Kůň a lístek - kapitola 4

Haleth podal svému vladaři sametovou vestu se zlatým krumplováním. Pak následoval těžký zlatý řetěz a nakonec si Eomér posadil na hlavu korunu. Byl již plně oblečen, ale stále měl pocit, že mu něco chybí. Bezděky sáhl k opasku a jeho pobočník se zachechtal. „Nejdeš do bitvy, pane, jen se ženíš!“ Král ho sjel ostrým pohledem. „Nemám náladu na tvoje žerty!“ Haleth se s přehnanou uctivostí poklonil. „Jak poroučíš, pane!“ Do komnaty vešel Faramir a zkušeným okem zhodnotil švagrův vzhled. Eomér si na okamžik připadal jako voják, kterému kontroluje výstroj. „Vypadáš dobře!“ pronesl gondorský kapitán uznale. „Ale chybí mu meč!“ vyprskl Haleth pobaveně. „Ven, ty chrapoune!“ zařval rohanský král vztekle a pobočník rychle vyklidil pole. „Neřvi tolik!“ okřikl ho gondorský kapitán přísně. „Vyděsíš hosty!“ Eomér se na Faramira zamračil, ale trochu ubral na síle svého hlasu. „Roztrhnu ho jako hada! A to je můj pobočník … “ Ještě chvíli svolával hromy a blesky na nešťastného Haletha, ale pak se uklidnil. „Už jsou na místě?“ Faramir přikývl. „Princezna je také hotová a čeká se jen na tebe!“


Íriel seděla vedle svého manžela a napůl ucha poslouchala proslovy, které se na je jejich počest pronášely. Jako první mluvil její otec. Hovořil o vzájemné úctě a podpoře. Rozuměla tomu tak, že oceňoval spojenectví, které se jejich sňatkem uzavřelo. Pak povstal gondorský král. Ten mluvil o toleranci a lásce. Pomyslela si, že to bylo asi na přání paní Arwen. Poté se v projevech střídali rohanští muži … Nakonec se zvedl Eomér s pohárem v ruce. Trochu ulil bohům, jak bylo v Rohanu zvykem, a zahájil oslavu …


Eomér si nenápadně prohlížel svoji ženu. Slušelo jí to, ale byla na jeho vkus příliš bledá. Trochu barvy do tváří by ti neškodilo, děvče! Íriel jedla málo, ale na to si už u ní zvykl. Nezáleželo na tom, jaké jídlo měla před sebou, vždy si vzala jen pár soust a ani dnešní den nebyl výjimkou. Netušil, zda to bylo proto, že jí krmě nechutnala, nebo to mělo nějaký jiný důvod. Nicméně, považoval za dobré znamení, že na jejím talíři zahlédl i vepřovou pečeni. Obvykle totiž dávala přednost zelenině. Když začala hrát hudba, odložila příbor a soustředěně naslouchala. Nejprve se jí na tváři objevil výraz nelibosti, ale ten se později změnil v něco, co nedokázal pojmenovat. „Ráda tančíš?“ zeptal se veden náhlým impulsem. „Ano, ale tyto kroky neovládám …“ Bez váhání ji vzal za ruku a vedl do středu síně. „Pak máš nejvyšší čas se je naučit!“


Legolas zatajil dech, když mezi tančícími zpozoroval svoji sestru s Eomérem. Věděl, že tento tanec nezná, ale elegance vrozená jejímu rodu dokázala, že její nejistota byla znát jen nepatrně. Byl si skorem jist, že si jí všimli jen Elfové. „Buď tak dobře předstírají nebo to nakonec dobře dopadne!“ pošeptal mu Faramir, který se k němu naklonil. „Kéž bys měl pravdu, příteli!“ odpověděl mu stejně tiše. Přes názorové rozpory, které měl se sestrou v poslední době, jí z celého srdce přál štěstí. Legolas počítal s tím, že zpočátku to pro Íriel v Rohanu bude těžké, ale v hloubi duše doufal, že tam nakonec najde svůj domov. Ostatní tanečníci si všimli, že mají mezi sebou svého krále s královnou, utvořili kolem nich kruh a pleskáním do dlaní je povzbuzovali … Eomér najednou vyzvedl svoji ženu vysoko nad hlavu a zatočil se s ní kolem dokola. Polibek, který jí vtiskl, když ji zase postavil na zem, byl zcela přirozeným zakončením tohoto pohybu. Muži to kvitovali radostným křikem a halasným pískotem …


