Na útěku - 7. kapitola: Michael a Jakub

Noc již dávno rozestřela po kraji svůj temný šat a já opět nedokážu usnout. Tak trochu mi v tom brání i Jakub, který vedle mě nehorázně chrápe. Chápu, že je unavený po dlouhé cestě, ale mohl by se aspoň trochu ztlumit! Nečekaně mě cosi popadne a v zápětí už mě něco (nebo někdo) unáší vzduchem. Jsem tak překvapená, že se ani nebráním a dřív než stihnu zaječet, opírám se zády o stěnu stodoly a dívám se do Michaelovy tváře.
„Co…co to jako mělo být?“ táži se šokovaně. Michael mě ke zdi tiskne takovou silou, až mám strach, abych nepropadla stěnou dovnitř.
„Co jsi o mně navykládala svýmu příteli?“ položí mi otázku.
„Michaeli, ty jsi něco pil? Teda kromě krve samozřejmě,“ zajímám se.
„Tak co jsi mu řekla?“ Ještě víc mě přitlačí ke zdi.
„Co to do tebe vjelo? O tobě jsme se vůbec nebavili, měli jsme mnohem důležitější témata k hovoru! A pusť mě konečně, začíná se mi hůř dýchat!“ upozorním ho. Trochu povolí sevření, ale nepustí mě.
„Takže jsi mu o mně nic neřekla,“ ujišťuje se.
„Ne! Proč bychom se měli bavit o tobě?“ odseknu. Konečně mě pustí.
„Tak promiň.“
„Ty fakt nejsi normální!“ pustím se do něj.
„Snad jsem se ti omluvil!“ namítne.
„Fajn, ale chci ti něco říct. Jakub je můj přítel a já si nepřeji, abys mu něco provedl, jasné?“ V očích se mu zablýskne.
„Hodně ti na něm záleží?“
„Michaeli, varuji tě!“
„Nebo? Co mi provedeš, Karolíno? Řekni.“ Jeho obličej je až nebezpečně blízko mému. Mlčím, neboť mě nenapadá, co bych odpověděla. Co taky můžu provést upírovi, kterému nevadí česnek, kříže, stříbro ani sluneční světlo? To je situace! Michael se tváří smrtelně vážně.
„Jestli mě zase hryzneš…,“ upozorním ho, ale větu nedokončím, neboť mě Michael umlčí polibkem. Není to vlastně ani pořádný polibek, jen se přisaje svými rty k mým, pak se odtáhne a zmizí (jak je jeho dobrým zvykem), přesto mě pusa řádně rozhodí. Opírám se zády o stodolu, neschopná pohybu. Co to mělo znamenat? Stojím tam asi půl hodiny a neustále si ten okamžik připomínám. Nemůžu říct, že se mi to nelíbilo! No tak, Karolíno, děláš jako by to byl tvůj první polibek! To samozřejmě není, na druhou stranu, která holka se může pochlubit tím, že ji políbil skutečný upír? A navíc je mi jasné, že pokud se mi nedařilo usnout předtím, tak po téhle Michaelově akci už vůbec nemám šanci!
Když na obzoru začne svítat, rozhodnu se posnídat. Jak jsem správně předpokládala, za celou noc se mi nepodařilo zamhouřit oka, přesto se necítím příliš unavená. Nakouknu do baťůžku, ale najdu v něm už jenom další ztvrdlou kůrku chleba, balíček buráků a poslední scvrklé jablko. Obrátím batoh dnem vzhůru a zkusmo s ním zatřesu, jestli z něj náhodou ještě něco nevypadne, ale nedělám si přílišné naděje. Takhle mě zastihne Jakub, který se právě probouzí. „Co to provádíš s tím batohem?“ zajímá ho.
„Došli mi zásoby. Ty s sebou asi nic nemáš, co?“ zeptám se ho pro jistotu. Ukáže mi prázdné dlaně, načež se rozhlédne.
