona se o mě bála!“ zopakoval pro případ, že by mu nerozuměl. Haleth se jen shovívavě usmál.


Bez dechu doběhla na hradby, kde se udýchaně zastavila. Chladný vítr jí ovanul tvář a ona si uvědomila, co právě udělala. Na co jsem to jen myslela?! Nejraději by se propadla studem. Chovala se jako … nemohla najít vhodné slovo. Rozhodně však její chování nebylo vhodné pro královnu! Jsi pěkně nestydatá … Vzlykla. A ještě navíc ji přinutil přiznat, že jí na něm záleží! Co jsem to jen udělala?! Sesunula se na zem, přitáhla si kolena pod bradu a rozplakala se …


Eomérovi při večeři neušlo, že jeho žena tu není. Zamračil se. „Kde je královna?!“ houkl na služebnou, která mu přinesla džbán piva. „Nemám tušení, pane!“ pokrčila rameny a odběhla si po svém. Zvedl se od stolu a vydal se do jejich ložnice, ale Íriel ani tam nenalezl. „Kde, k čertu, vězíš?!“ zamumlal naštvaně. Vyšel zpět na chodbu a poněkud bezradně se rozhlédl kolem. „Hledáš královnu, pane?“ Enrik se na něj potutelně usmíval. „Co o ní víš?“ vyštěkl Eomér okamžitě. „Je na hradbách, ale ode mě to nemáš, pane!“ Král se zasmál. „Máš mé slovo!“
Vystoupal po úzkých schodech a potichu otevřel malá dvířka. Venku byla skoro tma, ale on ji ihned zahlédl. Seděla zády opřená o zeď a rozhodně nevypadala šťastně. Přišel až k ní, aniž by o něm věděla. „Nastydneš tu!“ Zvedla k němu oči plné slz. Jejich stopy byly patrné i na její bledé tváři. „Elfové nejsou tak citliví na chlad!“ Bez okolků ji vytáhl na nohy. Celá se třásla. Svlékl si kabátec a přehodil jí ho přes ramena. „Pojďme dovnitř!“ Potřásla hlavou. „Nechci!“ Objal ji kolem ramen. „Něco jsem řekl!“ prohodil přísně a nedbaje jejích protestů ji zavedl do jejich ložnice. Posadil ji na postel a sedl si vedle ní. „Tak co se děje, ženo?“ zeptal se klidně. Bolestně si uvědomoval, že se chvěje, a věděl, že se to nedá připsat na vrub venkovnímu chladu. „Vše je v pořádku! Proč se ptáš?“ odvětila bezbarvým hlasem. Popadl ji za ramena a trochu s ní zatřásl. „Nic není v pořádku, sakra!“ zařval vztekle. „Není v pořádku, když moje žena brečí!“ Pustil ji a raději se přesunul k oknu. „Aspoň mně tohle jako v pořádku nepřijde!“ dodal, když se trochu uklidnil.


Íriel se dívala na jeho široká záda. Bylo jí jasné, že ho rozčílila. Vstala a přistoupila k němu. Váhavě se dotkla jeho ruky. „Proč se zlobíš, manželi?“ Zoufale se snažila znít klidně, ale sama slyšela, jak se jí třese hlas. „Proč ty přede mnou utíkáš?“ obrátil se k ní. „Neutíkám.“ špitla. „Jen nevím, jak se k tobě chovat … a nerozumím sama sobě.“ přiznala rozpačitě. Tvářil se nechápavě. Pochopila, že mu bude muset říct pravdu, jinak ho může ztratit. Navždy. Nechci skončit jako paní Eówyn! „Toužím po tobě a současně se tě bojím. Chci se s tebou milovat …“ Cítila, jak rudne. „ … ale zároveň nechci, aby sis o mně myslel, že jsem tak … chtivá. Nechci, aby se ti něco stalo, ale zároveň nechci, abys o tom ty věděl …“


Eomér jí naslouchal s rostoucím úžasem. Znamená to, že ti na mě opravdu záleží? Počkal, až ztichla, a přemýšlel, co jí na to říct. „Rohirové se za svoje city a pocity nestydí!“ řekl pomalu a doufal, že tím nic nepokazí. „Jenže já nejsem žádný Rohir!“ namítla okamžitě. Polohlasně se zasmál. „Ne, to opravdu nejsi!“ Přitáhl si ji k sobě. Potěšilo ho, jak ochotně se mu choulila v náručí. Pevně ji k sobě přitiskl, zatímco ona ho objala kolem pasu. „A to je dobře! K žádnému ze svých mužů bych nemohl cítit totéž co k tobě!“ zašeptal jí do vlasů. „Neumím mluvit, tak vzletně jako vaši muži, Íriel, ale dal bych za tebe život!“
Tipů: 5
» 19.05.12
» komentářů: 0
» čteno: 1068(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: Kůň a lístek


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
radek oslov [1]
narozeniny
zzlatý [11], Suzie [11]


© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.