Kůň a lístek - kapitola 2

Do Rohanu přijíždějí mirkwoodští hosté ... Jaký dojem udělá král Eomér na princeznu Íriel? Jak se bude elfskému králi líbit v Rohanu?
» autorka: erestor
Legolas nalezl svoji sestru v jejích komnatách. Stála u okna a ramena se jí chvěla zoufalým pláčem. „Ir!“ oslovil ji tiše, jako když byla malá. Vrhla se mu do náruče a zabořila mu tvář do tuniky na prsou. Pevně ji objal. „Tohle přece nemůže myslet vážně!“ vzlykala bez dechu a on ji konejšivě hladil po zádech. „Ššš …“ Strávili tak několik minut, než se plavovláska aspoň trochu uklidnila. Zvedla k němu uslzenou tvář. „Řekni, že to není pravda!“ zaprosila, ale on zavrtěl hlavou. „Otec nikdy nebyl vážnější, Ir!“ Oči se jí opět zaplnily slzami. „Proč mi to jen dělá?“ zašeptala zhrozeně. Náš vztah nikdy nebyl právě vřelý, ale tohle je moc! „Uklidni se, Ir!“ Legolas ji doprovodil k pohovce, kam ji usadil. Sedl si vedle ní a vzal její ruku do své. „Proč jsi tak …“ zarazil se, protože nevěděl, jak pokračovat. Byla princezna a něco podobného bylo tedy jen otázkou času! „Přece jsi nečekala, že se provdáš z lásky, ne?“ Měl svoji sestru velmi rád, ale nechápal, proč tak vyvádí. Ta hádka s otcem byla opravdu zbytečná! Jediné, co tím získala, bylo domácí vězení. A tos z toho ještě vyvázla celkem dobře! Nepochyboval, že kdyby si k otci on dovolil jen zlomek toho, co ona dnes odpoledne, tak by si ještě teď lízal rány! „Vždyť je to barbar!“ pronesla pohrdavě. „Podívej se na ně, jak žijí, jak se oblékají, jak se chovají! Jsou jen o trochu výše než zvířata!“ Legolas se zamračil. „Mluvíš o věcech a lidech, které neznáš, Íriel!“ napomenul ji přísně. „Nezapomínej, že mezi nimi mám přátele, dokonce velmi blízké přátele! A tvůj budoucí muž je jedním z nich!“ Íriel prudce vytrhla svoji dlaň z jeho a vyskočila na nohy. „Tohle celé byl tvůj nápad, co?!“ obvinila ho bez přemýšlení. „Jen to přiznej! Od té doby, co jsi se vrátil domů, stejně dáváš lidem přednost! Nenávidím je a tebe taky, rozumíš?!“ křičela na něho jako smyslů zbavená. Legolas na sobě nedal ani mrknutím oka najevo, jak moc se ho její zuřivý výbuch dotkl. S kamennou tváří vyčkal, až skončí, a zvedl se. Mezi dveřmi se otočil a věnoval sestře ledový pohled. „Dám ti jednu radu, Íriel! Nalož s ní, jak uznáš za vhodné!“ pronesl klidně. „Rohanský král je poněkud prchlivý, tak si dobře rozmysli, jak s ním budeš hovořit!“


