Kůň a lístek - kapitola 5

„Mám mu snad dělat služku?!“ Íriel nemohla uvěřit svým uším. „To přece paní Arwen neřekla, ale neudělej stejnou chybu jako já!“ Eówyn se naklonila ke své švagrové. „Jakou chybu?“ Eówyn zalétla nervózním pohledem ke gondorská královně. Kolik toho asi víš? „Řekněme, že jsem se Faramirovi dostatečně nevěnovala a málem jsem ho ztratila!“ přiznala rozpačitě. „A už je to mezi vámi opět dobré?“ zeptala se Arwen tiše. Už nějakou dobu znepokojeně sledovala, jak se nad štěstím rohanské štítonošky a gondorského správce stahují mračna. Eówyn byla příliš svobodomyslná na poměry v Minath Tirith a Faramir zase pro změnu lpěl na pravidlech až příliš. „Uvědomila jsem si, že ho miluji nade vše, a on mi dal ještě šanci!“ Královna pokývala hlavou. „Tak ji nepromarni, Eówyn! Lásku potkáš jen jednou za život! Ale vraťme se zpět k Íriel. Nemusíš mu přímo osobně sloužit, spíš jde o to dohlédnout, aby o něj bylo dobře postaráno!“ Eówyn se nepatrně zamračila. „Ale také tě neubude, když mu po návratu z cesty zařídíš koupel a doneseš jídlo a pití! Možná ti to přijde nezvyklé, ale tady jsi v Rohanu a tvůj manžel je Rohir! Nezapomínej na to!“ Arwen přikývla. „Eówyn má pravdu! Neznáš-li ještě jejich zvyky, tak se řiď svým srdcem!“ Íriel si povzdechla. „Vy obě své manžele milujete, ale já ho skoro ani neznám!“ Eówyn ji vzala za ruku. „Podívej, každý chlap se v manželství stejně chová jinak než předtím! Prostě se zamysli, jestli můžeš udělat něco, co ho potěší, a pak se rozhodni!“


Byla sama v komnatě, kterou obývala s manželem, a připravovala se na noc. Převlékla se do dlouhé plátěné řízy. Ihned ji roztřásla zima, tak vklouzla pod teploučkou kožišinu na posteli. Vzpomněla si, jak se jí z nich první večer zvedal žaludek. To už je tak dávno! Stýskalo se jí po Mirkwoodu. Chyběly jí jeho teplé dny a vlahé večery! A její dvorní dámy! Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc času s nimi trávím! Tady se cítila nesmírně opuštěná. Dnešní večer byl první, který nebyla sama. Tedy kromě toho včerejšího! Paní Arwen byla laskavá a milá a dokonce i paní Eówyn se ukázala být zábavnější, než si o ní myslela. Problém byl ale v tom, že ani jedna z nich nezůstane v Rohanu navěky. Byla si jistá, že se den jejich odjezdu kvapem blíží. Paní Arwen byla ženou gondorského krále a ten už dozajista spěchá zpět do své říše. A paní Eówyn s Faramirem s nimi určitě odjedou také. Aspoň, že Legolas s otcem se nikam nechystají! Bratr vypadá spokojeně a ani otec se tu nenudí …


