Kůň a lístek - kapitola 1

Eomér zvolna otevřel oči. Ztěžka polkl a polohlasně zasakroval. Měl na sebe vztek a ještě ke všemu ho zraněné rameno pekelně pálilo. „Tak už toho nech, bratříčku! Buď rád, že jsi naživu!“ Blízko něho se ozval pobavený smích. Namáhavě otočil hlavu a spatřil štíhlou světlovlásku, která se na něho starostlivě dívala. Natáhla ruku a pohladila ho po čele. „Máš horečku!“ Mlčky sledoval, jak v dřevěné misce namočila obklad, a vzápětí mu ho přiložila. „Děkuju, Eówyn!“ pronesl vděčně, pak se ale trochu zamračil. „Kdy jste přijeli?“ Nelíbilo se mu, že tu měl takovou vzácnou návštěvu, a neměl o ní ani tušení! „Předevčírem, Eomére!“ dostalo se mu tiché odpovědi. „Jak se ti to stalo?“ otázala se až příliš rychle na jeho vkus. „Ani se neptej!“ bolestně na okamžik přivřel víčka. „Padl jsem do léčky jako malej kluk!“ přiznal neochotně, ale bylo mu jasné, že Eówyn by to stejně zjistila. Pokud to už tedy neví! „Jo, abych nezapomněl! Až odejdeš, tak mi sem pošli Faramira! Potřebuju s ním mluvit!“ Eówyn byla náhle velmi zaujata výhledem z okna. „Eówyn!“ zamračil se. „Kde je Faramir?!“ vypravil ze sebe tak přísně, jak jen ve svém pošramoceném stavu dokázal. „V Gondoru, když to musíš vědět!“ Jen se prudce nadechl. „A ví aspoň o tom, žes odjela?“ Umíněně pohodila hlavou. „Předpokládám, že ano! Nechala jsem mu vzkaz!“ Jo, to ho určitě potěšilo! Znal svého švagra natolik, aby věděl, že tohle si určitě líbit nenechá! „Pokoušíš jeho trpělivost, sestřičko!“ vypravil ze sebe tiše. Eówyn jen mávla rukou a on obrátil oči v sloup. „No, nic! Ale nechoď si pak ke mně stěžovat!“ Eówyn očividně nechápala, o čem to mluví. Nebo to alespoň zdařile předstírala. „Zítra se na tebe zase přijdu podívat! Pěkně odpočívej!“ políbila ho na rozloučenou a měla se k odchodu. Počkal, aby měl jistotu, že je pryč, a zazvonil na sluhu. Ten se objevil ihned a on mu nařídil, aby k němu okamžitě přivedl jeho pobočníka. Hnědovlasý Rohir se dostavil tak rychle, až ho napadlo, že snad čekal za dveřmi. „Až se tu objeví kapitán Faramir, tak s ním chci hned mluvit! I kdyby to mělo být třeba o půlnoci, jasné?!“ Haleth se chápavě usmál. „Jak poroučíš, pane!“ S úklonou nechal svého krále o samotě.