Typicky podzimní počasí! pomyslel si Eomér, když si zapínal přezku na opasku. Blesk rozčísl oblohu a vzápětí se ozvalo ohlušující zaburácení hromu. „Už jsi hotový, bratře?“ Prudce se obrátil a vyčítavě pohlédl na sestru. „Tohle mi nedělej, sakra!“ Usmála se na něho. „Klepala jsem!“ ohradila se vesele. „Nemůžu za to, že stárneš a ztrácíš sluch!“ Zamračil se. Byl skoro o deset let starší než ona a připomínka toho se mu nikdy nezdála zábavná. „Dej si pozor na jazyk, děvče!“ sykl na ni varovně. Přistoupila k němu a zlehka ho políbila na tvář. „Tak se nečerti, bráško! S věkem získáš moudrost, jak by jistě řekl tvůj přítel Legolas!“ Měl sto chutí jí připomenout, že je nejenom jejím bratrem, ale i vládcem říše, ve které se nyní nachází, a tak by se podle toho měla chovat, avšak zmínka o elfském princi ho okamžitě zaujala. „Už je tady?“ otázal se potěšeně. „Ještě ne, ale Grentik nám poslal zprávu, že už překročili naše hranice …“ Ten plurál se mu ani trochu nelíbil! „Překročili?! Kdo je s ním?“ vyštěkl ostře. Přesto, že po porážce Saurona byli Elfové a lidé přátelé, se mu rozhodně nezamlouvala představa mirkwoodských válečníků potulujících se po Rohanu. Ještě ke všemu bez jeho vědomí! „Král Thranduil s doprovodem!“ oznámila mu Eówyn s podezřele nevinným výrazem. Eomérovi se hněvivě zablesklo v očích. „Ty …“ nemohl přijít na vhodné slovo. „Tos zařídila ty, co?!“


Eówyn si najednou byla jistá, že to nebyl právě ten nejlepší nápad. Než se nadála, tak ji popadl za ramena a hrubě s ní zatřásl. „Cos ještě udělala za mýma zádama?!“ zařval na ni takřka nepříčetně. „Neopovažuj se na mě sáhnout!“ vyhrkla srdnatě, ale byla v ní malá dušička. Už úplně zapomněla, jak prudkou povahu má její bratr. „Mluv!“ Eomér ji naprosto ignoroval. „Tak bude to?!“ dožadoval se rázně odpovědi. „Nebo ti mám pomoct?!“ Eówyn se mu pokoušela vysmeknout. Dosáhla však přesného opaku. Jeho sevření ještě zesílilo. „Auu … to bolí!“ vykřikla. „To teprve bude …“


„Tak to by stačilo!“ Pokojem zazněl hlas jako břitva. Sourozenci překvapeně pohlédli ke dveřím, kde stál gondorský kapitán. Pohodlně se opíral o veřeje a ruce měl založené na prsou. „Pusť laskavě moji ženu, pane!“ Žádost byla pronesená zdvořile, leč Eomérovo cvičené ucho v ní neomylně slyšelo zvonit ocel. Neochotně sundal ruce ze sestřiných ramen. Ta ihned ustoupila z jeho dosahu a naštvaně si ho měřila. „Jsi hrubián a …“ „Dost, Eówyn!“ přerušil ji Faramir ostře. „Nech nás o samotě!“ Eówyn se s rukama v bok otočila ke svému muži. „A zavři za sebou!“ Díval se na ni tvrdě a v jeho očích se jasně zračilo varování, aby na to ani nemyslela.


Eomér užasle sledoval, jak jeho sestra poslušně opustila komnatu a pečlivě za sebou dovřela dveře. „Řekl bych, že už jste své neshody vyřešili, ne?“ okomentoval, čeho byl právě svědkem. Faramir pokrčil rameny. „Řekněme, že jsem pár věcí poněkud pozměnil!“ To bych tedy řekl, že ano! Jeho švagr se posadil na pohovku. „O co tu šlo?“ Faramir si nenuceně nalil číši vína. „Ále … o nic vážného!“ Eomér si také nalil a pozvedl pohár k přípitku. Faramir ale svoji číši nezvedl. „Odpusť, pane, ale tomu nevěřím!“ Jeho formálnost se Eoméra bolestně dotkla. „Nemyslím, že je to tvoje starost!“ odsekl mu chladně, ale Faramir jen potřásl hlavou. „Dovol mi připomenout, že Eówyn je má žena! Ten, kdo posuzuje její prohřešky, jsem teď já, nikoliv ty!“ Oba muži se vzájemně několik minut prohlíželi. Hodnotili toho druhého a zvažovali své šance … „Prostě udělala něco bez mého vědomí a mě to dožralo, to je celé!“ Faramir se pobaveně zasmál. „Měl by ses naučit lépe se ovládat, příteli! Jsi přece král, ne nějaký neotesaný buran!“ Ani Eomér se neubránil úsměvu. „Od tebe to sedí!“ Přiťukli si. „A co vlastně udělala?“ otázal se Faramir se zájmem. „Pozvala sem mirkwoodského krále! Nejraději bych ji přerazil!“