Faramir se spokojeně rozhlížel pokojem. Kdyby mu ještě nedávno někdo řekl, že bude v jedné místnosti sedět s třemi nejmocnějšími vladaři Ardy, tak by ho prohlásil za blázna! Gondorský král pokuřoval dýmku, zvyk ještě z doby kdy býval obyčejným hraničářem, a zamyšleně hleděl do ohně. „Trápí tě něco, pane?“ Aragorn vzhlédl k Faramirovi. „Povinnost nás volá, správce! Je pomalu čas vrátit se domů!“ Eomér zvedl oči od šachovnice. „Čekal jsem, že s tím přijdeš mnohem dříve, Aragorne!“ Thranduil přesunul svého koně o dvě pole. „Šach! My se také vydáme zpět do Mirkwoodu!“ Eomér se zamračil. „Jsi pěkně záludný, pane!“ prohodil ke svému tchánovi. Legolas pohlédl na šachovnici a zasmál se. „To pro tebe nevypadá dobře, příteli, ale nic si z toho nedělej! Otec hraje už pár tisíc let!“ Také Aragorn se zvedl od krbu a zkušeným okem prozkoumal rozestavení figur. Jeho adoptivní otec, lord Elrond, vládce Imladris, ho do této hry zasvětil. „Prohraješ, Eomére!“ vynesl po chvíli svůj verdikt. „Vzdej to!“ Eomér se však nevzdal, ale nebylo mu to k ničemu. Odvrátil sice útok koněm, ale o několik tahů později byl nucen kapitulovat. „Jsi důstojný soupeř!“ pronesl Thranduil uznale. „Na někoho tak mladého hraješ velmi dobře!“ Eoméra jeho pochvala potěšila. „Děkuji ti, pane!“ Ozvalo se zaklepání a vstoupila služebná, která na podnose nesla pět pohárů. „Paní posílá víno, můj pane!“
Eomér pokývl hlavou, že děkuje, a v duchu dumal, která asi. Ještě donedávna by se za tímto označením skrývala jeho sestra, ale nyní doufal, že ta dívka tím myslela jeho ženu. Přes rty mu přelétl letmý úsměv. Kdo se v tom má vyznat? Legolas si toho všiml a pobaveně na něj mrkl. Napadlo ho, že jeho elfský přítel mu snad čte myšlenky!


Írieliny úvahy byly přerušeny Eomérovým příchodem. „Čekáš snad na mě?“ zeptal se jí, zatímco si stahoval boty. „Já … vlastně ani ne, jen si tu tak přemýšlím.“ přiznala po pravdě. „Aha.“ Zdálo se jí, že v jeho hlasu zaslechla nepatrné zklamání. „A o čem?“ otázal se, když si svlékal i zbylé oblečení. „To by tě jistě nezajímalo!“ Obrátil oči v sloup, ale mlčel. Jen ve spodkách se natáhl vedle ní a bez okolků ji k sobě přitáhl. „Eomére …“ protestovala, ale nenechal ji domluvit. Bez váhání ji začal líbat, zatímco jeho všetečné ruce zkoumaly její křivky. Přes plátno hladil její prsa, boky a občas sklouzl i na zadeček. Zpočátku to bylo nepříjemné, ale pak se jí začalo tělem šířit zvláštní teplo …


Eówyn ležela na zádech a na břichu jí spočívala Faramirova hlava. Probírala se mu vlasy a děkovala bohům, že jim dali druhou šanci. Paní Arwen měla pravdu. Lásku člověk potká jen jednou v životě! „Na co myslíš?“ Faramir jí vtiskl polibek na dlaň. „Miluju tě!“ odvětila prostě. Usmál se na ni. „Jsem rád, žes na to přišla! Nevím, jak bych žil bez tebe!“ Zadívala se na něj. „Opravdu bys mě tu nechal?“ zeptala se tiše. „Musel bych! Mohl bych tě sice donutit vrátit se se mnou do Gondoru, ale k čemu by mi byla žena, co mě nenávidí? A taky už jsem byl unavený!“ Eówyn se sevřelo srdce. Jak málo chybělo! „Ale nevypadal jsi tak!“ prohodila s předstíraným veselím. „Byl jsem vzteky bez sebe! Měla jsi štěstí, že jsem tě dohonil až v Edorasu!“ Bezděky se zachvěla. „Co bys se mnou udělal?“ otázala se bez dechu. „Napadaly mě věci, jako spráskat tě bičem a odvléct do Gondoru v poutech. Nic pěkného pro tebe ani pro mě!“ Eówyn jen polkla. Neděsila ji ani tak bolest jako to naprosté ponížení a pokoření, kterým by byla vystavena. A nejhorší ze všeho bylo, že nyní věřila, že by toho Faramir byl schopen. „A co tě přimělo změnit plán?“ vypravila ze sevřeného hrdla. „Tvůj bratr mi připomněl, že jsem pod jeho střechou.“ Zlatý bráška!


