Na útěku - 4. kapitola: Michael

První obrázek, který se mi naskytne po probuzení (tak nakonec se mi přece jenom podařilo usnout), je pohled na Michaela, který si sedí kliďánko vedle mě a tváří se, jako by tam byl celou noc. Vstanu s pocitem, že si ze mě někdo v noci udělal boxovací pytel, cítím se totiž jako zmlácená a pohled na svěžího Michaela mi opravdu na náladě nepřidá. Jak to že on probděl celou noc a je úplně v pohodě, kdežto já která spala, jsem zralá akorát tak na to zalézt do rakve a přibouchnout za sebou víko?
„Dobré ráno,“ pozdraví a dokonce k tomu přidá i úsměv.
„Dobrý,“ houknu. „Spíš ty vůbec někdy?“ počastuji ho otázkou, která mě velice zajímá.
„Jasně,“ odpoví ihned. Ušklíbnu se, neboť vím své. Nechci však zbytečně čeřit vody, ačkoliv mám náladu, že bych vraždila. A moc dobře vím, kdo by byl moje první oběť – sedí hned vedle mě! S melancholií prohrábnu batůžek, který je každým dnem lehčí a lehčí. Pokud si brzy neopatřím něco k jídlu, tak mi asi nezbude nic jiného, než spásat trávu. Nakonec ke snídani zvolím pro změnu opět jablko, které je podivně scvrklé, ale nedbám na to, jedla jsem i horší věci.
„Až to dojíš, mohli bychom se přesunout dál, co říkáš?“ navrhne Michael. Pokrčím rameny.
„Nedaleko je opuštěná stodola, půjdeme k ní,“ oznámí mi. Mlčím.
„Co je s tebou, Karolíno? Máš špatnou náladu?“ vytuší.
„Hm,“ zabručím. Po očku mě pozoruje, ale nevyptává se. Pomalu chroupám jablko a nálada se mi krapet zlepšuje.
„Tak jdeme,“ rozhodne Michael poté, co odhodím ohryzek. Vstanu a letargicky ho následuji. Míříme k lesu.
„Jiná cesta tam nevede? Nebo je to opět zkratka?“ zajímám se.
„Zkratka,“ ujistí mě. Čekala jsem to. Nemluvíme spolu, moje nálada zůstává na bobu mrazu a to že se několikrát praštím do hlavy o příliš nízkou větev, mi ji příliš nevylepší. A Michael se tomu ještě usmívá. Mně to tedy moc vtipné nepřijde! Když se uhodím vzápětí tak, až se mi zatmí před očima, rezignuji.
„Pitomý větve! Debilní stromy! Blbej les! Dál nejdu!“ Na znamení protestu se posadím do mechu. Michael ke mně přidřepne.
„No tak, Karolíno. Nebuď protivná. Je to už jenom kousek.“
„A co si mám představit pod tvým slovem „kousek“? Ještě dalších 5 kilometrů?“ podotknu kousavě. Zadívá se mi do očí.
„Už jen pár metrů. Opravdu. Tak nezlob a vstávej. Nebo tě tam odnesu,“ vyhrožuje. Sice vstanu, ale odmítám se hnout z místa.
„Budeš mě tam muset odnést.“ A Michael svoji výhružku opravdu splní! Jednu ruku mi položí pod záda, druhou mě podebere pod koleny a já se nenadále ocitám v jeho náruči. Jsem z toho dost mimo. Trošku si mě nadhodí, jako bych místo 55 kilo živé váhy vážila pouhých 5 a už si to se mnou hezky vykračuje.
„Klidně si udělej pohodlí,“ zavtipkuje dokonce. Uposlechnu tedy, chytím se ho kolem krku, hlavu si opřu o jeho rameno a snažím se vyznat ve svých pocitech. Nepříjemné mi to rozhodně není. Musím sama sobě přiznat, že přes všechny nejasnosti, které kolem něj vyvstávají, mě Michael neodolatelně přitahuje. Nakonec si dokonce přeji, aby tahle cesta trvala minimálně těch pět kilometrů, ale sotva opustíme les a přiblížíme se k jakémusi polorozpadlému stavení, Michael mě opatrně složí na zem.
„To je ta stodola, o které jsem ti říkal. Jdu se tam podívat,“ oznámí mi.
„Můžu jít s tebou,“ nabídnu se ochotně.
„Ne! Zůstaň tady,“ odbyde mě příkře. Nechápavě na něho pohlédnu a nevzmůžu se na odpověď.
Michael ještě nezapomene dodat: „Za chvilku jsem zpátky,“ a už mi opět mizí z očí. Ještě si všimnu, že jde směrem ke stodole. Smutně za ním hledím. Jsem opět sama jako kůl v plotě!