Král Thranduil zastavil svého oře na vrcholu kopce a pozorně si prohlížel rovinatou krajinu před sebou. Byl to pro něho vskutku neobvyklý pohled. Byl zvyklý mít kolem sebe vzrostlé stromy. Tenhle otevřený prostor se mu nelíbil. Kam by se tady v případě nečekaného útoku dalo skrýt? „Zvláštní země!“ otočil se k Legolasovi, který se objevil vedle něj. „Ale má své kouzlo, otče, však uvidíš!“ Zřejmě vycítil jeho nepohodlí, protože se na něj pousmál. „Rohirové jsou přátelé!“ dodal, aby ho uklidnil. Tvoji snad! Princ se zadíval na černé mraky visící na obzoru. „Blíží se bouře!“ pronesl po chvíli. „Kdy dorazíme do Edorasu?“ zeptal se král věcně. „Pokud vše půjde hladce, tak bychom tam měli dojet za tři dny!“ Třetí jezdec, které k nim mezitím dojel, zoufale zasténal. „Ještě tři dny?!“ otázal se nevěřícně. Prudký poryv větru mu strhl kápi z hlavy a ukázala se sličná dívčí tvář. „Už jen tři dny, sestřičko!“ opravil ji Legolas, povzbudivě na ni mrkl a natáhl jí kapuci zpět. Místo díků se mu dostalo ledového pohledu. Princezna beze slova pobídla svoji klisnu a ta začala pomalu sestupovat ze svahu. „Potřebovala by naučit slušným způsobům!“ povzdechl si Legolas. „Nerad to říkám, ale v její výchově jsem pochybil!“ přiznal Thranduil rozpačitě. Sám ovšem věděl, že tohle není žádná omluva. Ještě pár minut očima zkoumali okolí, než se připojili k ostatní.


Eówyn nervózně přecházela po pokoji. Bouřek se bála od té noci, co ti muži vtrhli do jejich domu. Pamatovala si, jak se jim otec s čeledí postavili, ale oni je doslova rozsekali na kusy. Vybavovala si, jak ji bratr táhl temnou nocí. Pak někde sehnal koně a následovala úmorná jízda do Edorasu … Ze vzpomínek ji vytrhl zvuk otevíraných dveří a vešel její manžel. Ulevilo se jí, ale při pohledu na jeho zachmuřenou tvář ji radost brzy přešla. „Stalo se něco?“ zeptala se nejistě. Faramir si sedl do křesla a přitáhl si ji na klín. Spokojeně se mu schoulila v náručí a položila si hlavu na jeho rameno. „Jak jsi sem dokázala dostat mirkwoodského krále?“ zeptal se, zatímco jí prsty pročesával vlasy. Bylo všeobecně známo, že zlatovlasý král opouštěl Mirkwood jen zřídkakdy. Kam Faramirova paměť sahala, tak tak neučinil. „Já? Nijak! Byl to jeho vlastní nápad!“ ohradila se trochu dotčeně. „Jak to?“ Faramir měl co dělat, aby skryl své překvapení. „No, posel donesl list, že král mirkwoodský se synem a dcerou by rád navštívil rohanského krále. Tak jsem Eomérovým jménem odpověděla, že se budeme těšit …“ Eówyn si nervózně pohrávala se šněrováním Faramirovy tuniky.
Gondorský kapitán jen hvízdl. „Víš vůbec, do jaké situace jsi ho dostala?“ Plavovláska se na něj udiveně podívala. „Do jaké? Vždyť Legolas je jeho přítel, ne? Tak proč by se neměl setkat i s jeho rodinou?“ Faramir se polohlasně zasmál. „Thranduil sem určitě nebere svoji dceru, aby jí ukázal krásy Rohanu, Eówyn!“ sdělil své ženě pobaveně. Vykulila na něj oči. „Ty snad myslíš, že …“ odmlčela se a pak se zvonivě rozesmála. „Vždyť bráška už má nejvyšší čas, ne?“ řekla, když se přestala smát. „To nikdo nepopírá, ale těžko se mu teď bude odmítat! Rozhodně by od něj nebylo moudré pohněvat si krále Thranduila a Legolase! Vůbec mu nezávidím!“ Pak se vážně zadíval na svoji ženu. „Pěkně jsi mu to zavařila, jen co je pravda!“ Eówyn uhnula pohledem. „Zlobíš se na mě?“ Faramir ji vzal za bradu. „Nemělo by tě spíš zajímat, jestli se zlobí Eomér?“ Plavovláska zavrtěla hlavou. „Teď momentálně mě zajímáš jen ty!“ zašeptala, než ho políbila na ústa. Faramir bez okolků prohloubil jejich polibek, zatímco rukama bloudil po jejím těle …