„To myslíš vážně?!“ otázal se zlatovlasý král svého rádce studeně. „Ano, pane, je to sice poněkud nezvyklé, ale zcela jistě nám to přinese nemalé výhody!“ odpověděl lord Talagant klidně. „Co ty si o tom myslíš, Legolasi?“ obrátil se Thranduil na svého syna. Ten klidně upil Dorwinion, než odpověděl. „Je to mocná říše, otče! A král je skvělý válečník! Mít ho za spojence by se ti mohlo hodit!“ Nejvyšší rádce nespokojeně sevřel rty. Dle jeho názoru, mladý princ pochytil od lidí jen ty nejhorší způsoby. V jeho vyjadřování se objevovalo mnoho výrazů a frází, které ho on rozhodně neučil! Thranduil si jeho nelibosti všiml a nepatrně se usmál. Talagant lidský rod z duše nenáviděl. Zajímalo by mě proč! O to víc Thranduila jeho návrh překvapil. „Už je po válce, Legolasi, tak nač bych měl chtít spojence?“ Princ pokrčil rameny. „Nikdy nevíš, co se může stát, otče!“ Talagant si odfrkl. „Dovoluji si upozornit, že kdyby nám bylo pomoci zapotřebí, tak král Eomér s největší pravděpodobností už nebude mezi živými! Nicméně, jeho lid bude a, jak princ připomněl, jsou to vynikající bojovníci! To už ostatně dokázali v bitvě v Helmově žlebu a na Pelenorských plání, můj pane.“
Legolas také znal Talagantův vztah k lidem a to, jak je nyní se zaťatými zuby vychvaloval, mu přišlo nesmírně zábavné. Zřejmě se něco z toho odrazilo na jeho tváři, protože na něj jeho někdejší učitel přísně zadíval. „Nemám je rád, jasnosti, tím se netajím, ale nemohu zavírat oči před skutečností! A ta je, že jsou opravdu dobří!“


Eówyn si svlékla svrchní šaty a jen ve spodních se natáhla na lůžko. Už zapomněla, jak studené jsou noci v Rohanu. Přesto, že v krbu vesele praskal oheň, tak se chvěla chladem. Zimomřivě přes sebe přetáhla kožešinu a zavřela oči. Byla unavená, ale spánek nepřicházel. Pokoušíš jeho trpělivost … Podrážděně se otočila na druhý bok. Jakou trpělivost?! Faramir byl muž bez nervů. Vždy klidný, rozvážný a nesmírně chápavý. To ji na něm přitahovalo od první chvíle. Tolik se lišil od mužů, mezi kterými vyrostla. Během bitvy na Pelenorských plání ztratila strýce a sama byla vážně zraněna. Faramir byl jedním z prvních, s kým se v Domech uzdravování setkala. Tedy kromě léčitelů. Později, když Aragorn, její bratr a ostatní odjeli k Černé bráně, aby vyzvali Saurona ke konečné kapitulaci, se s gondorským správcem často procházela v zahradách. Zamilovala si jeho melodický hlas a jemné způsoby. Po nějaké době ji Faramir požádal o ruku a ona s radostí souhlasila … Kdy jen se to tak změnilo? Neměla ani ponětí. Jejich manželství bylo klidné, ale jí v něm krátce po svatbě začalo něco chybět. Kam se poděly vzrušení a vášeň? Její manžel trávil hodně času s Aragornem, nynějším gondorským králem, a ona vlastně neměla nic na práci. Dohady se služkami nepočítala a nesmírně se nudila. Také postrádala Faramirovu společnost! Přece nemůže mít tolik práce?! Občas měla dojem, že už o ni snad ani nestojí. Vědomě dělala věci, o kterých si byla jistá, že je její manžel neschválí, zoufale si přála, aby jí za ně vynadal nebo na ni kvůli nim křičel nebo … Prostě, aby udělal cokoliv, jen aby věděla, že mu na ní ještě záleží. Že pro něj stále ještě něco znamená! Jenže on se na ni vždy jen vyčítavě podíval a pronesl něco v tom smyslu, že je zklamaný jejím chováním. Vzlykla. Tohle přece není život, ne? Dost! Přestaň tu brečet jako malá holka! Eomér tě teď potřebuje! Tak se koukej sebrat a vyspi se! Zítra bude náročný den!


