Na útěku - 5. kapitola: Proč já?

Je Michael opravdu tím, za koho se vydává?
» autorka: charibeja
Sedím na zemi a pozoruji Michaela, jak tiše a hbitě staví hraničku ze dřeva. Vytahuje z kapsy sirky, škrtá zápalkou a oheň se chtivě zakousne do suchého dříví. Plamínek osvítí Michaelovu věčně zasmušilou tvář. Jeho oči se střetávají s mýma a on si povzdechne.
„Promluvme si.“ Vidím na něm, jak těžce shání vhodná slova. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co mi řekl, beru to jako vtip. Vím, že je trochu jiný, než ostatní lidé, ale UPÍR? Upíři ve filmu a v literatuře – to beru. Ale v reálném životě? To je přece směšné!
„Jsem upír,“ opakuje se Michael.
„Jasně, to už jsem dneska slyšela.“
„Ale nevěříš mi.“
„Upíři existují pouze ve filmu a v knížkách. Ale jsou i takoví cvoci, kteří se považují za upíry, nosí černý oblečení, nemají rádi slunce a dokonce i pijí krev,“ vzpomenu si na jakýsi článek v jakýchsi novinách, který jsem kdysi dávno četla. „A ty si myslíš, že já jsem jeden z nich,“ dodá Michael a hned na to řekne něco, co mě dorazí. „Kéž by to tak bylo, Karolíno.“
„Co tím myslíš?“
„Kéž bys měla pravdu. Ale jak vidíš, černý oblečení nenosím, slunce mi také příliš nevadí a krev piji, protože musím.“ Nevzmůžu se na slovo.
„Podívej se,“ řekne mi, otevře ústa dokořán a dopřeje mi tak pohled na svůj bělostný chrup. Při bližší prohlídce zjistím, že špičáky má o trochu delší a výraznější než by správně měl mít. Po zádech mi přeběhne mráz.
„Tak už mi věříš?“
Šokovaně přikývnu. Dívám se na něj s hrůzou a přitom horečnatě přemýšlím. Takže Michael je upír. Skvělý! Sice už mi najednou zapadá několik skládaček do mozaiky – například Michaelovy výlety a podivné chování – nejsem si však jistá, jestli bych nedala přednost psychicky narušenému jedinci.
„Tak co teď?“ zeptám se filosoficky. Pokrčí rameny a zamyšleně na mě spočine pohledem.
„Víš, že se ti ale vůbec nedivím, že jsi mi nechtěla věřit? Já bych před 50-ti lety něčemu takovému taky neuvěřil.“ Vykulím oči.
„Cože!?“
„Jo, je mi něco přes 60 let! Já vím, že na to nevypadám, ale pokud jsi přečetla aspoň jednu blbou knížku o upírech, měla bys vědět, že takhle to u nás chodí!“ vyjede na mě nečekaně.
Po chvíli hustého ticha dodá: „Promiň, ale není to pro mě lehký.“ Chci dodat něco v tom smyslu, že pro mě také ne, ale nevzmůžu se na slovo. Copak se ještě nedozvím? Teď už je mi však jasné, proč nechtěl odpovídat, když jsem se ho ptala na jeho věk.
„Tak co teď?“ ptám se už podruhé.
„Nechám tě teď o samotě. Musím si něco vyřídit.“
„Co?“ vypadne ze mě dřív, než se stačím zastavit. Michael se zamračí.
„Jedná se o tu mrtvou dívku. Asi chápeš, že ji tam nemůžu jen tak nechat ležet.“ Polknu a raději nechci znát podrobnosti. Někdy se zkrátka vyplatí, držet pusu zavřenou.
„Zůstaň tady a nikam neutíkej. Varuji tě, Karolíno. Jestli se pokusíš o útěk, najdu si tě a pak budu muset rázně zasáhnout.“ Opět naprázdno polknu.
„Neříkal jsi náhodou něco o tom, že mi neublížíš?“ namítám.
„Pokud nebudu muset,“ poupravuje své tvrzení. V hlavě už slyším tiše klinkat umíráček. Teď už si vůbec nejsem jistá, zda jsem si nějak polepšila, když jsem se přidala do Michaelovy společnosti. K UPÍROVI! Možná by mi v rukou policistů bylo líp. Alespoň bych měla jistotu, že se dožiji svých 19. narozenin – v nějaké klidné a teplé cele. Najednou už to není zas tak nepříjemná představa. „Zkus usnout, odpočinout si,“ poradí mi dobrák Michael už na odchodu.
„Dík za radu, ale nemyslím, že po tom, co jsi mi řekl, budu moci v klidu usnout,“ procedím skrz zuby. S lehkým úsměvem na rtech odchází. Melancholicky pohlédnu do ohně a už po několikáté si trudně pomyslím: Proč se tohle muselo stát zrovna mě?