Konečně se před nimi objevil Edoras. Thranduil zvedl paži a skupina se zastavila. Íriel dojela ke svému otci a bratrovi, kteří stáli v čele jezdců, a beze slova si prohlížela budovy před sebou. Vysoká palisáda z hrubě opracovaných kmenů, malé čtvercové střílny a těžká okovaná brána nepůsobily zrovna přátelským dojmem. Na pahorku uprostřed hradeb stála rozlehlá jednopatrová budova, ke které vedlo široké schodiště. Před otevřenými vraty, taktéž pobitými kovovými hřeby, bylo menší prostranství, po jehož stranách byly dva vysoké stožáry, ze kterých vlály zelené praporce s vyobrazením bílého koně. „Symbol Rohanu!“ odpověděl Legolas na její nevyřčenou otázku. Íriel se prosebně zadívala na svého otce. „Tohle přece nemyslíš vážně!“ hlesla prosebně. „Nezačínej s tím zase!“ varovně si ji přeměřil. „Vždyť se na to podívej!“ Princezna mávla směrem k Edorasu. „Je to ošuntělé … ubohé … nuzné …“


Legolas toho měl právě dost. Ti lidé, které s hrdostí nazýval svými přáteli, nedávno sotva uhájili holé životy, a zpovykaná princezna, která si nikdy nemusela umazat ruce, si dovoluje na ně nasazovat?! „Dost už, sestro!“ zasyčel s hněvem jasně vepsaným v očích. „Soudíš jen podle vzhledu! Pro tvoji informaci, jsou tvrdí, jako země odkud pocházejí, ale ne krutí! Nemají psané knihy, ale zpívají písně o udatných činech! Nemají zlatem zdobené síně, ale mají zlatá srdce …“


Thranduilovi neušlo, jak se jeho dcera nepatrně přikrčila v sedle a upírala na svého bratra užaslý pohled. Vlastně se jí nedivil. Ani on od Legolase tak prudkou reakci nečekal. „ … zkrátka ještě slovo a něco zažiješ!“ Mirkwoodský princ se k ní výhružně naklonil. „To mu dovolíš, aby se mnou takhle mluvil, otče?“ Íriel u něj očividně hledala ochranu, ale on místo ní jen potřásl hlavou. „Na tvém místě, bych byl rád, že jen mluví!“ prohodil k ní suše. „Jedeme!“ Pobídl koně do klusu a ostatním nezbylo než ho následovat.


