Na útěku - 6. kapitola: Vše se komplikuje

Vrátí se až se soumrakem – tichý, vážný a zasmušilý. Prostě typický Michael jak ho znám. Nebo spíš – znala jsem.
„Kde jsi byl?“ zeptám se, aby si nemyslel, že je mi úplně ukradený. Nejspíš jsem se ho tou poznámkou o upírovi dotkla a nechci si ho rozházel. Kdo ví, čeho by byl schopný takový rozzlobený upír?
„Pořád tě sledují,“ odpoví mi, jako by přeslechl, na co jsem se ho vůbec ptala. „Hm.“ Zkoumavě ho pozoruji. Vypadá rozladěně. Možná byl opravdu na lovu a ten se mu nevydařil. Příšerná představa!
„Michaeli?“ zkusím to opatrně vyzvědět. Vzhlédne ke mně.
„Co je ti?“
„Opravdu tě to zajímá?“
„Samozřejmě,“ kývnu horlivě.
„Mám hlad,“ oznámí mi prostě. Tahle jediná větička mě zaskočí – velmi nepříjemně.
„Copak jsi nejedl včera?“
„Včera bylo včera, ty přece taky musíš jíst každý den. Bohužel jsem v okolí nenašel nic k jídlu.“ A sakra. Moje nejhorší představy se začínají naplňovat. Moc dobře si uvědomuji, že nejbližší potrava jsem pro Michaela v tuto chvíli já a příliš mě to neuklidňuje.
„Já potřebuji krev, Karolíno,“ podívá se na mě a mě začíná běhat mráz po zádech. Zdá se mi to nebo mi opravdu hladově civí na krk?
„Michaeli, vzpomeň jsi na to, co jsi mi slíbil,“ vyzývám ho se srdcem až v krku. Podívá se mi do očí, v nichž čtu provinění.
„Promiň, Karolíno, ale je to silnější než já.“ Utíkej! Utíkej! Pomyslím si. Pozdě. Nestačím ani vstát a Michael už je u mě. Cítím, jak se mi jeho špičáky zarývají do krku, ale dřív než stačím bolestně vyjeknout, padám k zemi a moje hlava po kontaktu s nějakým velice tvrdým předmětem (odhadovala bych to na kámen) zapříčiňuje, že ztrácím vědomí.
„Karolíno!“ slyším z velké dálky volat svoje jméno. Plesk. Au. „No tak otevři oči, krucinál!“ Plesk. Plesk. Au. Au. Dotčeně rozlepím oční víčka a zaplatím za to ostrou bolestí hlavy. Hledím do Michaelovy napjaté tváře.
„Uf, už jsem se začínal doopravdy bát, že jsem tě zamordoval,“ sdělí mi. Sáhnu si na týl, kde má bolest svůj původ.
„Co se stalo?“
„Ty si to nepamatuješ?“ zajásá. Sáhnu si na krk, kde nahmatám 2 drobné, dosud krvácející ranky a zděšeně se posadím.
„Kousl jsi mě!“
„Ty si to pamatuješ?“ zklamaně vydechne.
„Nepřibližuj se ke mně!“ zakřičím skoro hystericky.
„Promiň, nechal jsem se unést.“
„Tak ať už se to víckrát neopakuje,“ upozorním ho a pro jistotu si od něj odsednu. Povzdechne si. „Ty si ani nedokážeš představit, jaké to je, být v mojí kůži. Myslíš, že jsem jako upír šťastný? Já jsem si to nevybral.“
„Ne?“ podivím se zcela upřímně. „Copak ty nejsi upír od narození?“
„Ne, býval jsem člověk jako ty,“ překvapí mě.
„A jak se z tebe tedy stal.. no.. upír?“
„Dobře, povím ti to. Stejně ti to dlužím.“ Nedočkavě poposednu blíž k němu, načež si uvědomím, co je zač a zase si odsednu, ovšem jen tak daleko, aby mě nemohl obvinit z toho, že se ho štítím.
„Stalo se to den po mých 19. narozeninách. Vracel jsem se večer sám domů z města, bydlel jsem totiž s rodiči na vesnici. Cestou jsem potkal jednoho muže. Vypadal jako obyčejný člověk, ale byl to upír. To jsem ale ještě nevěděl. Stejně jako ty a většina lidí jsem na povídačky o upírech nevěřil. Přidal se ke mně, dali jsme se do řeči. Vyptával se mě, jak jsem spokojený se svým životem, kde bydlím, jak se jmenuji. Jen tak z legrace jsem plácl, že bych svůj život rád změnil,“ hořce se ušklíbne. „To jsem asi neměl říkat, ale netušil jsem, co má v úmyslu. Byl jsem však mladý, důvěřivý a hloupý.“
Souhlasně přikývnu a nedočkavě ho pobízím: „A dál?“
„Teď ta nejdůležitější část. Když už mi začínal být docela sympatický, vytasil na mě z ničeho nic svoje upíří špičáky a zakousl se mi do krku. Ztratil jsem vědomí a poslední co si pamatuji, je to, že jsem polykal krev a bylo to pěkně odporný.“ Opět souhlasně přikývnu.