Íriel bez dechu upírala oči na Eoméra a cítila, jak jí studem hoří tváře. Přestal ji líbat, ale ze svých paží ji nepustil. Jeho kouřové oči se vpíjely do jejích. Hladily, vábily, slibovaly a hrozily zároveň … Matně si uvědomovala křik a hluk kolem nich. Děkovala Valar, že ji její manžel stále drží, protože si najednou připadala slabá v kolenou. Slabě vyjekla, když ji vzal do náruče. „Bavte se dál, přátelé, ale už bez nás! A jestli někoho z vás uvidím dřív než zítra ráno, tak mu utrhnu hlavu!“ Strhla se další bouře ovací a ze všech stran k nim doléhaly dobře míněné rady, jak si mají počínat … Raději ukryla obličej v tunice na Eomérově rameni. „A nezapomeň, pane, že chceme důkaz …“


Thranduil se smíšenými pocity sledoval, jak si Eomér odnáší jeho dceru. Bylo mu naprosto jasné kam a proč, a tak to i mělo být, jenže se mu to zrovna nezamlouvalo. Celou tu dobu ji střežil jako ten nejvzácnější mirkwoodský klenot a ten teď předal někomu jinému. Na rameni ucítil lehký dotek. „Neboj se o ni, pane! Bratr není tak hrubý, jak se ti může na první pohled zdát!“ Překvapeně se zadíval do tváře drobné plavovlásky. „O tohle nejde, paní!“ potřásl hlavou. „Vím, že král Eomér není žádný barbar, ale je to moje dcera a když si pomyslím …“ Nepatrně se pousmála. „Řekla bych, že jsou věci, které by si otcové a bratři raději ani představovat neměli!“ Zlatovlasý král s ní naprosto souhlasil.


Eomér za nimi kopnutím zavřel dveře a postavil svoji ženu na zem. „Udělej si pohodlí! Koneckonců, tohle je teď tvůj pokoj stejně jako můj!“ S uspokojením zaznamenal, že sem služebné přesunuly Írieliny věci. Napadlo ho, že je nezvyklé vidět tu ty ženské tretky, ale vcelku mu nevadily. Svlékl si slavností oděv a zůstal jen v kalhotách a volné tunice. Korunu i zlatý řetěz odložil bez zájmu na stolek pod oknem. Nikdy je nenosil rád. Podle něj znakem královské hodnosti mělo být dlouhé kopí a ostrý meč! Zvlášť v těchto neklidných dobách. Posadil se na pohovku a nalil si víno. Teprve nyní si všiml, že Íriel zůstala stát u dveří a ustrašeně na něj hledí. „Co bude teď, pane?“ zeptala se nejistě. „Hádej!“ zasmál se takřka vesele. Očima zalétla k posteli a líčka jí polil ruměnec. Sykavě se nadechl, když si se sklopenou hlavou rozvázala šněrování a nechala šaty sklouznout na podlahu. Ladně přešla k lůžku, váhavě přejela dlaní po běloskvoucím prostěradlu. Z místa, kde seděl, měl ničím nerušený výhled na její ušlechtilý profil. Neušlo mu, jak zaváhala, ale pak si odhodlaně lehla na záda. Jako uhranutý se zvedl a přistoupil k ní. Na okamžik mu pohlédla přímo do očí, pak pevně stiskla víčka a doširoka roztáhla nohy. Zrychlil se mu tep i dech a bez přemýšlení si začal rozepínat opasek …


„To nemyslíš vážně!“ Eówyn zhrozeně zírala na Faramira. „Myslím, ženo! Gondor je už dlouho bez svého vládce a Aragorn se jistě bude chtít vrátit co nejdřív!“ Její manžel si ukousl kus pečínky. „Nemůžeme je tu nechat samotné!“ vyhrkla světlovláska impulsivně. „Nejsi jeho matka! Ostatně už dost na tom, co jsi mu ráno řekla!“ Eówyn se zarazila. „Jak o tom víš? Špehuješ mě snad?“ zeptala se ho podezíravě. „I stěny tady mají uši! A ty sis s výrazy hlavu moc nedělala!“ zatvářil se lehce vyčítavě. „A proč bych měla? Je to jen můj bratr!“ odsekla mu. „Protože jsi urozená paní, ne nějaká rajda z hospody!“ zpražil Faramir rázně svoji ženu. „Faramire!“ uraženě pohodila vlasy. „Ty se teď také nechováš jako pán!“ Gondorský kapitán se na ni sladce usmál. „Proč bych měl? Jsi jen moje žena!“ Eówyn na něj zírala s otevřenou pusou. „Moc jsi pil!“ řekla nakonec pohrdavě. „Nejsem opilý a o tvých dnešních pochybeních si ještě pohovoříme, ženo!“


