Stráž. Pokračovámí Křídel dravce

Keltské oppidum stávalo na protějším kopci. Jen nedaleko od dnešní obce Třísov . Jeho zbytky jsou velice často navštěvovány turisty. A také lidmi, jako jsem já. Lidmi, kteří si také myslí, že přítomnost Keltů, byla jednou z nejdůležitějších a nejlepších věcí, jaká naše území kdy potkala. Vzdělanost a neuvěřitelné schopnosti těchto lidí mne fascinují stále více.
Oppidum bylo opuštěno z nejasných důvodů. Nebylo dobito nepřítelem a zachovalo se z něj několik zdí, včetně brány. Bylo jednou z nevětších Keltských staveb na našem území.
Tam, pod horou Kletí, žili Keltové mnoho let.

Stráž
Zima. Ledový vítr žene sníh údolím řeky. Temná, zběsile pádící voda, se řítí korytem a trhá zbytky ledu z jeho okrajů. Několik teplejších dní udělalo z poměrně klidně plynoucí Vltavy, divoký, nebezpečný tok. Tání sněhu a vytrvalý déšť na horách, proměnil okolí řeky v bažinu. I potok jenž se do řeky vlévá, je rozvodněn. Na soutoku se tvoří hráz z naplavených kmenů. Jaro je daleko a zima o sobě ještě dá vědět.
Muž stojící na vysokém ostrohu nad soutokem Křemežského potoka s Vltavou, se pevněji halí do dlouhého kožichu. Utahuje opasek s dlouhým mečem. Zamračeným pohledem sleduje veliký kmen stromu, plující po řece.
„Kláda,“ říká si pro sebe. „Ještě dlouho potrvá, než se za zatáčkou objeví lodi obchodníků se solí a přistanou v ústí potoka. Přístaviště je zničeno a voda odvaluje i veliké kameny, které jsme tak pracně dopravovali na stavbu hráze.
Ani by nebylo co nakládat. Cesta přes hory je neschůdná a do jara se sem žádná sůl nedostane. Zcela zbytečně tu, na té skále stojíme den za dnem a hlídáme soutok .Já a moji dva bratři, se tu střídáme již dlouhý čas. Dnes, zítra, pozítří.
Od doby, kdy náš rod přišel do tohoto kraje a usadil se tu. Na kopci na druhé straně údolí postavil opevněnou ves a postupem času ovládl široké okolí. Silné opevnění a množství mužů ve zbrani, nám dovoluje vládnout tomu kraji. Je to naše zem.“

Muž se znovu otřást pod náporem větru. Potom vykročil na obchůzku kolem vrcholu kopce. „Zmrznul bych, muset stát na místě, říkal si. Ale je mi tu lépe, než kdybych musel sledovat, jak se druidové pokoušejí udržet při životě nemocné ve vesnici.
Nedaří se jim to. I přes oběti jež jsme přinesli na oltář bohů. Hrozná nemoc sráží k zemi nejen staré a slabé, ale i muže a ženy v mladém věku. Ve velikých bolestech odcházejí z tohoto světa a nikdo jim nedokáže pomoci. To je lepší, tady mrznout na nekonečné stráži.“
Muž obešel vrchol kopce a vrátil se na původní místo. Sníh zatím zakryl jeho stopy.
Stmívá se. K večeru se většinou utiší vítr a noc bývá mrazivá ale klidná. „Sněží, ale již ne tolik.To je dobré.“ říká si strážce pro sebe.Všude je klid.
Muž se ohne, kleká a po čtyřech vlézá do malé chatrče, vklíněné mezi balvany na vrcholu kopce. Uvnitř chaty doutná malý oheň a na něm se ohřívá hliněná miska. Muž upije z misky nápoj a do tlumoku sáhne pro ječnou placku. S tou v ruce, opět vylézá do večerního ticha. Sníh tiše popadává a muž zamyšleně sleduje řeku. Tiše si pobrukuje jakousi píseň.
Na krajinu usedá večer. Mezi potrhanými mraky vykukuje veliký, kulatý Měsíc a tu i tam, se objeví hvězda.
Strážce tiše usedne na kožešinu položenou na skále a pozoruje okolí. Po chvíli se mu začnou klížit oči a tak vstane a vyrazí na obchůzku. Měsíční záře mu stačí k tomu, aby se dobře orientoval.
Ohně velkého keltského sídliště ozařují jihozápadní obzor. Náhle se noční obloha opět zatahuje a zvedá se vítr. Začíná padat sníh.. Nad vrcholem kopce krouží obrovský dravec. Svist jeho křídel zaniká v poryvech větru.

Když se, po dvou dnech, podaří dvěma mužům přejít rozvodněný potok a vystoupat na skálu, nenaleznou po svém bratru ani stopu. S nadějí v nalezení alespoň jeho těla, prohledají strže pod skalou i blízké okolí. Nic. Vylézají zpět na vrchol kopce a zapalují připravený strážní oheň. U něj potom setrvávají, v tiché zadumání, dokud nezhasne poslední uhlík. Pálí vše, co dříve patřilo jejich bratru a na vrcholu staví mohylu, do níž ukládají co neshořelo. Potom odchází, aby se již nevrátili.
Ztráta bratra je poslední kapkou, jíž přetekla číše jejich trpělivosti. Rod, decimovaný strašlivou nemocí, musí opustit toto území. Druidové říkají, že nemoc pochází ze země. Proto je třeba odejít.A tak jdou .
Pouze několik lidí odmítá odejít a zůstávají s nemocnými, kteří nemohou chodit. Rod mizí v dálce.

Poblíže oppida zůstává hrstka vyděděnců a kupodivu jich několik přežívá a osidluje kraj na úpatí šumavského pralesa. Pod vysokou skálou, na níž se vždy klanili svým bohům, se usazují a pokouší se přežít. Řeka jim dává obživu o oni k ní vděčně přilnou..
První kupci putující po řece, nachází na soutoku řeky s potokem malou osadu. Nad ní se zdvihá vysoký kopec.