„No a když jsem přišel k sobě, začínalo svítat a já už nepatřil mezi lidi.“
„A jak jsi poznal, že už nejsi člověk?“ zajímá mě.
„Najednou jsem slyšel a viděl věci, které jsem dřív nedokázal určit. Zjistil jsem, že mi také vadí ostré sluneční světlo a cítil jsem se jinak. Jo a měl jsem příšerný hlad, ale neměl jsem chuť na žádné lidské jídlo, to se mi najednou úplně protivilo. Toužil jsem po krvi. Chytil jsem zajíce a …“
„Dobrý, tuhle část můžeš vynechat. Co se stalo potom, co jsi vysál toho nebohého ušáka? A copak upíří pijí zvířecí krev?“
„Ano, nepohrdneme ani zvířecí krví. Když jsem se dosyta nakrmil, šel jsem domů.“
„Šel jsi domů?“opakuji nevěřícně.
Pokrčí rameny. „Co jiného jsem měl dělat? Kam jsem měl jít? Bláhově jsem si totiž myslel, že vše bude stejné, jako dřív, že před svými blízkými zatajím, co se se mnou stalo. Ale nešlo to. Brzy jsem si uvědomil, že jako upír už nedokážu žít mezi lidmi. Navíc moji rodiče a bratr brzy začali tušit, že se mnou není něco v pořádku. Tak jsem odešel.“
„Stejně jako já,“ uvědomím si.
„Jenže já jsem musel odejít, Karolíno. Nechtěl jsem ohrožovat ty, na kterých mi záleželo. V prvních dnech jsem totiž navíc nedokázal ovládat svoji touhu po krvi.“ „Pokud mohu něco poznamenat, tak teď na tom s tím sebeovládáním nejsi o moc líp,“ namítnu. Ostře na mě pohlédne.
„Promiň, snad ses zase neurazil. A co bylo dál?“
„Odešel jsem co nejdál od domova a toulal jsem se. Vlastně se pořád toulám po České republice.“
„A co ten muž, který ti to provedl… chci říct upír,“ opravím se.
„Snažil jsem se ho najít, ale nevěděl jsem jak. Může být kdekoliv. Neměl jsem žádnou stopu, nic podle čeho bych ho mohl najít. Ani neznám jeho jméno. Stále ho hledám, i když vím, že je to marné. Mám na něj spoustu otázek a ta nejdůležitější je: Proč to udělal? Proč mi změnil život a pak se vypařil? Nerozumím tomu. A zřejmě se to ani nikdy nedozvím.“ Odmlčí se a zadívá do daleka. Náhle z něj vyzařuje obrovský smutek. Je mi ho najednou skoro líto. Chudák Michael, vždyť on vlastně nemůže za to, jaký je. Nějaký zákeřný upír mu ze škodolibosti zničil život a on se teď trápí.
„Hele, nesmíš to vidět tak tragicky. Ber to z té lepší stránky,“ pokouším se ho utěšit.
„Z jaké lepší stránky?“ nechápe.
„Třeba že je ti 69 let, ale nevypadáš na to. Nikdy nezestárneš, je to tak, že jo?“ ujišťuji se a když váhavě přikývne, pokračuji: „Tak vidíš. To až bude mě 69 let, tak budu vrásčitá, suchá stařenka, kdežto ty budeš stále mladý a krásný kluk, na kterého budou holky letět. A přitom budeš ještě starší než já.“
„Hm,“ poznamená chmurně. Aha, tím jsem ho asi moc nepřesvědčila. Rychle zavzpomínám, co mi říkal o svých schopnostech.
„Taky máš obrovskou sílu a vidíš a slyšíš, to co já ne.“
„To je pravda,“ souhlasí mdle. Kapituluji, nic jiného už mě totiž nenapadá. To jsem to dopadla. Jsem obviněná z vraždy, honí mě policie, měla bych se starat o to, kde se schovám a místo toho tady sedím a utěšuji jednoho nešťastného upíra. Ovšem velice hezkého upíra, který se na mě právě teď upřeně dívá.
„Nenamáhej se, Karolíno. Ale děkuji za útěchu.“ Nečekaně se usměje. „Ty jsi první, komu jsem řekl pravdu. Víš, jaká je to úleva, svěřit se někomu se svým tajemstvím? Vděčím ti za hodně.“ Nečekaně se ke mně přisune a já si ihned poposednu.
„Neboj, já nekoušu.“ Nevěřícně na něho pohlédnu.