Jezdec v zeleném plášti nemilosrdně štval oře a mezi zuby drtil nevybíravé nadávky. Dílem patřily jemu samému a dílem Eówyn. Nejraději by ji roztrhl na několik kusů, ale chyběla mu k tomu maličkost. Mít ji po ruce. Už skoro rok snáším ty její zatracené rozmary! Snažil se sám sobě namluvit, že mu nevadí, když se jeho žena bez vysvětlení sebere a vyjede si ven! Nebo když ji přistihl při soubojích s jeho muži! Tvářil se, že je rád, jak odvážnou má manželku, ale ten její poslední kousek mu pořádně hnul žlučí! Byly chvíle, kdy z celého srdce záviděl svému vládci Arwen. Byla nejen krásná, ale také věděla, jak se má chovat. Jistě! Aragorn má sladkou princeznu a já divošku z Rohanu! Nicméně, přes to všechno ji miloval. A to od okamžiku, kdy ji poprvé spatřil v Domech uzdravování v Minath Tirith … Z nebe se spustil hustý déšť, blesk rozčísl oblohu a zahřmělo. Dneska opravdu nemám dobrý den! Konečně se před ním objevily mohutné hradby. Edoras! Patama pobídl koně k ještě většímu spěchu …
„Stůj! Řekni své jméno a důvod, proč přicházíš!“ zarazil ho rohanský strážný mocným hlasem. „Jsem Faramir a jedu navštívit tvého krále!“ Bez váhání mu odeřval odpověď. Jak bys asi zareagoval, kdybych ti řekl, že si jedu pro manželku, co? „Pojď dál, pane!“ Mohutná vrata se otevřela a Faramir vjel dovnitř. Seskočil a hodil uzdu jednomu z mužů. „Postarej se o něj!“ přikázal mu rázně a sám se vypravil do paláce. Hnal se rovnou do komnat své ženy. „Počkej, pane! Eomér s tebou chce mluvit!“ přitočil se k němu hnědovlasý muž. „Kde je?“ Faramir neztrácel čas zbytečnými otázkami. „Pojď se mnou, pane!“ Haleth ho zavedl do královy ložnice.


Rohanský král se s trhnutím probral. „Á, tak už jsi tady!“ pokynem pozval svého hosta blíže. Faramir se usadil do křesla a s nelíčeným zájmem si prohlížel svého švagra. Z vlasů mu kapala voda, ale bylo mu to jedno. Promočený plášť odevzdal Halethovi, který ho zavedl ke králi. Pobočník se sice zatvářil poněkud zaraženě, ale neodvažoval se protestovat, a nechal je o samotě. „Co se ti, sakra, stalo?“ otázal se ho Faramir po chvíli zaraženě. „Horalé napadli naši vesnici v horách a my vyrazili na trestnou výpravu. A já byl tupec, no!“ Eomérovi bylo toto téma očividně nepříjemné. „Aha.“ Faramir pokývl a na podrobnosti se nevyptával. „Můžu nějak pomoct?“ nabídl mu raději. „To určitě můžeš! Vlastně jsem tě chtěl požádat, jestli bys na další výpravu nejel místo mě?“ Eomér se nadzvedl na lokti. „Jistě! Vyjedeme hned ráno?“ optal se Faramir věcně. „Hned jak vyjde slunce! Zvládneš to?“ Zkoumavým zrakem si ho přeměřil. Gondorský kapitán se chmurně zasmál. „Nedělej si starosti! Máš na srdci ještě něco? Docela spěchám!“ dodal a zvedl se. „Faramire, počkej ještě!“ Eomér se namáhavě posadil a upřeně se zadíval do tváře svého příbuzného. „Jen bohové vědí, co sis s Eówyn užil! Dokáže být paličatá jako mezek a sám nejlíp vím, jak tím jednomu leze na nervy, ale je to moje sestra!“ pronesl pevně. Faramir si povzdechl. „A co tedy nemám udělat?“ zeptal se hořce. „Jen ji nech naživu, ano?“ požádal ho Eomér tiše. „Tak to ti mohu slíbit!“


