Beze cti - kapitola 47

Ležel jsem zádech a spící Magdu si tisknul k boku. Díval jsem se na její tvář a bezděky jsem se usmál. Jemně jsem jí odhrnul pramen vlasů, který jí sklouzl do obličeje. Byla tak krásná! Ozvalo se tiché zaklepání a vzápětí se objevila Timova hlava. „Bude večeře …“ sdělil mi šeptem. Přikývl jsem, že už jdu, a on se zase ztratil. Opatrně, abych ji nevzbudil, jsem vstal z postele a ustrojil se. Mezi dveřmi jsem se na ni ještě podíval. Přitáhla si deku a otočila se na druhý bok. Potichu jsem zavřel a seběhl dolů. Tam se na mě upřelo hned několik párů očí.
„Co je?“ zavrčel jsem na ně a sednul si ke stolu. „Nic! Jenom přemejšlíme, jestlis to nevzal až moc hopem!“ oznámil mi Daniel poťouchle. „Co je vám do toho?“ ohradil jsem se. „Vlastně nic, ale je jako naše sestra, víš?“ oznámil mi pro změnu Timo. „A z toho plyne …“ tázavě jsem se na ně díval. „Že na ni musíš bejt hodnej, nebo si nás nepřej!“ Vyjevil jsem se. „Copak jsem někdy na ženskou nebyl?“ Arnika přede mě postavila talíř. „No, jak se to vezme, chlapče!“ pronesla zamyšleně. „Berena už něco měla za sebou, ale Magda je jiná, chápeš?“ upřeně se mi zadívala do očí.
Jo, v tom teda měla pravdu! Za svůj život jsem už měl hodně ženskejch, ale s žádnou to nebylo jako s ní. Vášnivé a přesto čisté, takřka nevinné. Když jsem do ní poprvé vnikl, tak ani nepípla, jenom sebou trhla a zaťala zuby. Počkal jsem, až si na mě zvykla, a pak jsem ji miloval. S veškerou něhou, kterou ve mně ta probouzela … Až jsem se sám divil, že jsem něčeho takovýho schopnej.
„Nejsem tak hroznej, jak si myslíš!“ odsekl jsem jí ostře. Pobaveně na mě mrkla. „Po pravdě, Berena říkala, že seš hodně dobrej, tak si myslím, žes na Magdu udělal dojem, ne?“ Mrkla na mě a já měl co dělat, abych na ni nezůstal koukat s otevřenou hubou. „Vy jste se o tomhle bavily?!“ Vyprskla smíchy. „To víš, že jo! Stejně jako se bavíte vy chlapi, ne? A jez, ať to nemáš studený!“ pobídla mě vesele. Kluci se řehtali a ani Amadeus nevypadal, že by byl smrtelně vážnej. „Jděte do háje!“ oznámil jsem jim důstojně a dal se do jídla. Bylo to dobrý, jako ostatně vždycky. Nika byla fakt dobrá kuchařka, ale to už jsem, myslím, říkal, ne? Daniel odněkud vyčaroval několik lahví vína a tak večer neměl chybu! Vlastně jen jednu, ale ta byla spíš jenom z mýho úhlu pohledu. Chyběla mi tam Magda. Měl jsem sto chutí si pro ni zajít, ale Arnika mě zastavila. „Jen ji nech prospat, Dale! Ponejprv to pro holku bejvá dost náročný …“ Nehádal jsem se s ní. Určitě věděla líp než já, o čem mluví. „Ale měla by něco sníst, ne?“ Potřásla hlavou. „Schovala jsem jí ode všeho trochu!“ Hm, tak nic …
Po jídle jsem se vydal ven a sednul si na lavičku. Zapálil jsem si fajfku a užíval si toho klidu. Po nedávných událostech jsem si ho vážil jako už dlouho ne. „O čem dumáš, válečníku?“ Amadeus se usadil vedle mě. Pohostinně jsem mu nabídl tabák, ale on zavrtěl hlavou. „Je to hnus, Randale!“ prohodil opovržlivě. Pokrčil jsem rameny. „Aspoň neubude!“ Uchechtl se, pak ale zvážněl. „Hele, uvědomuješ si, co jsi vlastně udělal?“ zeptal se mě najednou. „Myslíš to s Magdou?“ optal jsem se ho pro jistotu. „Jo, to s Magdou!“ Zamyslel jsem se. „Amadee, je to sice čarodějka, ale furt je to ženská … zatraceně pěkná ženská … a já zase chlap. A některý věci jsou všude stejný, ne?“ Povzdechl si. „Ano i ne. Tak za prvé, tím že ses s ní vyspal, jsi uvolnil všechny její schopnosti, takže její moc ještě vzroste …“ Prima, tohle jsem potřeboval vědět! „ … a pak je tu i otázka věku …“ Skočil jsem mu do řeči. „Jo, jsem vo trochu starší, ale to snad není tvoje starost, ne?“ Obrátil oči v sloup. „Osle!“ Nadechl jsem se k pádné odpovědi, ale umlčel mě pohledem. „Jako čarodějka bude žít mnohem déle než ty!“ Sakra, tohle mě nenapadlo. „Počítej s tím, že jestli s tebou vydrží, tak se bude dívat, jak opouštíš tohle slzavé údolí … Tedy v případě že umřeš na stáří, válečníku!“ Široce jsem se na něj usmál. „Tak to buď v klidu, dědku! Tenhle konec v plánu rozhodně nemám!“ oznámil jsem mu nonšalantně. „Chápu, ty zemřeš v dešti smrtících šipek nebo tě rozsekají na cucky hoši z branže, co?“ Přikývl jsem. „A tebe zase usmažej tvoji kolegové, co?“ Na oplátku jsem předpověděl budoucnost i já jemu. „Každý máme něco, ne?“ pronesl Amadeus přemítavě. „Jo, ale to k tomu patří! Přiznej to, ty by sis jako obchodník nevydělal ani na slanou vodu a já jako sedlák bych asi taky stál za prd! Možná proto jsme to, co jsme!“ uzavřel jsem naši diskuzi rázně a zvedl se. „Randale!“ Jeho tichý hlas mě zastavil na prahu. „Jsem rád, že jsem vás poznal, válečníku! A myslím to vážně!“ Pohlédl jsem na něj. „Můžu mluvit jen za sebe, ale mám stejnej pocit jako ty, Amadee!“ A právě mně došlo, že jsem změnil svoji životní filozofii. Přátelé jsou luxus, který si můžu dovolit. Zabiják, kapsář, karbaník, prostitutka, byť bejvalá, a dva mágové … Život má někdy docela zvláštní smysl pro humor!