„A kde je… jak jenom se jmenuje….“
„Myslíš Michaela, předpokládám. Jsme jenom tři,“ odpovím, ačkoliv tím počtem si nejsem příliš jistá. Kde beru tu jistotu, že Michael si po včerejší noci nesbalil své imaginární kufry a nezmizel tentokrát nadobro? Ale aby mě políbil a potom se bez vysvětlení vypařil? To by mi snad neudělal, ačkoliv u něj si nemůžu být ničím jistá.
„Dobré ráno,“ ozve se nám v tu chvíli za zády hlas, při kterém mi spadne kámen ze srdce.
„Čau, co budeš snídat? Moc toho sice není, ale my se s Karol bratrsky rozdělíme, viď,“ ujišťuje ho Jakub. Michael na mě krátce pohlédne a věnuje se Jakubovi.
„Ne, už jsem jedl, díky.“
„Michael totiž vždycky jí sám, víš?“ oznámím Jakubovi ironicky. Opět krátký pohled směrem ke mně a zase dělá, jako bych byla míň než vzduch. No snad mě nechce po včerejší noci ignorovat?
„Tak jo. My se s Karol asi nasnídáme a pak bychom mohli jít do města nakoupit, ne?“ zavtipkuje Jakub.
Pokrčím rameny (nějak nemám náladu na vtipy) a radši se ho zeptám: „Co si dáš?“
„Hoď po mně třeba ty oříšky, vypadají asi nejlíp.“ Během snídaně se Jakub několikrát snaží zatáhnout Michaela do rozhovoru, leč ten jeho pokusy vytrvale bojkotuje, takže to Jakub nakonec vzdá a věnuje se jenom mně.
Když se Michael za několik okamžiků jako vždycky vypaří, sedne si Jakub vedle mě a diskrétně se mě zeptá: „Není on nějakej divnej?“ Nevím, co na to odpovědět, tak neutrálně pokrčím rameny.
„Víš… napadlo mě jestli.,“ náhle zrozpačití a mne si lem trička.
„Co tě napadlo?“ pobídnu ho.
„No… jestli není…no prostě jestli není teplej,“ vypadne z něj. Mám co dělat, abych nevyprskla smíchy.
„Jak jsi na to přišel, prosím tě?“
„Všiml jsem si, že se mi několikrát tak divně díval na krk… Tak je nebo není?“ dožaduje se Jakub vysvětlení.
S dobře potlačovaným smíchem (ale dá mi to práci!), pravím: „Víš, Jakube, nejsem si tak úplně jistá Michaelovou orientací, ale pro jistotu by ses měl od něj držet raději dál.“ Přikývne a já jsem sama na sebe hrdá, jak mistrně jsem tento problém vyřešila.
„Fajn. Tak asi skočíme do toho města, ne?“zvedne se Jakub, zcela samozřejmě si hodí můj batůžek na rameno a má se k odchodu, načež mu dojde, že jeho doprovod (tedy moje maličkost), stále sedí na zemi.
„Tak jdeš?“ otočí se ke mně.
„Mně se nikam nechce, Jakube.“
„Ty nejdeš?“
„Jdi sám. Ve městě jsou policajti, co kdyby mě poznali? Nezapomínej, že jsem celostátně hledaná,“ připomenu mu. Plácne se dlaní do čela.
„No jasně! Já jsem ale debil! Dobře, zůstaň tady. Do večera jsem snad zpátky. Zatím čau,“ rozloučí se.
„Ahoj.“ Dívám se, jak mi jeho postava mizí v dálce. Hlavní důvod, proč jsem s ním nešla, nebyla policie, ale to že si musím po včerejšku uspořádat myšlenky. Mám Michaela plnou hlavu a jeho ranní chování mě vyvedlo z míry. Nevím, co si o tom mám myslet. Rozhodnu se projít, aby mi to myšlení lépe šlo (a částečně i proto, že bych někde mohla narazit na toho pijáka krve, co si budeme povídat)! A pije mi krev opravdu pořádně a teď to myslím čistě symbolicky!