Faramir stál nad postelí a hleděl na svoji ženu. Spala na levém boku, plavé vlasy jí spadaly do obličeje. Jemně je odhrnul, ale dával si pozor, aby ji neprobudil. Vypadala tak sladce a nevinně, že by ji nejraději objal a zlíbal, ale pak si uvědomil, co mu provedla tentokrát, a jeho něžné rozpoložení bylo rázem pryč. Posadil se na okraj lůžka a zatřásl Eówyniným ramenem. Probudila se a upřela na něj rozespalý pohled. „Odjela jsi bez rozloučení, ženo!“ oznámil jí prostě. Povzdechla si. „Tak do toho! Řekni mi, jak moc jsem tě zklamala, ať můžu zase spát!“ vyzvala ho pohrdavě. „Dnes nebudou žádné řeči, ženo!“ Na rtech se mu objevil zlověstný úsměv. „Co chceš dělat?“ zeptala se poněkud nejistě. „To hned uvidíš!“ Bez varování z ní strhl deku a přehnul si ji přes koleno. Jednu ruku jí položil mezi lopatky a tou druhou jí vykasal šaty až k pasu. „Faramire!!“ Na její vyšpulený zadeček vzápětí dopadla jeho dlaň. „Au … to bolí!“ Faramir nedbal jejích slov a pokračoval ve výprasku. Přestal teprve tehdy, kdy se její zlostný křik změnil v bolestný nářek. Bez otálení ji hodil zpět na postel tváří dolů. Rychle skopl boty a stáhl si nohavice. Popadl svoji ženu za boky a vytáhl ji do kleku. Bez váhání do ní vnikl. Držel ji pevně a nemilosrdně přirážel …


Eówyn tiše sténala, ale nemohla si pomoci. Byla vzrušená jako snad ještě nikdy předtím. Zanedlouho jejím tělem otřásl mohutný orgasmus a ona se zhroutila na lůžko. Matně vnímala, jak na ni dopadl i Faramir. Nepoznávala ho. Vždy dbal o její potěšení více než o svoje, ale teď to byl někdo jiný. Ten tam byl muž, kterého si vzala! Najednou ucítila, jak se jeho ústa přisála k jejímu krku. Jemné mravenčení brzy přešlo v palčivou bolest. „Faramire …“ protestovala slabě, ale neodvažovala se pohnout.


Když se Eówyn ráno probudila, v pokoji bylo ještě šero. Zmateně potřásla hlavou. Copak včerejší noc byla jen sen? Bezděky si přejela dlaní po zadečku a sykla bolestí. Sen to tedy nebyl! Opravdu tu byl! Odhodila pokrývku a vstala. Zběžně se opláchla, natáhla si šedé svrchní šaty a vlasy si popaměti svázala stužkou. Ze zvyku se podívala na svůj odraz v zrcadle a vytřeštila oči. Na krku měla okrouhlou modřinu! Och, bohové! Takhle přece nemůžu mezi lidi! Ne, že by z toho někdo něco dělal, koneckonců je přece vdaná, ne? Jenže ona prostě nechtěla, aby všichni viděli, jak vášnivý je její manžel. A rozhodně ne Eomér! Vlasy tedy rozpustila a vydala se za bratrem, jak mu včera slíbila.