„To je ono, Íriel!“ zamumlal Eomér nezřetelně. Vzal její ruku a několikrát s ní přejel po svém přirození. Oči se jí rozšířily děsem a pokusila se mu vytrhnout. Sevřel ji pevněji a zadíval se přímo do její tváře. Její chování ho překvapovalo. Znal ženy, aby z reakce jejího těla poznal, že se jí jeho počínání líbí. Zrychlený dech, občasné tiché zasténání … Bohové, a to jsem se jí vlastně ani nedotkl! Prosebně na něho hleděla, ale nic neříkala. „Copak Elfové neznají tělesné radosti?“ zeptal se užasle. Znachověla jí líčka a uhnula pohledem. „No tak?“ dožadoval se odpovědi. „Pohlížíme na tyto věci jen jako na prostředek ke zplození potomstva!“ Odfrkl si. „Tak tomu nevěřím, děvče! Viděl jsem vaše muže v boji a prostě nevěřím, že nemaj zájem o postel!“ Zrudla ještě více. „Určitě po tom nejsou tak žhaví jako ty!“ Rozesmálo ho to a chvíli trvalo, než se uklidnil. „Žhavej, jo? Holka, kdyby ano, tak jsem k tomu hadru, co Haleth spálil, přišel jinak, nemyslíš?“ zeptal se, když se zase ovládal natolik, aby mohl zase mluvit. „Proč to vlastně udělal?“ Eomér se pohodlně natáhl na záda a svoji ženu si přivinul k boku. Ochotně mu položila hlavu na rameno a ruku na prsa. Holka, ty sama nevíš, co vlastně chceš! „Je to náš starý obyčej. Kdysi dávno se první spojení krále a královny dělo před očima všech, ale dneska už stačí, když se po svatební noci předloží kus plátna s její panenskou krví.“ Bezděky ho hladila po hrudi. „A kdyby zjistili, že jsme spolu nespali?“ zašeptala. „Tak to by bylo zlé! Tebe by nepřijali a mě by veřejně soudili …“


Arwen nespokojeně svraštila obočí. Aragorn si pomyslel, že začíná mít stejný zvyk jako její otec. Jenom, aby pak nevypadala jako on! To bych asi nesnesl! „Gondor je už dlouho bez svého krále, Arwen!“ sedl si do křesla v jejich ložnici. „Já vím, ale nechce se mi ještě vracet zpátky!“ Sedla si mu na klín a vískala ho ve vlasech. „Copak ty nejsi zvědavý, jak si Eomér s Íriel povedou v manželství?“ Usmál se na ni. „Jsem, ale do postele s nima nepolezu!“ ušklíbl se na ni. „A navíc mám tebe! Včera jsi zase měla vidění!“ ozřejmil jí, co má na mysli, když se tvářila nechápavě. „Bylo o nich, viď?“ Arwen mlčela, ale nepopřela to. „Copak jsi viděla, pověz!“ Uhnula pohledem a povzdechla si. „Zbraně, krev a oheň.“ přiznala po chvíli neochotně. „Blíží se snad další válka?!“ Aragorn okamžitě zpozorněl. „Nejsem si jistá! Otec tohle umí, ale já mám jen krátké záblesky, Estel! Může to být cokoliv! Malá roztržka nebo boj o holé přežití! A může to přijít dneska, zítra, za rok, za sto let … Já opravdu nevím!“ hlesla ztrápeně. „O důvod víc být co nejdřív doma!“ pronesl rezolutně. „A co Eomér? Toho necháš napospas osudu?“ Arwen se na něj nesouhlasně dívala. „Bude varován! A stejně tak i Thranduil, ale víc po mně teď nechtěj!“


Íriel sebou trhla. „Kdo by se odvážil soudit krále?!“ Nedovedla si představit, že by otec něco takového dovolil. „Rohirové.“ Dostalo se jí jeho klidné odpovědi. Několik minut mlčeli. Teprve teď jí plně došlo, co kvůli ní udělal. Co všechno kvůli ní riskuje. „Ještě že na to nikdo nemůže přijít …“ hlesla po chvíli.