Jak se blížili k bráně, tak si Legolas všiml, že někteří Elfové z jeho doprovodu bezděky sevřeli jílce mečů. Neměl jim to za zlé. Na Rohiry si jeden musel zvyknout. V mysli se mu vybavilo jeho první setkání s nimi. Tehdy si mohl z bezprostřední blízkosti prohlédnout špice jejich kopí a nebýt Aragorna, který je znal, tak by už zřejmě nebyl naživu. Později poznal, jak nezištní dokážou být … „Nebyl jsi na ni až moc ostrý?“ oslovil ho tiše otec, který mu jel po boku. Legolas se na něj upřeně zadíval. „Viděl jsem odhodlání, se kterým čelili nesmírné přesile! Nejen jejich válečníci, ale všechen lid! Bok po boku jsem s nimi vyzýval svůj osud! Ctím a respektuji každého z nich, otče, ať je to muž či žena nebo dokonce i dítě! Jsou jako tráva! Zašlap je, spal je, ale stejně znovu povstanou! Nikdo a nic je nezlomí!“ Thranduil si poprvé uvědomil, že před ním stojí budoucí král.


„Stůjte!“ ozval se mocný hlas z hradeb. „Kdo jste a co tu pohledáváte?“ Legolas měl dojem, že strážného poznává. „Král Thranduil přijel navštívit krále Eoméra!“ odpověděl formálně, jak se slušelo. „Tak přece otevři, Hámo!“ dodal radostně. „Jsem rád, že už jsi tady, pane!“ Brána se se skřípotem otevřela a Elfové vjeli dovnitř. Legolas zamířil rovnou ke schodům vedoucím ke královskému paláci. Cestou uznale pokýval hlavou. Eomér a jeho lidé odvedli obrovský kus práce! Zastavil pod schodištěm a sesmekl se ze sedla. Rozběhl se nahoru, ale někdo zavolal jeho jméno. Otočil se a zasmál se. „Buď zdráv, příteli!“


Thranduil si v duchu říkal, že Legolasovo správání se příliš nehodí pro prince, ale na druhou stranu ho chápal. Zvláště po tom, co mu řekl před chvílí. Nicméně, poněkud zaskočeně sledoval, jak se Legolas vítá se světlovlasým mužem, který byl oblečen jen do šedých kalhot a vysokých kožených bot. Jeho syn a ten muž se objali jako bratři, kteří se dlouho neviděli. Pak ho Legolas zavedl k němu a doširoka se usmál. „Otče, dovol, abych ti představil krále Eoméra, vládce Rohanu. Eomére, tohle je můj otec, král Thranduil. A vedle něho je moje sestra, princezna Íriel.“ Thranduil si se zájmem prohlížel rohanského krále. Měl postavu jezdce, ale široká ramena prozrazovala zkušeného šermíře. Oči měl ocelově šedé a pronikavý, jasný pohled. Zpocené vlasy mu spadaly až na ramena. Po vypracované hrudi, na které se mu slabě rýsovalo několik jizev, mu stékaly kapičky potu. „Vítám tě, pane! I tebe, paní!“ pronesl zadýchaně. „Omlouvám se za poněkud nedůstojné přijetí, ale večer vám to vynahradíme!“ Bez váhání natáhl ruce k Íriel a pomohl jí na zem. Thranduilovi neušlo, že se jeho dcera tváří poněkud nešťastně, ale netroufla si protestovat či dokonce odmítnout. Zřejmě Legolasovo varování zapůsobilo. „Halethe!“ zahalekal najednou Eomér z plných plic. „Můj pane?“ Přistoupil k nim hnědovlasý muž skoro tak vysoký jako rohanský král, který je doposud bedlivě pozoroval, avšak nijak do jejich hovoru nezasahoval. Thranduilovi bylo ihned jasné, jakou funkci zastává. Pobočník a důvěrník! „Zaveď naše hosty do paláce! Ať je o ně dobře postaráno!“ Haleth se nepatrně poklonil. „Jak poroučíš, pane!“