Eomér seděl na lůžku podepřený velkým polštářem. Na klíně měl tác se snídaní a pobaveně sledoval svoji sestru, jak bezcílně popochází po jeho ložnici. „Faramir se tedy přece jen dostavil?“ otázal se s plnou pusou. „Ano!“ bleskla po něm výhružným pohledem, který znamenal jediné. Mlč! „Tak se u nás přece posaď!“ vyzval ji pohostinně. Eówyn si velice opatrně sedla a on měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. Moc úspěšný ovšem nebyl. „Aspoň se mi nesměj!“ požádala ho ztrápeně. „Copak jsem to mohla tušit?!“ Eomér potřásl hlavou. „S tímhle na mě nechoď, sestřičko! Varoval jsem tě a to dokonce několikrát!“ Zamyšleně se na něho dívala. „Tos mu poradil ty?“ zeptala se podezíravě. „Kdepak!“ odmítl okamžitě její nařčení. „Řekl bych, že svého muže vůbec neznáš, Eówyn!“ dodal tiše.
Eówyn mlčela a přemýšlela o jeho prohlášení. „Je hodný a trpělivý a shovívavý …“ tázavě se zadívala na svého bratra, který se na ni šklebil. „Je vidět, žes ho nikdy neviděla v akci! Uvědom si laskavě, kdo je tvůj manžel, sakra! Myslíš si, že by mohl zastávat takovou funkci jen pro svoje krásný oči?! Máš snad gondorského krále za hlupáka? Mysli, Eówyn, mysli!“ Eomér si unaveně opřel hlavu o podušku. „Tak proč se ke mně choval, jak se choval, když takový není?“ špitla nechápavě.
„Protože si myslel, že po tom všem, čím sis prošla, oceníš něhu a starostlivost!“ zasyčel Eomér a jen stěží ovládal svůj vztek. Znal svoji sestru jako rozumnou ženskou, tak proč se teď chová jako houpá husa?! „Kdyby ti zmaloval zadek hned napoprvé, cos něco provedla, a pak ti to pořádně udělal, tak byste si ušetřili fůru strastí!“ Eówyn na něj ohromeně zírala. „Tohle si vážně myslíš?“ otázala se nevěřícně. Měl toho právě dost. Jeho únava byla ta tam. „Kdyby sis vzala kohokoliv od nás, tak by sis nedovolila ani polovinu toho, co jsi vyváděla v Gondoru!“ přísně si měřil útlou plavovlásku. „Že zrovna ty toho tolik víš o manželství!“ neodpustila si malé rýpnutí, ale jejímu tónu chybělo hodně do obvyklé ostrosti. „Nemluvíme o mně!“ usadil ji rázně. „Tys bývala vždycky divoká a potřebuješ sakra pádnou ruku, aby ses chovala, jak se sluší a patří! Zasloužila bys, aby mi tě vrátil zpátky!“ Eówyn se pod jeho nemilosrdnou kritikou zhroutila do křesla. Jenom to ne! Takovou potupu bych nepřežila! Do očí se jí draly slzy. „Za války jsi skvělá ženská, ale v míru je to s tebou zatraceně těžké!“ dodal o poznání mírněji, když viděl, jak posmutněla. Vzhlédla k němu s doširoka otevřenýma očima. „Kde je teď Faramir?“ zeptala se s obavami. „Bojíš se, že se prostě sebral a nechal tě tady?“ Roztřeseně přikývla. „Zatím ještě ne!“ Její úleva byla zřejmá. „Vede mé muže proti horalům!“ Ztuhla. „Tys ho poslal do boje?!“


Další dny byly pro Eówyn naplněny horečnatou činností. Přes den musela zastoupit bratra v jeho povinnostech, protože jeho stav se zhoršil. Horečka mu stoupla, což se vzhledem k povaze jeho zranění dalo čekat. Léčitelé ji však ujišťovali, že král je dost silný a určitě to zvládne. Byla tedy klidná. Znala svého bratra a sama byla natolik obeznámena s léčitelstvím, že věděla, že tohle je v podstatě normální průběh. Starala se o to, aby vše v bratrově domě fungovalo tak, jak má. A nejen v jeho domácnosti. Musela věnovat pozornost i nejrůznějším poselstvím a listinám, které se s železnou pravidelností objevovaly na králově stole. Mám štěstí, že mě tehdy král Theodén předal vládu nad Rohanem, jinak by mě Rohirové tak snadno nepřijali!


Asi po týdnu králova horečka ustoupila a on se začal zotavovat. Neměl ještě dost sil na to, aby se ujal vlády, nicméně, o vše projevoval svůj obvyklý zájem. Každý večer po večeři s Eówyn dopodrobna probíral události uplynulého dne. „A jak to vypadá s úrodou?“ ptal se zvědavě, zatímco si pročítal nový rozpis hlídek na hranicích. „Bude dobrá! Rozhodně nebudeme trpět nouzí!“ Eomér se zatvářil potěšeně. „To je dobře! Ještě pořád se z toho všeho vzpamatováváme!“ odložil listinu na noční stolek a lokl si čaje. „Fuj, to je ale hnus! Kdybys mi dala pivo, tak bych byl už dávno na nohou!“ Eówyn se zasmála. „Na to zapomeň!“ Eomér se na sestru zkoumavě zadíval. „Jsi v Gondoru šťastná?“ optal se znenadání. Eówyn se zamyslela. „Já vlastně nevím …“ odpověděla váhavě. „Ze začátku to bylo nádherné, ale … pak se něco změnilo … já prostě nevím!“ přiznala smutně. Kéž by tu byl Faramir a my si mohli o tom všem promluvit!