Eomér se musel usmát nad její neznalostí. „Na to stačí prostá porodní bába, Íriel!“ Tázavě na něho pohlédla. „Kdo to je?“ „Žena, která pomáhá na svět dětem!“ Zadoufal, že se brzo začne seznamovat se zvyky lidí. Připadal si hloupě, když jí vysvětloval takovéhle prosté věci. „Aha, u nás to dělají léčitelé …“ Eomér pokrčil rameny. „U nás, kdo je právě po ruce! Doufám jen, že stará Hanah bude ještě naživu, až přijde tvůj čas! Ženský říkaj, že je nejlepší!“ Íriel se opřela dlaněmi o jeho hruď a dívala se mu do tváře. „Můj čas?“ zopakovala pomalu. „Dítě a tyhle věci vůbec!“ vysvětlil jí, jako by mluvil s malým děckem. „Nemyslíš trochu moc dopředu?“ zeptala se zaraženě. Neodolal a pohladil ji po tváři. Na rozdíl od včerejška mu přišlo, že tentokrát neuhýbá jen z povinnosti. „Musím. Jsem král!“ Víc už ten večer nemluvili. Usnul se svojí ženou v náručí a zdály se mu nádherné sny …


Eomér otevřel oči a jen stěží potlačil úsměv. Jeho stydlivá žena se k němu tiskla a její drobná ruku volně spočívala na jeho mužství. Představil si, jak ho hladí a jeho chlouba ihned zareagovala. Byl jsem hlupák, že jsem jí sliboval ten zatracený týden! Přežily to ostatní, tak by to přežila taky, ne?


Íriel procitla a uvědomila si, jak blízko je její manžel. Copak se od něj nedokážu držet dál? Najednou ta věc pod jejími prsty začala tvrdnout … Co teď? Měla by ihned vstát a odejít, ale něco jí v tom zabránilo. Zkusmo ho obemkla prsty, málem jí ale nestačily. Začala pomalu pohybovat rukou … Rostl a mohutně s každým jejím pohybem … Představa, jak ho má v sobě, ji děsila i přitahovala zároveň. Vždyť mě tím roztrhne!


Eomér pevně tiskl zuby a ze všech sil se snažil zůstat v klidu. „Íriel …“ Pustila ho a vylekaně k němu vzhlédla. „Já … odpusť!“ vyhrkla omluvně. „Nemluv a pokračuj!“ vybídl ji se zaťatými zuby. „Děláš to moc dobře!“ dodal, aby ji uklidnil. Váhavě ho vzala znovu do ruky. Nedokázal potlačit tiché zasténání. „Bolí to?“ zeptala se s obavami. „Ne, ale bude, jestli toho necháš!“ Žádostivě nadzvedl boky a ona nešikovně pokračovala v laskání. Zavřel oči a plně si vychutnával její doteky … Její neobratnost ho připravovala o rozum. Ještě chvíli si to užíval, ale nakonec uchopil její ruku a zarazil ji. Zadíval se jí pevně do očí. „Íriel, chci tě! Hned teď!“


Íriel jeho prosté přiznání ohromilo. Sklouzla pohledem na jeho ztopořené mužství. „Bojím se …“ špitla. „Budu opatrný!“ ujistil ji zastřeně. „A když řeknu ne?“ Viděla, jak pevně stiskl zuby. „Pak počkám, jak jsem ti slíbil!“ Jeho zklamání se tentokrát nedalo přeslechnout. Sklopila oči a mlčela. Vyložil si to po svém. „Jak si přeješ!“ pronesl ostře a zvedl se z postele. Rozhodla se okamžitě. „Počkej, prosím!“