Íriel si prohlížela pokoj, kam ji zavedla plavovlasá dívka v prostých šatech. „Nechám ti sem poslat vodu na umytí a něco k jídlu! Zatím si odpočiň, paní, musíš být jistě unavená!“ Aniž by vyčkala na její odpověď nebo se zeptala, jestli ještě něco nechce, zmizela na chodbě. Místnost byla malá a měla tvar čtverce. Moc nábytku v ní také nebylo. Jen psací stůl se židlí s vysokým opěradlem, malý toaletní stolek s nepohodlně vyhlížející stoličkou, několik truhel zřejmě určených na šaty a ostatní kusy oděvů. Pohrdavě se ušklíbla. Vskutku krásné místo! Na zdech bylo několik držáků na pochodně a nad toaletním stolkem viselo oválné zrcadlo. U jedné z kratších stěn stál menší krb. Největším kusem nábytku tu bylo masivní lůžko pokryté kožešinami. Jen z představy, že by v nich měla spát, se jí zvedal žaludek. „Jsou to barbaři! Nic než barbaři!!“ zašeptala bezděky. Postrádala ladné křivky a oblouky, které byly typické pro elfské řemeslníky. Tady zřejmě dávali přednost strohým liniím a ostrým rohům. „Tohle má být můj nový domov?!“ Vzpomněla si na vládce Rohanu, kterého jí bratr představil na nádvoří. Jeho šat byl naprosto nedostačující! Navíc byl špinavý a upocený, a, co bylo ze všeho nejhorší, páchl jako kůň! A to, prosím, měl být její manžel! Bude se jí dotýkat těma špinavýma rukama … „Brr!“ otřásla se hnusem. „Otec snad ztratil rozum!“


Eomér se spokojeně rozhlédl po hodovní síni. Stoly se prohýbaly pod pokrmy, které libě voněly. Místnost osvětlovalo velké množství svícnů a obrovský krb, díky kterému bylo v sále příjemné teplo. U stěny bylo připraveno několik sudů. „Vzpomínáš na ten závod v pití s Gimlim?“ ozval se blízko něj melodický hlas. „Klidně ti posloužím jako soupeř, Lasi!“ Eomér se zašklebil na světlovlasého prince. Odpovědí mu byl veselý smích. „Jsi spokojený s pokojem?“ vzpomněl si rohanský král na své povinnosti. „Nedělej si se mnou starosti! Paní Eówyn je vynikající hostitelka! A válečník toho stejně moc nepotřebuje, ne?“ Eomér pokýval hlavou. „Ale král a princezna budou zřejmě zklamaní!“ podotkl zadumaně. Legolas mu hned odporoval. „Otec není tak náročný, jak by se ti mohlo zdát! Byly doby, kdy spával na bitevním poli! I když už je to pár tisíc let!“ pobaveně na něj mrkl. „Ale s Íriel je to jiné! Je ještě moc mladá a my jsme ji vždycky chránili před okolním světem a díky tomu všemu dá hodně na vzhled a první dojem …“ díval se pevně do Eomérovy tváře. Světlovlasý král shrnul jeho řeč do jednoho jediného slova. „Rozmazlená.“ Legolas posmutněle přikývl. „Ale zlá není, to mi věř!“


Rohanský král počkal, až se všichni usadili, a pak povstal. „Přátelé!“ oslovil shromážděné muže a ženy zvučným hlasem. „Vítám mezi námi hosty z Mirkwoodu, krále Thranduila, princeznu Íriel a prince Legolase, kterého už většina z nás zná!“ Několik mužů na potvrzení jeho slov udeřilo pěstí do stolu a souhlasně zamručelo. „Ale už dost řečí! Bavme se!“ Eomér se posadil zpět na své místo.