Faramir seskočil z koně a spokojeně se rozhlédl po mužích kolem. Zatlačili nájezdníky za hranice a sami měli jen pár škrábnutí, která v podstatě nestála ani za řeč. Rohanští byli tvrdí válečníci a on byl hrdý na každého z nich. Jako na své vlastní muže! Svěřil svého oře podomkovi a vydal se za Eomérem, aby mu podal hlášení. „Myslím, že máš na nějaký čas pokoj!“ zahlaholil hned mezi dveřmi. „Ach …“ Rusovláska si chvatně upravovala šaty a s tvářemi rudými rozpaky se kolem něho protáhla na chodbu. Užasle se zadíval na svého švagra. „Tak takhle to je!“ Zahromoval na něj, ale v očích se mu vesele blýskalo. „Já se tady pachtím po horoucích peklech, v noci spím na tvrdé zemi, ve dne se rvu za tvoje barvy a ty si zatím užíváš!“ Eomér se povýšeně usmál. „Výsada králů, Faramire!“ Vzápětí se oba rozchechtali. „Jsem rád, že už jsi na tom lépe!“ pronesl Faramir, když se utišili. „Nějaké ztráty?“ zeptal se Eomér vážně. „Na naší straně ne! Máš opravdu skvělé muže, pane!“ pronesl gondorský kapitán pochvalně. „Děkuji ti! Nejen za tvá slova! Běž si odpočinout! Eówyn se o tebe jistě postará!“ Faramir měl rázem po náladě. Dobře si pamatoval, jak ho vítala, když se vracel z cest s Aragornem. Místo teplé lázně a vřelého objetí ho obvykle čekala studená sprcha jejích stížností nebo zlomyslností. „To snad ani radši ne!“ povzdechl si tiše.


Eówyn se zkoumavě rozhlížela pokojem. Z kádě uprostřed stoupala pára, na nízkém štokrleti byl připraven kartáč a kus mýdla, na stole spočíval podnos s ještě teplou pečení a džbán piva. Vše se zdálo být v pořádku. Nervózně si prohrábla vlasy. Před chvílí jí oznámili, že se muži vrátili, a ona teď s bušícím srdcem čekala na svého manžela. Měla v živé paměti jejich poslední setkání. Oh, bohové, to byla noc! Takového ho neznala a musela si přiznat, že byl nesmírně … Otevřely se dveře a předmět jejich úvah se objevil v komnatě. Jeho oděv byl zaprášený a ve tváři měl jasně vepsanou námahu předchozích dnů. Pohlédl na ni a zachmuřil se. Copak jsem mu opravdu tak protivná? „Vítám tě, Faramire!“ Promluvila jako první, aby zakryla svoji nejistotu. Vzal její pozdrav na vědomí prostým pokývnutím. Mlčky sledovala, jak si odepjal meč a poté i dýku. Aniž by jí věnoval jediný pohled, začal se odstrojovat. Měla pocit, že na něj hledí jinýma očima. Připomínal jí ušlechtilou zbraň. Také byl štíhlý a smrtící. „Pomohu ti!“ vypravila ze sebe přiškrceně. Na okamžik se na ni zahleděl, ale pak ji beze slova podal postupně tuniku, košili i nohavice. Na to se ponořil do vody a opřel si hlavu o hranu kádě. Zavřel oči a jen tak odpočíval. Nepatrně třesoucí se rukou nalila korbel piva a přistoupila k Faramirovi. „Nemáš žízeň?“ zeptala se tiše. Vzal si od ní nápoj a pomalu ho upíjel. Přes okraj džbánku ji upřeně sledoval. Nejistě přešlápla a najednou nevěděla, kam s rukama. Co se to se mnou jenom děje? Tohle přeci nejsem já! „Ještě se zlobíš?“ špitla se sklopenýma očima.