„No dobře, ale jen když mám hlad,“ přizná. „A ujišťuji tě, Karolíno, že právě teď hlad nemám.“ Opět si přisedne blíž ke mně, ale tentokrát zůstávám na svém místě a očekávám, co se bude dít.
„Líbíš se mi,“ pronese nečekaně. Na to jaksi nenacházím vhodná slova.
„Vlastně se mi líbíš od prvního okamžiku, jak jsme se potkali v té autobusové zastávce. S tebou se navíc konečně po všech těch letech alespoň občas cítím zase jako člověk.“ Dojde mi, že to co právě slyším, je vlastně takové vyznání lásky. „Navíc mě dokážeš rozesmát,“ usměje se. Napjatě čekám, co ještě bude následovat. Michael se mi taky hrozně moc líbí a bohužel ani skutečnost, že je upír moje city nemohla změnit. To si uvědomuji právě teď, když se mi vyznává. Michael se mi upřeně dívá do očí, jeho tvář se pomalu přibližuje k mojí tváři. Vím, že tenhle upír není zlý. Tenhle upír se mě právě chystá políbit! Nastává scéna jako vystřižená z toho nejromantičtějšího filmu: Hluboce si hledíme do očí. Romantickou hudební kulisu vytváří zpěv ptáků.
„Karolíno,“ šeptá on.
„Michaeli,“ šeptám já. Váhavě mě pohladí po vlasech. Naše rty se k sobě pomalu přibližují. V toužebném očekávání zavírám oči.
„Karol! Konečně jsem tě našel!“ Ten hlas odněkud znám, ale v první chvíli si nedokážu vzpomenout odkud. Otevírám oči a zjišťuji, že Michael se ode mě odtáhl. Je mi jasné, že kouzlo okamžiku je v háji. Rozezleně se tedy otáčím po narušiteli. A v tu chvíli by se ve mně ani Michael krve nedokousal. Nechápavě zírám na Jakuba, který pro změnu nechápavě zírá na Michaela a ten na oplátku překvapeně na něj. Kde se tady k čertu vzal?
„Jakube?“ oslovím ho. Podívá se na mě a koutky úst roztáhne do úsměvu.
„No ahoj, Karol! Ani nevíš, jak dlouho tě hledám.“ Nezván si přisedne k nám a nenápadně zašilhá po Michaelovi. Dojde mi, že bych je asi měla představit. „Michael, Jakub,“ provedu to bleskově a směrem k Jakubovi prohodím: „Jak jsi mě našel?“
„Nebylo to lehký, ale asi 2 dny potom co jsi odešla a policie tě stále hledala, jsem se vydal za tebou. Šel jsem stejným směrem jako ty a měl jsem štěstí. Našel jsem tě. Jsi taky tak ráda, že mě vidíš?“ Jo, jásám blahem, nahlas však pravím:
„Jasně.“
„Skvělý. A co ty a Michal? Jak jste se seznámili?“ vyzvídá.
„Michael,“ opraví ho důrazně můj upíří společník. Na svoje jméno je prostě háklivý.
„No promiň, Michaeli. Tak jak jste se seznámili?“
„To je trošku delší příběh,“ začnu.
„No, já vás asi nechám o samotě,“ zvedne se takticky Michael. Jakub přikývne a nečekaně upře zrak na můj krk.
V první chvíli nechápu, o co mu jde, ale pak se mě zeptá: „Co se ti stalo?“ a ve mně hrkne, neboť mi dojde, že Michaelovy zuby na mém krčku jistě zanechaly stopy. V duchu přemítám, co odpovědět. Pravdu mu říct nemůžu, tím spíš, že Michael se náhle k odchodu příliš nemá. Předstírá, že ho velmi zajímá letadlo, které právě nad námi prolétá, ale já dobře vím, že čeká na moji odpověď.
„Co bys říkal na to, že mě kousl upír?“ nadhodím a vychutnávám si Michaelovu náhlou strnulost.
„Děláš si srandu?“ odpoví Jakub podle očekávání. Chvíli mlčím, vychutnávám rostoucí napětí, načež odpovím: „Ne o něco jsem se zranila. Vždyť víš, jak jsem šikovná.“
„Ty jsi měla vždycky zvláštní smysl pro humor,“ zavrtí nade mnou Jakub hlavou. Michael na mě pouze vděčně mrkne a je pryč. Řeknu Jakubovi v krátkosti, jak jsem se setkala s Michaelem ( o dalších událostech samozřejmě mlčím) a nechám ho, aby mluvil on. Líčí mi, co všechno se přihodilo ve městě za dobu mojí nepřítomnosti, avšak jeho vyprávění příliš nevnímám. Občas jen přikývnu či prohodím neutrální „hm“ a Jakub je spokojený, vystačí si se samomluvou. Snažím se nemyslet na to, že Jakubovým příchodem se všechno opět pořádně zamotalo a hlavně – zkomplikovalo!