Thranduil poněkud nedůvěřivě obhlížel pokrmy, které ležely před ním. Voňavé pečínky, jen se neodvažoval hádat z jakého masa, pečené brambory, chleba a nějaké podivné placky s jakousi černou hmotou. „Co je tohle?“ zeptal se nenápadně Legolase, který spokojeně přežvykoval. „Bramborové placky s mákem. Ale být tebou, tak si je dám až na konec, protože jsou sladké!“ Král se zařídil podle jeho rady a odvážně se pustil do jídla. Schválně si vybíral jídla, která neznal. Chutnala dobře a jeho napadlo, že v tomto ohledu by se Elfové mohli od rohanských učit. K pití mu donesli kameninový džbán plný hořce vonící tekutiny s bílou pěnou napovrch. Tázavě pohlédl na syna. „Pivo! A docela silné, tak buď opatrný!“ Thranduil trochu upil a usoudil, že to není vůbec špatné …


Íriel zklamaně přelétla pohledem mísy na stole a zjistila naprostý nedostatek zeleniny a ovoce. Copak to tu vůbec neznají? Vzala si tedy kousek kuřete a pár brambor. Chuť ji překvapila. Maso bylo jemně kořeněné a křehounké. Brambory byly pečené a krásně voněly nějakými bylinkami. Přesto si však odmítala přiznat, že jí to chutná. Nakonec se rozhodla, že maso je příliš slané a brambory zase neslané … Koutkem oka zahlédla tu světlovlásku, která ji zavedla do jejího pokoje. Služka sedící u královského stolu?! To je prostě neuvěřitelné! Ale co jiného bych od těchto lidí mohla čekat?


Legolas zalétl pohledem k sestře. Stále se na ni hněval, ale musel uznat, že to pro ni není lehké. Neušel mu překvapený výraz, který se jí na okamžik mihl v očích. „Co se děje?“ naklonil se k ní. „To děvče támhle …“ Legolas se zadíval udaným směrem. „Co je s ním?“ zeptal se udiveně. „Co ta tu dělá?“ Mirkwoodský princ nespokojeně svraštil obočí. „Zase začínáš?!“ prohodil otráveně. „To je paní Eówyn, Eomérova sestra. Muž vedle ní je její manžel, pán Faramir. Gondorský správce, ať už víš všechno!“ znechuceně se od sestry odvrátil a věnoval se svému talíři. Jak to, že jsem si už dřív nevšiml, jaká Íriel je? Nebo mi to jen nevadilo?


Do Rohanu pomalu ale jistě přicházela zima. Dny se krátily a většinu času foukal ledový vítr ze severu. Elfové, i přes odolnost svého národa, poprvé okusili do kostí se zakusující chlad. Rohanští jim však ochotně poskytli teplejší oděvy, takže na první pohled už nebylo možné odlišit, kdo je tu doma a kdo jen host …