„Podívej se na mě, Eówyn!“ Váhavě k němu zvedla zrak. „Mám toho všeho po krk!“ Teď to přijde! Řekne, že je konec … „Chceš zůstat se mnou?“ pronesl věcně. To byla snadná otázka! „Ano!“ odpověděla bez váhání. „Tím se to zjednodušuje!“ přikývl. „Jsi moje žena, Eówyn, a budeš se podle toho také konečně chovat! Nechci se s tebou dohadovat kvůli hloupostem a ani se podrobovat tvým rozmarům, je to jasné?“ Tohle nebyla diskuze, ale prosté shrnutí faktů. „Jsem tvá žena, ne otrokyně!“ upozornila ho srdnatě. „Kdybys byla otrokyně, jednal bych s tebou minule jinak!“ odvětil okamžitě. „A jak jinak, prosím tě?!“ vyhrkla. „Zbil jsi mě a pak sis mě prostě vzal!“ Polohlasně se zasmál. „A tobě se to líbilo jako nikdy, ne?“ Mlčela. Měl pravdu a věděli to oba. „Ani ty jsi nebyl škodný!“ hlesla po chvíli rozpačitě. „Nepopírám!“ Přes rty mu přelétl letmý úsměv. Podal jí prázdný pohár. „Dej ho na stůl a umyj mi záda!“ Chtěla něco namítnout, ale pak udělala, co jí nařídil. Faramir se neubránil slastnému zamručení, když mu drhla záda. Vypadala slabě, ale měla docela sílu. „Hotovo!“ Vzal si od ní mýdlo a rychle se domyl. Vstal, omotal se osuškou a pohodlně se uvelebil na pohovce u stolu. Bez pobízení se zakousl do pečínky a spokojeně mlaskl.


Eówyn si sedla naproti do křesla a zkoumavě ho sledovala. Stále nedokázala pochopit změnu, která se s ním udála. Můžu za to já? Připadalo jí, že ho vidí poprvé. Jistě, znala jeho tvář i tělo, ale přesto měla pocit, že tu před ní sedí naprostý cizinec. Obávala se ho, ale zároveň ji k němu něco přitahovalo. „Faramire?“ Sebrala odvahu a oslovila ho. Tázavě se na ni zahleděl. „Jaký vlastně jsi?“ Položila mu otázku, která jí poslední dobou vrtala hlavou. „Na tohle si budeš muset odpovědět sama, Eówyn!“ řekl a olízl si mastnotu z prstů. „Jenže já už si myslela, že to vím …“ zašeptala. Její manžel se zvedl a přešel ke kádi, kde si v chladné vodě opláchl ruce a ústa. Pak se otočil ke své ženě. „Pojď sem!“ povolal ji k sobě. S pohledem upřeným do jeho tváře k němu přistoupila.


