Kamarádky navždy (14)

Kamarádky navždy (14)
„Ahoj Danette.“
„Suz, polekala jsi mne,“ otočila se na dívku Danny.
„Promiň. Jenom mi přišlo, že jsi nějaká smutná. Můžu si přisednout?“ ukázala na lavičku.
„Jasně.“
„Nebylas dneska na obědě.“
„Ne. Nemám hlad,“ zavrtěla Danette hlavou.
„A kdybys měla, stejně se nenajíš,“ usmála se Suzanne pobaveně.
„To je taky pravda.“
„Nad čím dumáš?“ zeptala se Suz. „Smím-li tedy vyzvídat,“ dodala chvatně.
„O tátovi.“
„Aha. A chceš si o něm i promluvit? Nica mi řekla, že už nežije. Musí ti chybět,“ pohladila ji po rameni.
„Jo, byl hrozně faj. Akorát často pryč. Ale měl mě i Sisi moc rád, věnoval nám všechen svůj volný čas.“
„Na mě se Stefem táta moc času nemá. Pořád se stará, kam se příště přestěhujeme, je pořád nervózní.“
„Proč se vlastně pořád stěhujete?“
„Jedna rodina nás nemá moc v lásce. Danette…“
„Ano?“
„Vy jste čarodějové. Všichni.“
„Jo. A ty se Stefanem taky.“
„Jo. Bylo vtipné, jak NAth vyzvídal, zda o magii vím,“ zasmála se.
Danette se usmála taky.
„Ale neříkej jim, že o magii vím. Ještě ne.“
„Neřeknu.“
„Díky. Jestli chceš, můžeš po škole vyzvednout Sisi a jít k nám. Můžeme si pustit nějaký film a Sisi může koukat taky nebo si hrát. U babičky zůstaly nějaké hračky z doby, kdy jsem byla malá.“
„Tak fajn,“ kývla Danette.
„Tak přijdeš v půl čtvrté?“
„Budu tam,“ slíbila.
„Musím na hodinu, zatím ahoj.“
„Ahoj.“
Danette se spokojeně usmála, opřela se zády o opěradlo lavičky, zaklonila hlavu a nechala sluníčko, aby jí hladilo po tváři.
„Tváříš se nějak spokojeně.“
Otevřela oči a zamračila se na Nathan.
„Jo. Užívala jsem si klid a ticho.“
„A já ruším? To je mi opravdu líto.“
Posadil se vedle ní.
„To vidím,“ ušklíbla se.
„To je dobře,“ zazubil se. „Máš moc milou ségru.“
„Díky. Tvoji sourozenci jsou určitě taky fajn,“ řekla nepřesvědčivě.
„Starší brácha je blbej a mladší ségra se stará jen o šaty a šminky. Ostatně… Lidiu znáš.“
„Jo, znám,“ pokývla krátce hlavou. „Ale jen od vidění.“
„Opravdu? Neřekl bych,“ povzdechl si smutně.
Prudce na něj pohlédla.
„O čem to mluvíš?“
„O tom, jak hrozně se k tobě Lidia s Elene chovaly.“
Pokrčila rameny, opět se zadívala na nebe.
„Omlouvám se za Lidiu.“
Cítila na sobě jeho právě teď posmutnělý pohled. Nervózně si prohrábl hnědé vlasy.
„Nejsi za ní zodpovědný,“ zadívala se na něj.
„Ne, to vážně nejsem. A jsem za to opravdu rád!!“
Zahleděl se Danette do očí a oba zmlkli.
Nath se k Danny trochu naklonil.
„Nathanieli, doprovodíš mě domů?“
Oba sebou trhli a pohlédli na Lidiu. NA sobě měla krátkou minisukni a růžové žilečko. Nath jen povytáhl obočí.
„Co kdyby tě doprovodila nějaká z tvých kamarádek? Mohly byste si vyměnit nové drby, popovídat si o hadrech. O tom já si opravdu povídat nebudu,“ navrhl sladce.
Lidia se na něj usmála a po Danette hodila opovržlivý pohled.
„A co máš tak důležitého na práci? Ztrácení času s touhle…“
„Rozhodně nehodlám ztrácet čas s tebou!“ zvedl se prudce. „Odkráčej domů a o můj volný čas se nestarej!“
Lidia uraženě pohodila hlavou a odešla.
„Neměls na ni tak vyjet,“ zamumlala Danette a zvedla se. „Musím jít, ahoj.“
Rychle odešla.

„Ahoj, pojďte dál,“ otevřela Suz a pozvala Danette se Sisi dovnitř.
„Babička se vrátí až večer, Stefan je někde s Elene, takže máme celý barák pro sebe. Vezmu nějaký brambůrky a půjdeme do pokoje.“
Odběhla a za okamžik se vrátila s miskou brambůrků.
„Tak pojďte.“
Zavedla je do pokoje.
Pod oknem byla na teplém koberci modré barvy rozprostřená deka a na ní rozložené panenky.
„Tak si jdi hrát Sisi,“ usmála se na holčičku Suz.
„Ta je krásná!“ zvedla Sisi barbínku s tmavými vlasy oblečenou do krásných šatů.
Suz se na ni usmála a kývla na Danette, aby se posadila na postel. Sama pustila televizi proti posteli.
„Tvůj brácha vypadá jako fajn kluk,“ prohodila po nějaké chvíli Danette.
„Jo, je hrozně fajn.“
„Víš, nechci vypadat jako mrcha a už vůbec nechci pomlouvat, ale…“
„To si o tobě myslet nebudu,“ ujistila ji s úsměvem Suzanne.
„Jde o Elene. Víš, ona není tak hodná, jak se tváří. Aby se Stefan nespálil.“
„Jak to myslíš?“
„Elene a Lidia jsou hrozně namyšlené. Všichni ostatní jim jsou ukradení. Záleží jim jenom na tom, jak se pobaví.“
„Jenže Stefan je do ní blázen.“
„Hm,“ pokývla Danette hlavou. „Všimla jsem si.“
„Však on se z toho bráška vyseká a já se mu pokusím pomoct. Pověz mi ale, proč chcete, abych se k vám s bratrem přidala?“
„Od základní školy všichni víme, že jsme čarodějové, ale dohromady jsme se dali až na střední. Chodili jsme do lesa a zkoušeli kouzlit a jednou jsme náhodou narazili na domek, kde se teď scházíme. V tom domku jsme našli knihu, ve které se píše o jakémsi spolku, který chce ovládnout veškerou magii a k tomu mu mají pomoct jakési fluordy. Je jich osm, ale nevíme jak vypadají ani kde je hledat. V té knize je i dost kouzel a tak se učíme naši magii co nejlépe používat, abychom mohli Společenstvu noci vzdorovat,“ vysvětlila Danny.
Suzanne pokývla hlavou a zívala se na krabičku vedle televize.
V ní ležel přívěšek, který jí dali rodiče a kterému říkali fluord.
„Co ti vlastně Elene udělala?“ zeptala se náhle.
„Nic hrozného. Já nejsem tak bohatá jako všichni ostatní na škole. Chodím tam jen díky známému mého táty, který mi platí školné. A Elene pohrdá každým a nejvíc těmi, co nejsou bohatí jako ona.“
„Umí se dobře přetvařovat.“
„Jo, to umí.“
Suzanne se na Danny usmála.
„Nenecháme ji, aby se ti posmívala. Jsme přece čarodějky!“
S rošťáckým zablesknutím v očích natáhla k Danette ruku.
Když se jejich dlaně spojily, zalila jejich postavy zář modrého světla.