Otočil se a sledoval, jak si stáhl noční košili a lehla si na záda. „Jen buď opatrný, prosím!“ Nepatrně roztáhla nohy a jemu se rozbušilo srdce. „Opravdu to chceš?“ Jen silou vůle se ovládal. „Nemůžeme přece lhát tvému lidu!“ zašeptala s odvrácenou tváří. „Jenom proto?!“ Otočila obličej k němu. „Ne … ale nenuť mě o tom mluvit!“ požádala ho s tvářemi zrudlými studem. Už neváhal. V mžiku ze sebe strhl spodky a vrátil se k ní. Dlaněmi zvolna přejížděl po jejím běloskvoucím těle. Nikam nespěchal. Hladil ji a líbal … Prsty opatrně vklouzl do jejího klína. Bohové, je tak úzká! Dál ji laskal a prosil bohy, aby jí při jejich milování neublížil … Když se mu zdálo, že je na něj připravená, klekl si mezi její nohy a rukama se opřel za její hlavou. Dívala se na něj doširoka otevřenýma očima a nepatrně se chvěla. „Můžu?“ Přikývla. Zhluboka se nadechl a začal do ní pomalu vnikat … Cítil, jak se celá napjala, ale povzbudivě na něj kývla. Špičkou svého údu narazil na překážku a zastavil se. Trochu se z ní povytáhl a pak se do ní jediným prudkým pohybem vnořil až po kořen. Hlasitě vykřikla a prohnula se pod ním. Nehýbal se. Neříkala nic, jen tichounce vzlykala a po tvářích jí tekly slzy …


Thranduil se zamračil. Podávala se snídaně, ale po jeho zeti a dceři nebylo ani vidu ani slechu. „Kde je král?“ otázal se Haletha, který seděl naproti němu. „Dnes ho ještě nikdo neviděl!“ zamumlal pobočník s plnou pusou. „A ani královnu! Vždyť jsou teprve dva dny svoji, tak jim to dopřej, pane!“ dodal s poťouchlým mrknutím oka. Thranduil cítil, že tohle zrovna vědět nepotřeboval. „Až se objeví, tak mu vyřiď, že s ním potřebuju nutně mluvit!“ odsekl a odešel ze síně. Haleth se za ním překvapeně díval. „Ty tomu rozumíš, pane?“ obrátil se nechápavě na Aragorna, který se pobaveně šklebil. „Královna je jeho dcera!“ připomenul mu klidně. „No a? Měl by bejt rád, že jim to v posteli klape, ne?“ Gondorský král s ním v zásadě souhlasil, ale z vlastní zkušenosti věděl, že otcové nejsou této představě nakloněni. Jeho tchán se také tvářil, že s Arwen po nocích hrají šachy nebo si vzájemně předčítají poezii, kterou je tak štědře zásoboval. „Chtěli bychom odjet domů!“ Raději změnil téma. „Budeme potřebovat proviant na cestu!“ Haleth polkl sousto. „Jako by se stalo, pane! A kdy chceš odjet?“ Aragorn se dlouho nerozmýšlel. „Co nejdřív! Jak rychle to zvládnete?“ Haleth chvíli přemýšlel. „Dva dny by měly stačit!“


