A vlastně...proč ne? (16)

A vlastně…proč ne? (16)
„Měla by ses vrátit, aby se o tebe Sisi nebála,“ odtáhl Nath své rty od jejích.
Danette se překvapeně rozhlédla.
Všude bylo ticho a naprostá tma.
O nohu se jí otřel Mistic.
„Jo, měla,“ vydechla.
„Zatím ahoj.“
„Ahoj,“ zašeptala a pomalu zamířila domů.

„Dobré ráno.“
Nicolette se otočila a věnovala Nickovi veselý úsměv.
„Dobré ráno.“
Nick se opřel o zídku mezi zahradami.
„Nechceš se mnou dneska někam jít?“
„Někam?“ pozvedla obočí.
„Do kina, na oběd a projít se?“
„Jako…“
„Jako na rande,“ upřesnil.
Chvíli si ho zamyšleně prohlížela.
„A vlastně…proč ne?“ usmála se nakonec.
„Tak za hodinu počkám před domem.“
„Dobře. Zatím.“
Otočila se a vydala do domu. V hale popadla telefon a vytočila číslo na Suzanne.
„Ano?“
„Suz?“
„Jo.“
„Ahoj, tady Nica. Neuhádneš, co se mi přihodilo! Nick mě pozval na rande!“ zajásala.
„Viděli jste se jenom dvakrát?“ podivila se Suz a v duchu sama sebe přesvědčovala, že jí to nevadí.
Nemá přece proč! Nicolase viděla jednou a mluvila s ním jen pár minut!
Jenže stejně na něj od té párty myslela. Líbil se jí, něco v jeho očích ji okouzlilo.
„Třikrát. Nedávno mě doprovodil domů,“ vytrhla ji Nica ze zamyšlení.
„No to je rozdíl,“ ušklíbla se.
„Pomůžeš mi vybrat oblečení? A stavíš se cestou i pro Danette? Může přijít i se Sisi. Ale rychle, prosím. Díky.“
Položila sluchátko a vyběhla po schodech do koupelny.

„Danette! Nicu pozval na rande její nový soused. Máš vzít Sisi a máme jí pomoct vybrat oblečení!“
Danette se pobaveně ušklíbla, ale za chvíli i se Sisi vyšla z domu.
„Ahoj Suzanne,“ usmála se na ni holčička.
„Ahojky Sisi,“ pohladila ji Suz po světlých vláskách.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se Danette Suz cestou k Nicolettině domu.
„Samozřejmě. Proč bych nebyla?“
„Vypadáš smutně.“
„Nemám být proč smutná, ale máš pravdu. Co kdybys od Nicolette šla k nám? Popovídáme si . Ani ty nezáříš štěstím.“

Pět minut před schůzkou s Nickem se Danette a Suz svalily unaveně na Nicolettinu postel pokrytou hromadou oblečení.
Nicolette stála se spokojeným úsměvem před zrcadlem a dolaďovala jakousi chybičku v líčení.
Na sobě měla krátkou bílou sukni a bledě modré tílko. Vlasy měla nadýchané a rozpuštěné.
„Díky za pomoc.“
„Nemáš zač. Tak mi půjdeme. Potom zavolej a dej nám vědět, jaký to rande bylo,“ zvedla se Danette a pomohla na nohy Suz, která popadla za ruku Sisi, jež si vše zaujatě celou dobu prohlížela.
„Kdo bude dřív na konci ulice!“ navrhla Suz, jakmile vyšly na chodník.
„Já!“ vykřikal Sisi a rozeběhla se k cíli.

Stál u okna v hale a díval se na ulici.
Zamyšleně sledoval běžící trojici dívek. Až k němu doléhal jejich smích.
„Poběž Nicky! Nenecháš se přeci předběhnout holkou!“
Prudce ustoupil od okna a potřásl hlavou, aby zahnal ten rozesmátý dívčí hlas vynořující se ze vzpomínek v ty nejnevhodnější chvíle.
Musí se od té malé čarodějky s černými vlasy a zelenýma očima držet dál!“

„Mám Natha ráda. Už dlouho.“
„Jemu na tobě taky záleží. Nezkoumala jsem, jak moc, ale záleží.“
Danette stála u okna v Suzanině pokoji a právě se kamarádce svěřila se vším, co se týkalo Natha.
Nezatajila jí nic ze svých citů. Chyběla jen poslední drobnost.
„Před rokem jsme spolu spali. V domku kde kouzlíme. Náhodou jsme tam zůstali sami a…“
„Ale nechodíte spolu.“
„Ne. Ani nechodili. Nikdo o tom neví. Nath se mi ráno omluvil a ujistil mne, že už se to nebude opakovat. Prý na to oba zapomeneme a budeme dělat jakoby nic.“
Suz jen překvapeně otevřela a zavřela pusu.
„Páni!“ prohlásila nakonec. „Nevím co říct.“
Danette se k ní otočila s malým úsměvem.
„A te’d spusť ty o Nickovi.“
„Jak víš, že se to týká jeho?“
„Nica je příliš nadšená, aby si všimla tvého teskného pohledu, ale já ne.“
„Nevím, prostě na něj pořád myslím. Párkrát se mi o něm i zdálo. Jenže on už stejně zapomněl, že existuju! Pouze se se mnou chvíli bavil na večírku u Nicolette.
„Zamilovala ses. Vítej v klubu,“ ušklíbla se Danny nevesele.

„Díky, byl to úžasný den,“ usmála se Nicolette na Nicka.
Ten jí úsměv vrátil.
„Jo, bylo to krásný, ale to jen a jen díky tobě.
Nica se zvonivě rozesmála.
„Co si to zopakovat?“
„Jasně, ale zítra je pondělí, takže… nechceš jít se mnou do školy Nicolasi?“
„Rád,“ usmál se na ni. „Ale nechceš se tam spíš svézt mým autem?“
„Domluveno. V kolik mě vyzvedneš?“
„V sedm třicet pět.“
„Tak zatím ahoj.“
„Ahoj.“
Otočila se, odešla do domu a znovu popadla telefon.
„Suzanne, to byl úžasný den!“ vyhrkla.
„To je super,“ zněla tichá odpověď.
„Nicolas je krásný, vtipný a hrozně milý!“
„Když to říkáš.“
Nica konečně zaznamenala, že Suz není ve své kůži.
„co se děje Suz?“
„Nic. uvidíme se zítra ve škole. Ahoj.“
„Ahoj.

Nicolas se napil z láhve piva a s povzdechem zavřel oči.
Den s energickou a věčně rozesmátou Nicou byl fajn, ale neubránil se myšlence, jaký by asi byl ve společnosti Suzanne.
Její smaragdové oči ho v duchu pořád pronásledovaly.
S povzdechem se znovu napil a donutil se přemýšlet, kam příště Nicu vezme.