Ležela se zavřenýma očima a prosila Valar, ať už to má za sebou. Neviděla, co dělá, a o to děsivější to bylo. Proklínala sama sebe za ten pošetilý nápad zavřít oči. Měla dojem, že tak leží snad celou věčnost, ale stále se nic nedělo. „Ty nechceš …“ zeptala se roztřeseným hlasem. „Takhle ne!“ Jenom ne na všech čtyřech! Trhla sebou, když ji znenadání přikryla nějaká látka. Zaslechla vzdalující se kroky a pak se rozhostilo ticho přerušované jen praskáním polen v krbu. Trvalo několik minut, než se odvážila otevřít oči. Eomér seděl v křesle a zvolna upíjel víno ze zlaceného poháru. Posadila se na posteli, přitáhla si kolena k hrudi a položila na ně bradu. Pečlivě se zahalila a uvědomila si, že přes ni přehodil svůj vlastní plášť. Tázavě hleděla na svého chotě a snažila se uhodnout, co zamýšlí …


Rohanský král válel víno po jazyku a vychutnával si jeho nasládlou chuť. „Ptala ses, jaká jsou pravidla mého domu.“ Vrátil se k jejich prvnímu a zároveň i poslednímu rozhovoru. „Cením si pravdy a lež bez milosti trestám, to si dobře zapamatuj! Očekávám, že se ujmeš svých povinností jako rohanská královna a má žena!“ Z malé okované skříňky položené na stole vzal svazek klíčů a hodil jí ho. „Jako taková od nynějška zodpovídáš za chod mé domácnost …“ Íriel zůstala během jeho řeči potichu. „Dopřeješ mi čas, abych si tady zvykla?“ špitla teď prosebně. „Ten jsi měla celou zimu!“ odmítavě potřásl hlavou. „Že jsi ho promarnila, byla chyba a zcela jistě za ni brzy zaplatíš!“ Po této větě se v ložnici opět rozhostilo ticho.


Íriel o jeho slovech přemýšlela. „Takže mě budeš kárat …“ zaváhala. Něco jí říkalo, že to není právě to pravé slovo. „ … nebo spíš trestat za něco, co neznám a neumím.“ Její manžel se napil vína, než odpověděl. „Měla jsi možnost se to naučit! Měla by sis zvyknout, že za chybu následuje trest!“ Musela uznat, že má pravdu. Mohla zimní měsíce využít lépe, jenže celou tu dobu doufala, že ze sňatku sejde, a ona se bude moci vrátit s otcem a bratrem domů. „Dáš mi ještě možnost to napravit?“


Aragorn si s úlevou svlékl kabátec. „Znova už se nežením!“ prohodil ke své ženě, která si před zrcadlem rozplétala účes. „Už jsem zapomněl, jak to celé dokáže být úmorné!“ posadil se na pohovku a pohodlně si natáhl nohy. „Ale dopadlo to dobře, ne?“ Arwen neodpovídala, hřebenem si bezmyšlenkovitě pročesávala havraní vlasy. Vstal, přistoupil k ní a položil jí ruce na ramena. „Co se děje, drahá? Jsi nějak nemluvná!“ Její odraz v zrcadle se na něj usmál. „Myslím na Íriel! Doufám, že s ní v noci bude mít Eomér trpělivost!“ povzdechla si. Aragorn se zasmál. „Přežila to spousta žen před ní, tak to určitě přežije i ona!“ prohodil bezstarostně. „Estel!“ vyčítavě se na něj ohlédla přes rameno. „Znala jsem tě a milovala léta před svatbou, ale stejně jsem se naší svatební noci velmi bála!“ Aragorn se zarazil. „Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se užasle. „A k čemu by to bylo?“ pokrčila rameny. „Jak říkáš, tohle je něco, čím si každá žena musí projít, ale nechci, abys to zlehčoval! Vy máte svoje bitvy a my zase ty naše!“ Políbil ji na čelo. „I tak jsem to měl vědět, Arwen!“ Pomyšlení na to, že z něj měla strach, ho zasáhlo na tom nejcitlivějším místě. „Z tebe ne!“ opravila ho Arwen ihned. „Zapomínám, že tvůj otec umí číst myšlenky!“ vypravil ze sebe s poněkud mdlým úsměvem. „Neřekla jsem nic, právě proto, že jsem ti věřila, drahý!“


