Lín. Pokračování Křídel dravce

Místo, o němž mluvím, bylo díky řece a potoku, jenž se tu do řeky vléval, poměrně častým tábořištěm starověkých poutníků. V zátoce mezi vysokými kopci vytvořila řeka spolu s potokem velkou mýtinu, velice často zaplavovanou povodněmi. Úrodná půda dávala poměrně dobré výnosy jednodušších plodin.

Lín.

Když Lín uslyšel své jméno, pomalu vstal a ze země sebral dlouhý oštěp. Za pás si zastrčil sekyru a zamračeně pohlédl na náčelníka.
„Vím“ odpověděl.
Od vedlejšího ohně vstala žena. Zaběhla do chýše a přinesla mu malý vak. Lín jej vzal, otevřel, podíval se dovnitř a přičichnul k jeho obsahu. Zavoněla pečínka obalená v hrubé placce. Lín spokojeně pokývnul, zavěsil si vak přes rameno a vykročil k lesu na úpatí kopce nad táborem.
Byl studený, podzimní den. Ledový vít hrozil sněhem. Slunce jen chvílemi vykukovalo z těžkých mraků.
Lín si pevněji přitáhl kožešinovou vestu k tělu a vykročil do kopce, opíraje se o oštěp.Čekalo jej prudké stoupání lesem a ještě prudší skalnatý vrchol kopce.

Šel střídat stráž. Celý zbytek dne, dlouhou noc a dlouhý kus zítřka, stráví na stráži. Bez ohně. Sám na vrcholu. To, že na kopci, na druhé straně údolí stojí jiný bojovník, je mu jen malou útěchou. On však ví, co je jeho povinností a tak kráčí lesem, posléze víceméně šplhá do svahu a nakonec, se supěním a se svaly svých silných paží i nohou, namáhanými do krajnosti, vystoupá na kopec.Těsně pod vrcholem však chvíli odpočívá. Nechce aby byl viděn, jaké úsilí jej výstup stál.
A tak sedí pod posledním převisem a přemýšlí o nebezpečí, před nímž má chránit tábor v údolí. Již se vydýchal a tak křepce překonává převis a stane na stezce, obcházející vrchol. Nikoho nevidí, a tak stojí na místě a rozhlíží se. Nad krajem se valem stmívá. Z temných mraků popadává sníh. Ze stínu balvanu vychází dlouhoruký Sáh. Pokládá Línovi ruku na rameno a on pozdrav opětuje.
“Bude sníh.“ řekne Sáh. Lín jen zabručí a pokývá hlavou.
“Zima. Brzo.“
Sáh se sehne a z dutiny ve skále vyjme, očividně prázdný vak. Potom vykročí ke svahu a začne opatrně sestupovat. Lín pokládá svůj vak do dutiny, pevně uchopí oštěp a vyráží na svůj první okruh kolem vrcholu. První z mnoha. Kráčí proti směru stop, které po sobě ve sněhovém poprašku zanechal Sáh. Ten chodí obráceně. Je levák.
Lín pomalu kráčí kolem skály, V ruce nad srázem třímá oštěp, ramenem se chvílemi dotýká ledové skály. Již se uklidnil a začíná ostře vnímat klid a tajemnost toho místa. Rozhlíží se po krajině.
Ne. Nikde se po proudu řeky neplíží primitivní lodice s nepřítelem. Nikde se nezvedá hejno ptáků, vyplašené tlupou lidí.
Je klid. Setmělo se. Lín kráčí, jako již tolikrát..Sníh se sype stále hustěji. Otužilý a silný Lín si z něj mnoho nedělá. Vítr roztrhl mraky. Měsíc ozářil protější skálu a stíny vytvořily na jejím vrcholu obraz dravce. Lín jej v chůzi sleduje, ale nic mu to neříká..
Sílící vítr zametá sněhem vrchol hory. Šum křídel obrovského ptáka, není ve větru ani slyšet..

Druhého dne, před setměním, vběhne do tábora vyplašený a rozzlobený Sáh. Vykřikuje o tom, že nenašel na stráži Lína. Kus pod vrcholem nalezl jen jeho zakrvácený oštěp. Náčelníkem vedená výprava nenašla po Línovi ani stopy…