Faramir se na ni pozorně díval. Neušla mu její rozpačitost ani to, že se sotva postřehnutelně chvěje. „Bojíš se mě, Eówyn?“ otázal se zvolna, zatímco prsty jemně přejížděl po sotva viditelné modřině na krku, památce na jejich poslední společnou noc. Sklonil se k ní a bez váhání se zmocnil jejích úst. Ochotně mu vyšla vstříc. Sjel dlaněmi na její zadeček a pevně ji k sobě přitiskl. Zvedl ji a odnesl k lůžku, kde ji opět postavil na zem. Nechal sklouznout osušku na zem. „Na kolena!“ Nedal jí čas, aby o jeho rozkazu přemýšlela. Položil jí ruce na ramena a přinutil ji pokleknout.
„Faramire!“ protestovala okamžitě a pokoušela se vstát. „Nech toho!“ zavrčel na ni. Jeho ostrý tón způsobil, že se přestala zmítat a hodnou chvíli si udiveně prohlížela svého manžela. Shlížel na ni nesmlouvavě, ale v očích měl výraz, který u něj ještě nikdy neviděla. Takhle nějak vypadá chtíč! Jeho zřejmá touha po ní způsobila, že jí vyschlo v krku. Přesto ji však to, co po ní očividně chtěl, děsilo. Ztěžka polkla. „Tohle opravdu chceš?“ Nepoznávala svůj vlastní hlas. „Od prvního dne, co jsem tě spatřil.“ Opřela si dlaně o jeho stehna, stiskla pevně k sobě víčka a vzala ho do úst …


Faramir se prudce nadechl, když svými rty obemkla jeho mužství. Laskala ho neobratně, ale právě ta nešikovnost ho téměř připravovala o rozum. Musel vynaložit velké úsilí, aby nezačal přirážet. Místo toho přimhouřil oči a slastně zasténal. Ihned přestala a tázavě k němu vzhlédla. „Pokračuj!“ vyzval ji zastřeně. Na potvrzení své žádosti trochu zahýbal boky. Pokusila se odtáhnout, ale chytil ji za vlasy. „Eówyn!“ sykl na ni a přitáhl její hlavu zpět ke svému klínu. Rozhodně nehodlal dopustit, aby přestala. Prosila ho pohledem o slitování, ale on jen potřásl hlavou. Opět ho začala sát a on spokojeně zamručel … Jistě, chápal, že je tato aktivita pro ni nezvyklá, ale jemu byla nesmírně příjemná. A on už příliš dlouho nechával své potřeby nenaplněné. Celé ty dlouhé měsíce se jejich milování podobalo spíše zbožnému uctívání než čemukoliv jinému. Ona byla tou bohyní a on jejím pokorným vyznavačem. Tomu je však konec! Nechtěl na ni být hrubý, ale odmítal, aby z toho zase vyšel naprázdno. Dal jí možnost odejít a ona odmítla. Byla to její volba a on si teď splní všechny představy, které se mu honily hlavou od začátku jejich manželství. Už jen to pomyšlení stačilo, aby málem vyvrcholil. Ještě ne! Zatnul zuby a zhluboka dýchal …


Eówyn cítila, jak sebou jeho mužství začíná škubat. Chtěla ucuknout, ale Faramirova ruka na temeni jí to znemožňovala. Nemohla dělat nic jiného, než na něho prosebně koukat a modlit se k bohům, aby ji vyslyšel … K její nesmírné úlevě nakonec vyklouzl z jejích úst. „Svlékni se!“ S tvářemi zrudlými rozpaky poslechla. Během chvilky před ním stála úplně nahá. Styděla se jako nikdy, avšak zároveň cítila jemné mravenčení v podbřišku. Bezděky si zajela rukou do klína. Prsty měla v mžiku zmáčené … „Tohle jsem ti nedovolil!“ téměř bolestivě ji uchopil za zápěstí. „Budeš dělat jen to, co ti řeknu, jasné?!“ Polkla a přikývla. „Lehni si na záda!“ Udělala, co nařídil. Další příkazy následovaly rychle za sebou. „Ruce nad hlavu! Až k pelesti! A roztáhni nohy! Víc … ještě víc! Chci tě vidět!“ Připadala si neskutečně. Ležela zcela odhalená jeho zkoumavým očím a nepřála si nic jiného, než aby si ji už konečně vzal! Faramir naštěstí vyslyšel její němou prosbu a přikryl její tělo svým. Vnikl do ní jediným plynulým pohybem a Eówyn se nedokázala ubránit polohlasnému zasténání. Oh, bohové! Zpočátku se pohyboval zvolna, ale pak začal zrychlovat. Její boky ožily svým vlastním životem a pohybovaly se v dokonalém souznění s jeho.