Eomér na ni zkoumavě hleděl. Vypadala tak žalostně, až mu jí bylo líto. „To záleží na tobě!“ Přesedl si na kraj postele a zlehka jí přejel prsty po tváři. Íriel se třásla jako list ve větru, ale neodvažovala se uhnout před jeho dotekem. V duchu si povzdechl. Mizerný začátek mizerného manželství! „Co mám dělat, abys se mnou byl spokojen, můj pane?“ zašeptala se sklopenou hlavou. „Přestaň se mě bát!“ vyhrkl bez rozmýšlení. Vzhlédla k němu. „Budeš se mnou dnes spát?“ kousla se do rtu. „Hloupá otázka, odpusť! Jen, prosím, buď … nebuď … měj se mnou trpělivost ….“ prosila se slzami na krajíčku. „Nejsem tak zoufalej, abych si bral ženskou, když mě nechce!“ vyjel na ni vztekle. Naštvaně rázoval po pokoji, zatímco jeho žena ho sledovala vystrašeným pohledem. Měl po náladě. Takhle si jejich první společnou noc nepředstavoval! „Nezlob se, prosím! Nevyhýbám se této povinnosti … jen buď něžný, aspoň pro tentokrát!“ Hněvivě se k ní obrátil. „Nech toho, sakra!“ Bezděky zvýšil hlas a ona se roztřásla ještě víc. Několikrát se nadechl, aby se uklidnil. „Kdyby bylo po mém, tak teď už panna nejsi!“ přiznal bez mrknutí oka. „Ale nechci s tebou spát jenom proto, že je to mé právo a tvá povinnost! Dám ti čas, aby sis na tuhle myšlenku zvykla!“


Íriel se tomu zdráhala uvěřila. Mám štěstí! „Jak dlouho?“ vypravila ze sebe se zatajeným dechem. „Za týden už tě přede mnou nic nezachrání, ženo!“ Její naděje se rozplynula jako kapky ranní rosy na slunci. „To není právě moc!“ povzdechla si. „Na rozdíl od tebe jsem smrtelník!“ připomněl jí sarkasticky. „A dědic by se hodil, ještě za mého života!“


Bylo ráno a do pokoje pronikaly první sluneční paprsky. Íriel otevřela oči a polekaně si uvědomila ruce, které ji majetnicky objímaly kolem pasu. Opatrně otočila hlavu a zadívala se do Eomérovy tváře. Spal s pootevřenými ústy a malinko chrápal. Zaplavila ji vlna vděčnosti. Kdybys jen věděl, jak moc to pro mě znamená! Jemně se vymanila z jeho objetí a opustila jejich manželské lože. Děkovala Valar, že jí včera dovolil se obléct. Sice se mu to moc nezamlouvalo, ale nakonec přece jen vyhověl jejímu přání. Váhavě natáhla ruku a nepatrně nadzvedla přikrývku, aby si svého manžela prohlédla. Byl úplně nahý a ona cítila, jak jí mizí barva z tváří. Paní Arwen musela přijít o rozum! „Lituješ, žes mi v noci unikla? Ještě to můžeme změnit!“ Bleskurychle ji chytil za ruku a strhl k sobě. „Říkal jsi, že mám týden!“ vyjekla poplašeně. „Už jen šest dní, ženo! Neboj se, slovo dodržím, ale něco tě to bude stát!“ přiblížil svůj obličej k jejímu. „A co to bude?“ S obavami ho sledovala. „Jsi krásná ženská a já nejsem z kamene!“ Bez varování ji začal líbat. Jazykem vklouzl do jejích úst … Nebylo to nepříjemné, nezvyklé to ano, ale ne nepříjemné … Neobratně opětovala jeho polibek. Spokojeně zamručel a rukou sklouzl do jejího klína … To ji probralo z okouzlení. „Ne …“ Váha jeho těla ji zatlačila do matrace. „Eomére … slíbil jsi to!“ Bolestně si uvědomovala pozici, ve které se nacházela. Ležela pod ním jen v lehké košilce, on mezi jejíma nohama a, jak mohla posoudit, chtěl ji. Moc ji chtěl. Nereagoval na její prosby a dál plundroval její ústa, zatímco prsty bezostyšně zkoumal její nejintimnější místečko … Ucítila, jak do ní vnikl špičkou ukazováku. Zavřela oči a připravila se na bolest, která musela každým okamžikem přijít. Nic se však nestalo. Eomér ukončil jejich polibek a zvedl se. Ihned toho využila a přikryla se až k bradě. Bez hnutí sledovala, jak se manžel obléká. „Proč jsi to udělal?“ zeptala se, když si natáhl a zašněroval kalhoty. „Dal jsem ti slovo …“ přetahoval si přes hlavu tuniku. „ … ale odpírat si všechno potěšení nebudu!“ Rozuměla mu jen konec, protože zbytek pohltila látka.