Thranduil pozoroval svého syna, jak zápolí s Eomérem a Faramirem zároveň. Jeho dýky se rychle míhaly, stejně tak meče jeho soků. Král si uvědomil, že takhle spokojeného svého syna ještě neviděl. Ne, spokojený není to správné slovo! Uvolněný, to je ono! Závistivě ho bodlo u srdce. Jeho syn byl více doma tady mezi těmito prostými lidmi než v Mirkwoodu! S Rohiry ho pojilo pouto, které bylo zakaleno v boji. Jistě, Legolas mnohokráte hájil se zbraní v ruce i Mirkwood, často se účastnil pohraničních patrol, ale s těmito muži šel na smrt. Stali se jeho bratry. Během té doby, co už byli na návštěvě v Rohanu, Legolas vyjížděl s Eomérovými jezdci do okolí. Někdy se vraceli až druhý den. Mirkwoodský princ se očividně skvěle bavil. Na rozdíl od Íriel. Ta bloumala bezcílně po paláci či kolem něj. Thranduil ji občas zahlédl v hovoru s paní Eówyn, ale bylo zřejmé, že si do oka právě nepadly. Ani se tomu moc nedivil. Jeho dcera byla naprosto bezstarostná, zatímco Eomérova sestra už okusila život plnými doušky. Prošla bojem, od Legolase věděl, jak udatně se ta útlá plavovláska bila na Pelenorských plání, poznala lásku i starosti vdané ženy. Po pravdě Thranduil si nedovedl představit, jak Íriel bude řídit Eomérovu domácnost. Jak se ostatně sám přesvědčoval na každém kroku, rohanské zvyklosti se značně lišily od těch mirkwoodských …
Tok Thranduilových myšlenek byl přerušen děním v aréně. Legolas právě přišel o jednu ze svých dýk a reagoval na to úderem pěstí přímo na Faramirovu bradu. Gondorský správce se skácel k zemi jako podťatý, ale princ sám byl vzápětí smeten mocnou pravicí rohanského krále. „Ha! Poslední na nohou vyhrál!“ hlaholil Eomér s rukama nad hlavou. Oba ležící muži na sebe mrkli a bez cavyků mu podtrhli nohy. Vládce Rohanu skončil zcela nekrálovsky na zadku. Thranduil se nedokázal ubránit polohlasnému zasmání. Pohled na tu valnou hromadu byl na něj prostě moc. „Remíza!“ oznámil Faramir klidně. Legolas se ladně zvedl a pomohl na nohy svým přátelům. Za hlasitého smíchu se všichni tři vydali k paláci …


Po večeři se Thranduil a Eomér sešli v pracovně rohanského krále. Služebná jim přinesla džbány piva. Mirkwoodský král si ten nápoj oblíbil dokonce víc než víno a Eomér proti tomu rozhodně nic nenamítal. „Jistě tě zajímá, proč jsme vlastně přijeli.“ zahájil hovor Thranduil, když si připili. „Po pravdě, mám jisté podezření, pane!“ přiznal Eomér na rovinu. „Kdyby ses jen chtěl pobavit …“ Narážel na skutečnost, že se Thranduil nechal zlákat k několika cvičným soubojům a nezdálo se, že by se při nich nudil. „ … tak bys sebou určitě nebral princeznu!“ Zlatovlasý král přikývl. „Jsi vládcem mocné říše, pane, a musíš myslet na svůj lid! Íriel je půvabná, má dobrý původ a spojenectví s Mirkwoodem rozhodně není k zahození!“ Eomér upil ze svého korbele, aby získal trochu času. Na tento rozhovor se sice připravoval už od chvíle, co hosté dorazili, ale teď se jeho obrana zhroutila. „Abych byl upřímný, tak jsem čekal, že o tom začneš mnohem dřív, pane!“ Nakonec se rozhodl pro upřímnost. „Nezastírám, že princezna je krásná, ani to, že spojenectví s tvou říší by nám přineslo mnoho dobrého. Nicméně, se obávám, že naše národy se příliš liší, aby tu princezna mohla být šťastná!“ Taktně zamlčel fakt, že neměl ani tušení, co by měl s takovouhle panenkou dělat on! Thranduil se smutně pousmál. „Tady nejde o něčí štěstí, pane! Ty máš svoji povinnost, stejně tak jako moje dcera! Líbit se vám to nemusí, ale podvolit se musíte!“ Eomérovi se hněvivě zablesklo v očích. „Zachovej klid!“ zvedl zlatovlasý král pravici v uklidňujícím gestu. „Máš horkou hlavu, ale to nic nemění na tom, že mám pravdu!“ dodal, zatímco Eomér zatínal pěsti, aby se ovládl. Zhluboka se nadechl. „Máš pravdu, pane!“ přiznal neochotně. „Co mi tedy odpovíš, králi rohanský?“
Tipů: 8
» 14.05.12
» komentářů: 0
» čteno: 935(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: Kůň a lístek


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.