Michael se nade mnou sklání. Dívám se do jeho oříškových očí a je mi krásně. „Neboj se,“ šeptá a sklání se ke mně stále níž. Chci se zeptat, proč bych se ho měla bát, ale nevydám ze sebe ani hlásku.
„Neboj se. Nebude to bolet,“ opakuje, otevírá ústa a já si mohu v plné kráse prohlédnout jeho špičáky. Zachvátí mě hrůza.
„Nechci ti ublížit, Karolíno. Ale potřebuji tvoji krev.“ Už cítím na krku jeho dech.
„Ne!“ vykřiknu zděšeně.
„Ne!!“ Probudím se ze spánku vlastním křikem a mžourám do vycházejícího slunce. Skvělý, teď se mi až do konce života budou zdát noční můry! Setřu si z čela ledový pot. Příčina toho všeho sedí kousek ode mě a pobaveně se uculuje. „Tak ti pěkně děkuji. Jsem poznamenaná na celý život,“ vyčtu mu.
„Snad se ti nezdál zlý sen?“ odvětí s úsměvem ten krvesaj.
„Hlavně že se dobře bavíš! Mně to teda moc vtipný nepřijde!“ namítnu, vstanu a připadám si jako zmlácená.
„Jak dlouho jsem spala?“
„Nevím.“
„A co jsi dělal celou noc? Procházel se?“ Neodpoví, ale já si vzpomenu na mrtvou dívku a už se radši nevyptávám. Posadím se kousek od něj a měřím si ho pohledem.
„Jak to že můžeš na slunce? Vždyť jsi upír.“
„Není pravda všechno, co se o nás říká.“
„A co kříže? Česnek? Stříbro?“ vyjmenovávám postupně.
„Nevadí mi.“
„A čím se tě tedy můžu zbavit?“ zazoufám. Vážně se na mě zadívá.
„Chceš se mě zbavit, Karolíno? Obávám se, že teď když znáš mé tajemství, to tak snadno nepůjde.“
„Hm,“ odvětím zamyšleně.
Po chvilce dodám: „Myslím, že bychom si tedy měli stanovit jasná pravidla.“ Ignoruji Michaelovo pozdvihnuté obočí, sednu si dva metry od něj a z této dálky na něho nebojácně pohlédnu.
„Když se budeš držet minimálně metr ode mě, nebudeš na mě zkoušet žádný svý upírský schopnosti, ačkoliv by mě moc zajímalo, co tím myslíš a přestaneš mi hladově civět na krk,“ na ta slova zahanbeně sklopí zrak, „možná bychom spolu mohli vycházet v dobrém,“ dořeknu. Po chvilce souhlasně přikývne.
„Fajn. A ty pro změnu nikam neutečeš a necháš si mé tajemství pro sebe, ano?“ Splnit jeho druhý požadavek bude hodně těžké, přesto přikývnu. Stejně by mi asi nikdo nevěřil. Kdybych každému na potkání vykládala, že jsem se setkala se skutečným upírem, nazvali by mě bláznem, či ještě jiným nelichotivým označením, v lepším případě by si jen zaťukali prstem na čelo.
„Asi bych ti měl říct něco o svých schopnostech,“ začne Michael a já se na něj zvědavě zahledím. „Tak za prvé – mám větší sílu než normální člověk. Za druhé – dokážu se pohybovat mnohem rychleji než lidé. Za třetí – moje rány se hojí rychleji než lidské a za čtvrté – mám daleko lepší smysly, než máte vy lidé.“ Nevzmůžu se na slovo, takže mezi námi opět zavládne tíživé ticho. Na chvíli mi myšlenky zalétnou daleko od Michaela.
„Zajímalo by mě, jestli mě pořád hledají,“ mluvím nahlas sama pro sebe. „Hledají, ale se mnou jsi v bezpečí,“ odpoví ihned Michael. Změřím si ho pohledem.
„Jo, ještě včera bych tomu možná i věřila.“
A po chvíli se odvážím zeptat: „Jak můžeš vědět, že mě stále hledají?“ Usměje se.
„Vím o nich, ale jsou daleko. Mají psy, ale ti po naší stopě nepůjdou. Bojí se mě. Proto říkám, že se mnou jsi v bezpečí – před policií samozřejmě.“
„Hm. Víš, že se těm psům vůbec nedivím?“
„No tak, Karolíno! Nejsem přece tak strašný!“
„Jsi upír!“
„Být upír znamená být špatný? Tak to ti pěkně děkuji! Myslel jsem si, že jsi jiná, ale asi jsem se spletl,“ s těmito slovy se zvedne a opět odchází.
„Kam jdeš?“ ptám se z principu, nečekám, že mi odpoví. A samozřejmě že odpovědi se nedočkám. Napadne mě, že jde třeba hledat čerstvou krev a při té představě se otřesu. Ale co je mi do Michaelových obětí! Pokud na jeho jídelníčku nefiguruje moje jméno, může mi to být ukradené, že?
Tipů: 2
» 12.05.12
» komentářů: 0
» čteno: 1045(4)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.