Eówyn se slastně protáhla. „Dobré ráno!“ Naklonila se a vtiskla manželovi polibek na tvář. „Spala jsi dobře?“ otázal se poťouchle. „Jsi hrozný!“ zamračila se na něj, „Dobře víš, že ne!“ Zasmál se a pohladil ji po tváři. „Moc to bolelo?“ Tentokrát v jeho hlase zaznívala starost. Místo odpovědi se k němu přitulila. „Byl jsi velmi důrazný, pane!“ zašeptala mu do ucha. „A ty velmi neslušná, ženo!“ Zlehka ji pleskl přes zadeček. „Prosím tě, už ne!“ Ta prosba jí šla od srdce. Když se v noci vrátili do svých komnat, tak měl Faramir námitky proti jejímu chování, které cítila ještě teď. „Budeš si už dávat pozor na jazyk?“ zeptal se podezíravě. „Ano.“ hlesla pokorně. „Tak začni balit!“ přikázal jí. „Počítám, že odjedeme ještě tento týden!“


„Obleč se! Dole nás už jistě čekají!“ vybídl Eomér Íriel, když si obouval boty. Koutkem oka sledoval, jak se k němu stydlivě otočila zády, zatímco si oblékala šaty. „A vezmi si tohle!“ podal jí kožený opasek se stříbrným ražením, které znázorňovalo stylizované koňské hlavy. Zatvářila se udiveně. „Na něco si musíš připnout ty klíče, ne?“ Nečekal na odpověď a vrátil se k posteli. Vytáhl z pouzdra nůž a lehce se řízl do předloktí. „Co to děláš?“ Íriel na něho hleděla zděšeně hleděla. „Pro všechny kolem jsi teď moje žena se vším všudy!“ Slabě krvácející ranku si otřel o bílý pruh látky. Složil ho do malého čtverce a zastrčil si ho za opasek. „Jsi hotová?“ zeptal se své ženy. „Ano, ale proč to bereš sebou?“ Místo odpovědi, ji postrčil ke dveřím. „Už mám hlad jako vlk, ženo!“


„Vidíš? Je v pořádku!“ pošeptal Aragorn Arwen, jakmile se netrpělivě očekávaný pár objevil. Vzápětí sykl bolestí, protože ho pod stolem citelně kopla do holeně. „Za co?“ otázal se ublíženě. „Nedělej, že nevíš!“ Tmavovláska si nenápadně, ale o to pozorněji, prohlížela novopečenou rohanskou královnu. Byla zamlklá a pomalu jedla ovesnou kaši s medem a oříšky. Občas při tom zalétla lehce zmateným pohledem k Eomérovi, ale nevypadala, že by v noci utrpěla nějakou závažnější újmu. Hovor, který byl přerušen jejich příchodem, se znovu rozproudil …


Muži se polohlasně dohadovali, kdo půjde. Nakonec to byl Haleth, komu ten čestný úkol připadl. Otřel si tedy ruce, vstal a upravil si opasek. Provázen kradmými pohledy svých druhů se vydal ke královskému stolu. Doufám, že mirkwoodští hosté zachovají klid! Jestli po něčem netoužil, tak to bylo zkřížit zbraně s Legolasem! Nebo rovnou s elfským králem!


