Náhodná setkání (15)

Náhodná setkání (15)Zabořila ruce do kapes a rozhlédla se kolem sebe.
Ulice už byla opuštěná, ale ona se nebála. Co by se jí tady mohlo stát?
„Ahoj Nicolette.“
Otočila se, přeci jen se trochu lekla.
„Ahoj Nicku.“
„Můžu tě doprovodit?“
„No jasně,“ usmála se.
Zařadil se vedle ní a v tichosti šli ulicí.
„Máš už nějakou práci?“ přerušila ticho.
„Ne, ale zítra nastupuju do posledního ročníku u vás ve škole.“
Překvapeně na něj pohlédla.
„Rok jsem se toulal po světě,“ pokrčil rameny.
„Takže budeš pravděpodobně ve třídě s Renem a Nathem.“
„Možná.“
„Odkud vlastně jsi?“
„Z Roberts townu,“ řekl po chvíli ticha.
„Tam bydlela i Suzanne.“
„Jo, říkala. Já to město rád nikdy neměl. Ona vypadala, že se jí tam docela líbilo.“
„Nevím.“
Zastavila se a překvapeně koukala na auto před domem.
„To je auto rodičů! Musím jít, zatím, ahoj!“
Rychlými kroky zamířila k domu.
„Ahoj!“ zvolala, sotva vešla do chodby.
„Nicolette, ahoj!“ vyšlä z obýváku žena se stejnou barvou vlasů, jakou měla Nica.
„Mami!“ objala ženu.
„Tati!“ usmála se na vysokého muže se zatými vlasy a hnědýma očima.
„Jak jste se měli na dovolené?“
„Krásně jsme si odpočinuli,“ řekla s úsměvem Lacy Willinsová a opřela si hlavu o manželovo rameno.
Brian kývl a usmál se na svou dceru.
„O prázdninách pojedeš někam s námi.“
„Už se těším. Půjdu se převléknout.“
„Večeře bude za chvíli hotová!“ zavolala za ní Lacy.
„Jasně! Ahoj teto,“ pozdravila ženu v obýváku a vyběhla po schodech do patra.
V pokoji se převlékla do volných kalhot a trička, posadila se na postel a na chvíli se zadívala oknem do zahrady.

Danette pohladila Mistica po hlavě a posadila se pod strom.
Okolní krajina byla tichá, sluníčko zapadalo a vrhalo příjemnou září na kraj.
Opřela si hlavu o strom, zavřela oči a vychutnávala si klid.
Návštěva u Suzanne byla skvělá. Po zhlédnutí filmů zkoušeli nějaká kouzla a Suzanne ji ujistila, že kouzlit ve dne je možné.
„Měsíc přeci přes den neodlení do jiné galaxie,“ řekla s úsměvem. „Ale kouzlení ve dne je přeci jen trochu náročnější než v noci.“
Ze zamyšlení ji probral Mistic, který náhle začal vrčet.
„Copak je?“ otevřela oči a sledovala směr Misticova pohledu.
Po cestě k nim mířil Nathaniel.
„ahoj, jaká náhoda, že tu jsi,“ usmál se na ni.
„Čau Misticu,“ pozdravil psa a ostražitě ho pozoroval, aby v případě, že pec vystartuje, stihl včas uhnout.
Danette se na něj ušklíbla.
„Ty člověka vážně nenecháš v klidu, co?“
„Náhodou jsem tě tu potkal! Omlouvám se tedy za vyrušení a ahoj!“ vyhrkl Nath uraženě a zamířil pryč.
„Ne, počkej!“
Otočil se na ni, ale mračil se.
„Nechtěla jsem tě naštvat.“
Přikývl.
„Můžu jít chvíli s tebou?“ zeptala se váhavě.
„Jo,“ kývl znovu hlavou.
Danette se zvedla a zvolna kráčela vedle něho. Mistic šel těsně za ní a nepřestával Natha sledovat.
„Proč jsi na mě tak nepříjemná?“
„Pokrčila rameny.
„Mám nějaké starosti a ty se vždycky objevíš v pravý okamžik.“
A to co se kdysi stalo tomu vždycky jenom přidá, dodala v duchu.
„Takže slíznu všechnu smetanu?“ zašklebil se.
„Jo, promiň.“
Nath se zastavil, chytl Danette za ramena a zadíval se jí do očí.
Prstem jí přejel po linii rtů a nepřestával ji hypnotizovat pohledem.
„A vážně je to jen kvůli tomu?“ zašeptal těsně před tím, než ji políbil.