Louko má!

Ať můj zrak na Tebe
kdy chce se zadívá,
jsi louka má kvetoucí,
louka má snivá.

Jsi moje láska, miláčku,
jsi moje laskominka,
kvetoucí, vonná konvalinka.

Oči Tvé
světly jsou oslav díkuvzdání,
třpyt křídel vážek za svítání.
Tvá ouška zaslechnou
každičký můj sten:
Jaký jsi, můj milý, jaký jsi měl den?

Tvá ústa
jsou přísavkou chobotnice,
veselé, hravé uličnice.
Tvá ňadra,
toť rajsky pohádkový svět,
ve stáří v pamětech chci o nich vyprávět.

Tvé paže
pastmi jsou objímání,
něžnými stavidly i místem rozjímání.
Tvé bříško,
planina se studánkou hebká,
vláhu všem nabízí do daleka.

Tak dovol mi zavlažit
úrodný, stinný klín,
dovol mi dobýt pahorek Venušin,
dovol mi pročesat
trsy Tvých kapradin,
do lůna vnořit se
v tichý touhy stín.

V podvečerní záři
kmenů borovic
šeptám Ti, má milá,
žes moje všechno,
nic není víc
nad Tvoji něhu,
nad Tvoji lásku,
nad Tvoji náruč rozvlněných klásků.

Péči jen Tobě dávat chci,
vůni květů od Tebe jen brát,
do stébel Tvých na věky být lapen.
Louko má lahodná,
chceš odložit svůj šat?
Tvůj žnec je ke sklizni provždy připraven...