Íriel měla pocit, že to snad nikdy neskončí. Třásla se po celém tělo a bála se pohnout, aby to nebylo ještě horší. Vnímala, že Eomér něco říká, ale slovům nerozuměla. Teprve za hodnou chvíli dokázala otevřít oči a pohlédnout do jeho tváře. Měla strach, že se jí vysměje, ale on si ji místo toho jen starostlivě prohlížel. „Jsem v pořádku …“ vypravila ze sebe namáhavě a ne zcela dle pravdy. „Statečná!“ políbil ji na rty a začal se pohybovat. Nejprve byly jeho přírazy pomalé, ale pak nabývaly na síle. Zprvu to ještě bolelo, ale bolest byla brzy vystřídána pohybem motýlích křídel v jejím podbřišku. Jemné mravenčení pomalu zaplavovalo její tělo a to ožilo svým vlastním životem … Znovu vykřikla, ale tentokrát ze zcela jiného důvodu. Ležela pod svým manželem, který sotva popadal dech. Nadzvedl se na loktech a pohladil ji po zcuchaných vlasech. Otevřel ústa, ale přerušilo ho rázné zabušení na dveře.
„Co je?!“ houkl Eomér nevrle. „Král Thranduil tě shání, pane!“ ozvalo se zpoza dveří vesele. „Zmiz nebo tě shodím ze schodů!“ zavrčel hrozivě, ale přece jen se zvedl z postele. Oblékl si spodky a otevřel. „Nemohlo to počkat, chrapoune?!“ Haleth se na něj uculoval. „Mohlo, ale už máš nejvyšší čas vstávat, pane!“ Rohanský král na něj upřel vražedný pohled. „Dobře mě poslouchej, Halethe!“ ztišil hlas a naklonil se ke svému pobočníkovi. „Ty odsuď teď rychle vypadneš a já možná zapomenu na to, jaks mě naštval! Za chvíli přijdu dolů a ty mi mezitím seženeš Thranduila, jasné?“ Haleth se uklonil. „Jak poroučíš, pane!“ Na víc nečekal a zabouchl dveře. Pohlédl na Íriel, která na něj znepokojeně hleděla. „Co ti jen otec může chtít?“ zeptala se ustaraně. Na okamžik ji totiž napadlo, že mu chce vyčinit za to, co právě udělali, ale pak to zavrhla. Jak by se o tom tak rychle dozvěděl? A taky by k tomu neměl důvod, vždyť jsme manželé, ne?
„Hádám, že se chce domluvit ohledně odjezdu!“ oznámil jí Eomér věcně a začal se oblékat. „Odjezdu? A kdy?“ Přetáhl si přes hlavu tuniku a opásal se. „Co nejdřív, řekl bych!“ Teprve teď si všiml, jak posmutněla. „Co se děje?“ otázal se hned. „Ublížil jsem ti?“ To bych nerad! „Nebo je v tom něco jiného?“ Slýchal, že dívky, které právě přišly o panenství, se pak chovají podivně. Prý jako by toho litovaly … „Bolelo to, ale muselo to být!“ uklidnila ho vzápětí. „Jen jsem myslela, že tu otec zůstane o trochu déle!“ dodala smutně. „Byl tu skoro půl roku před svatbou, tak se mu nediv! Na jeho místě bych taky nebyl nijak nadšenej z toho, že jsem pryč tak dlouho!“ Povzdechla si. „Jenže, neuraz se, prosím, je to moje krev …“ Ta poznámka Eoméra rozčílila. „Máš snad strach, že tě zavřu do sklepa, jakmile tatíček zmizí?!“ přerušil ji hněvivě. Než stihla odpovědět, bleskurychle k ní přistoupil a neurvale z ní strhl deku. „Tvoje krev je už i tady, děvče! A poutá tě ke mně!“ Zamával před ní její noční košilí, která během jejich milování skončila pod nimi. Hodil ji do krbu a plameny ji okamžitě začaly stravovat. Pak hrubě popadl Íriel za ruku a skoro dovlekl k oknu, jehož dřevěné okenice prudce rozrazil. „Tohle je teď tvůj domov, tak si to laskavě uvědom!“ Ukázal rozmáchlým gestem na Edoras, který se rozkládal pod nimi.