Eomér se sotva znatelně pousmál, když se jeho pobočník zvedl a zamířil k jejich stolu. Jak se k nim blížil, tak hluk v síni postupně utichal. Aragorn tázavě pohlédl na Faramira, ale ten jen bezradně pokrčil rameny. Neměl ani tušení, o co by mohlo jít! Legolas zahlédl, jak se paní Eówyn naklonila k jeho otci a něco mu naléhavě šeptala. Zlatovlasý král se tvářil nevěřícně, ale pak přikývl. „Přicházím jménem rohanského lidu, pane!“ Haleth se zastavil pár kroků od stolu a hleděl přímo na svého vládce. Eomér polkl sousto a otřel si ústa. „Co si přeje můj lid?“ otázal se zvučným hlasem. „Zvědět, zdali ta žena po tvém boku je vskutku jeho královnou!“


Legolas sebou trhl, jako by dostal ránu pěstí a jeho ruka bezděky sjela k opasku. Uznával a ctil zvyky Rohirů, ale tohle bylo prostě příliš! Dokonce i na něj! Zachytil však otcův pohled, který ho jasně nabádal ke klidu. Jen silou vůle se ovládl. Kdyby však pohled mohl zabíjet, tak by se Haleth zhroutil mrtev k zemi.


„Co to má znamenat?“ zeptal se Faramir koutkem úst své ženy. „Žádná urážka, neboj! Jen ji tak přijímají za svou!“ odvětila Eówyn šeptem. „Řekl bych, že se to mirkwoodským moc nezamlouvá!“ podotkl s obavami a nezapomněl si zkontrolovat dýku, kterou měl v pouzdře u pasu. „Král Thranduil byl o tomto zvyku již informován!“ Gondorský kapitán se ušklíbl. „Před chvilkou, co?“ Eówyn se rozhodla to nekomentovat.


Eomér se zvedl ze svého místa a vytáhl z opasku kousek bílé látky. „Zde máte mou odpověď!“ zvolal a hodil balíček Halethovi, který ho obratně zachytil. Otočil se ke shromáždění a rozvinul látku …


Íriel by se nejraději propadla hanbou. Tak k tomuhle to tedy potřeboval! Aby ji veřejně zostudil! Střídavě rudla a bledla. Takové ponížení! Barbaři, nic jiného než barbaři! Najednou jí někdo zlehka stiskl rameno. „Vstaň, ženo!“ Eomér se na ni povzbudivě usmíval, ale sám si k jejímu údivu sedl. Polkla, ale udělala, co jí řekl. Nicméně, prosila Valar, aby ji odsuď odnesli co nejdál …


Haleth se otočil čelem k Íriel. Rohanští muži jako jeden povstali, přitiskli si pravé dlaně na srdce a sklonili hlavy. „Uznáváme tě za svoji paní a přísaháme, že ti budeme věrně sloužit a svými životy tě chránit …“


Eomér mlčky naslouchal jejich přísaze a zkoumavě pozoroval svoji ženu. Íriel zpočátku vypadala zaskočeně, ale pak už jen rozpačitě. Dobře si všiml i Legolasovy reakce a byl rád, že se mirkwoodský princ nakonec ovládl. Jen nerad bych si hledal nového pobočníka! Muži dospěli ke konci své slavnostní řeči. Teď byla řada na královně, aby odpověděla. Eomér se pohodlně opřel v křesle a zvědavě se na ni díval. Zajímalo ho, jak se s pro ni nezvyklou situací vypořádá. Mohl ji ráno varovat, ale rozhodl se, že je načase, aby se začala učit jednat s Rohiry. Přece jí nebudu stát stále za zády!


„Děkuji vám!“ vypravila ze strachem sevřeného hrdla. Pod zpytavými pohledy rohanských si připadala jako nahá. Očima zavadila o svého otce, který ji pozoroval. Tak mi přeci pomoz! Místo toho však na ni povzbudivě kývl. Nervózně přešlápla, ale pak statečně pokračovala. „Udělám vše, co bude v mých silách, abych vás nezklamala …“


Muži si pozorně prohlíželi ženu, která před nimi stála. Už se pramálo podobala té urozené paní, která sem před několika měsíci přijela. Měla na sobě prosté šaty, stejně tak i její účes ztratil hodně ze své pompéznosti. Jejich pozorným zrakům neuniklo, jak je nesvá. Mluvila tiše, ale vycítili, že její slova jsou upřímná. A to se jim líbilo, což se nerozpakovali dát najevo souhlasným mručením. „Rohirové, pozdravte svou královnu!“ vyzval je Eomér, když Íriel domluvila. A oni tak učinili halasným provoláním slávy, zatímco Haleth obřadně spálil krví potřísněnou látku.