„Chtěla jsem se zeptat, co máme hostům připravit na cestu, paní?“ Bylo zřejmé, že Berta očekává její rozkazy, ale Íriel netušila jaké. „Co si obvykle berou vaši muži?“ Doufala, že jí poradí. Elfové sebou vozívali lembas, ale nějak pochybovala, že Rohirové mají něco podobného. „Noo, to záleží, jestli mají čas zastavovat nebo ne! Když ne, tak jen v sedle zhltnou kus chleba, a když maj, tak jim k němu přidáváme sýr nebo kus pečenýho masa! Jestli chtěj něco teplýho, tak si to cestou ulověj!“ Íriel si v duchu povzdechla. A jak mám vědět, jestli budou zastavovat nebo ne? „Připravte jim tedy chleba a sýr!“ rozhodla se po chvíli přemýšlení. „Jak poroučíš, paní!“ Íriel vyšla z paláce a z prostranství nad schodištěm se dívala na činorodé hemžení pod sebou. Pobíhala tam spousta mužů i Elfů. Nejprve se jí zdálo, že zcela bez cíle, ale při bližším zkoumání svůj názor opravila. Všechno mělo svůj řád a účel. Zahlédla mezi nimi i Legolase zabraného do družného hovoru s Eomérem. Bezděky je začala srovnávat. Bratr byl štíhlejší a jeho pohyby byly ladné. Její manžel byl mohutnější a postrádal pružnost elfského prince. Nicméně, podvědomě tušila, že oba jsou stejně nebezpeční a není si radno zahrávat ani s jedním z nich. Legolas vzhlédl a mávl na ni. Usmála se a zamávala mu zpátky. Vzápětí na sobě ucítila Eomérovy zpytavé oči. Pokračoval sice v rozhovoru s Legolasem, ale nepřestával ji upřeně sledovat. Měla bych raději zmizet! Bylo ale příliš pozdě. Bratr zanechal jejího manžela samotného a ten jí pokynul, ať k němu přijde. Ztěžka polkla. Rychlost, se kterou se ráno změnila jeho nálada, ji vyděsila. Jako by to najednou byl někdo úplně jiný! Chvíli předtím se spolu poprvé pomilovali a on byl něžnější, než se kdy odvažovala doufat, ale pak k ní byl tak hrubý, že se po jeho odchodu rozplakala. Rozhodně teď neměla náladu na setkání s ním, ale nechtěla riskovat tak jasnou neposlušnost. Pochybovala, že by si ji nechal líbit a tak nechtěla pokoušet své štěstí. „Chtěl jsi něco?“ zeptala se nejistě, když k němu došla. „Jinak bych tě nevolal!“ odvětil stroze. „Pojď se mnou!“


Arwen dohlížela na balení jejich věcí. Šaty, které měla na svatbě rohanského krále, byly pošité drobnými perličkami a ona by nerada, aby se transportem poškodily. Aragornův šat tak choulostivý nebyl. Ten tedy služebné jen pečlivě složily a uložily do pomenší truhly. Její oblíbený smaragdový náhrdelník a náušnice urovnaly do sametem vykládané šperkovnice. Prsty přejela po jejím perletí vykládaném víku. Elladan jí ji daroval k padesátým narozeninám. Na oslavě její plnoletosti se tehdy sešli všichni, které měla ráda. Pak si ale uvědomila, že to byla poslední velká událost, které se účastnila její matka. O několik měsíců později se to stalo …


Eomér zavedl svoji ženu do kovárny. „Zdravím tě, pane!“ zahlaholil mu v ústrety do pasu nahý Bek. Byl o hlavu vyšší než jeho vládce a vlasy měl rudé jako oheň. Svalnatou hruď si při práci chránil koženou zástěrou. „Potřebuješ zase opravit meč?“ Rohanský král se ušklíbl. „To tak málo věříš svojí práci?“ Obr mu s předstíraným hněvem zahrozil kladivem. „Svojí práci věřím, ale tvejm rukám moc ne! Věčně s ním někde mlátíš, pane!“ odsekl mu rázně. Eomér se rozesmál. „Kosti jsou občas tvrdý, ale hlavně, že ctíš svého krále …“


Íriel poněkud zaraženě sledovala jejich rozpravu a v duchu se ptala, proč ji sem vlastně Eomér vzal. Nenápadně se rozhlížela kolem sebe. Uprostřed stála velká kovadlina a u protější stěny rozpálená výheň, ze které trčely konce kovových prutů. Nalevo byl sud s vodou. Bylo tu horko a ten muž páchl potem. „Královna potřebuje tvé služby, kováři!“ To ji probralo do reality a ona se překvapeně zadívala na svého muže. A k čemu asi? Zrzek se k ní obrátil a nepatrně se uklonil. „Na jaký meč jsi zvyklá, paní?“ Vytřeštila na něj oči. „Meč?! Nikdy jsem ho neměla v ruce!“ vyhrkla bez přemýšlení. „To se ale vbrzku změní, Beku, a já chci, aby si už od začátku zvykala na svoji zbraň!“ pronesl Eomér klidně. Bek pokývl. „Ukovám ti meč lehký jako pírko, ale bude ostrý jako severní vítr, paní! Ber to jako svatební dar …“ Naslouchala mu jako ve snách. Copak Eomér přišel o rozum?! Já a meč?!