Slunce pomalu zapadá za obzor. Nechápavě to sleduji. Normálně jsem usnula, ačkoliv netuším, jak se mi to podařilo! Krátký odpočinek mi ale prospěl, cítím se svěží a plná energie. Po Michaelovi není v blízkém okolí ani stopa, což mě upřímně už ani nepřekvapuje. Však on se vrátí… někdy… možná……snad. Z baťůžku vylovím ztvrdlý krajíc chleba (mám skutečně pestrou stravu) a zatímco ho rozmělňuji v ústech, přemýšlím, co o tom klukovi vlastně vím. Znám jeho jméno, vím, že nic nejí (alespoň jsem ho ještě neviděla nic sníst – proto je asi tak hubený), vím, že má rád procházky (velmi dlouhé procházky) a také to, že toho moc nenaspí (pokud vůbec spí)! Sečteno a podtrženo – moc toho není. A já husa pitomá jsem mu o sobě řekla málem i velikost svých bot! No a tomuhle klukovi jsem se dobrovolně svěřila do rukou. To se však musí změnit! Dožvýkám chleba a vstanu s jasným úmyslem. Tentokrát nebudu pasivně čekat, až se Michael opět uráčí vrátit, ale vydám se ho aktivně hledat! Pamatuji si, že naposledy jsem ho viděla jít směrem ke stodole, zamířím tedy tam. Sice si nedělám iluze, že by celou tu dobu tvrdl právě tam, ale je to opěrný bod a taky jediná stopa kterou mám. Cestou o nás dvou přemýšlím. Michael se mi hrozně moc líbí a myslím si, že já jemu také nejsem úplně lhostejná. Občas se na mě tak zvláštně podívá… No tak, Karolíno, peskuji v duchu sama sebe. Takové myšlenky si honem rychle vyžeň z hlavy! Jakpak asi líbá? To už však přijdu ke stodole, nakouknu pootevřenými dveřmi dovnitř a zažiji šok. Spatřím totiž Michaela, jak se sklání nad jakousi blondýnkou a vášnivě tiskne rty k jejímu krku. Zůstanu zaskočeně stát na místě. Tak tohle jsem opravdu nečekala! Holka má zavřené oči, v obličeji je až nepřirozeně bledá a tváří se nezúčastněně. Proberu se z ohromení a bojovně naladěná vkročím do stodoly. „Michaeli!“ Na moje zavolání zvedne hlavu a já si všimnu, že rty má neobyčejně červené. Že by se spolu líbali tak vášnivě? Cítím, jak mi začíná v žilách bouřit krev.
„Můžeš mi sakra vysvětlit, co to tady děláš?“ dožaduji se vysvětlení.
„Jdi pryč, Karolíno,“ odvětí nevzrušeně a opět se přisaje dívce ke krku. Ta nehoráznost, s jakou mě ignoruje, mě naopak přiměje zrychlit krok.
„Tak tohle mi vys…“ Zmlknu. Michael totiž opět zvedne hlavu a já spatřím na dívčině krku 2 drobné kruhovité ranky a náhle mi dojde, že to, co jsem předtím viděla na Michaelových rtech, byla ve skutečnosti krev. Polknu.
Michael se mezitím napřímí a ze své majestátní výšky tiše pronese: „Tohle jsi neměla vidět.“
„Teda tohle už je na mě moc. To že jsi divnej, to mi bylo jasný už od našeho prvního setkání. Ale to že seš úplnej magor, tak to mi došlo teprve teď.“ Moje náklonnost k Michaelovi – pokud se tomu tak vůbec někdy dalo říkat – zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. Skloním se a zatřepu nebohou dívkou, ale nereaguje a to ani poté, co ji řádně profackuji. Potom mě napadne, změřit jí puls, ale ke své hrůze žádný nenahmatám.
„A sakra.“ Zděšeně pohlédnu na Michaela. „Tys ji zabil.“ Pouze nevzrušeně pokrčí rameny, což mě přiměje zvednout se ze země a pomalu ustupovat k východu. „Karolíno, poslouchej mě. Musel jsem to udělat. Nechtěl jsem ti nic říkat, abych tě nevyděsil, ale teď nemám na vybranou.“ Zhluboka se nadechne a pak mi oznámí jobovku: „Jsem upír.“ Jenom na něho chvíli mlčky zírám, načež odmítavě zavrtím hlavou.
„Kdepak, ty seš zvrácenej, psychicky narušenej maniak, houby upír. Měl by ses léčit!“ Otáčím se a utíkám k východu, ale Michael mě dohoní a pevně sevře v objetí, které by u mi ještě před několika vteřinami vůbec nebylo nepříjemné, teď se však situace dramaticky změnila, tudíž polekaně vyjeknu.
„Nepustím tě, dokud se neuklidníš.“
„Jinak co? Zabiješ mě?“ ptám se a je ve mně malá dušička.
„Proč bych to dělal? Tu dívku jsem musel zabít, protože jsem potřeboval její krev, ale tobě ublížit nechci. Jsem upír, pochop to!“
„A to mě jako mělo uklidnit?“
„Hele, Karolíno, slib mi, že nebudeš utíkat a já tě pustím, souhlasíš?“ Přikývnu a Michael mě skutečně pustí. Podívám se na něj, couvnu pár kroků a opět se dám na zběsilý úprk. Zezadu mě ihned sevřou jeho paže v železném sevření. Jak to že je tak rychlý? A proč musí mít takovou sílu?
„Promluvíme si jako dva dospělí lidé, ano?“ Mlčím.
„Karolíno, opravdu ti nechci ublížit, věř mi.“
„Mám ti věřit? Po tom co jsem teď viděla?“ ptám se nevěřícně.
„Nezbývá ti nic jiného, než mě poslechnout. Jinak tě nepustím. A mě neutečeš, nemáš moje schopnosti.“ Zajímalo by mě, co myslí těmi schopnostmi, ale vzdávám se. Uvědomím si totiž, že má pravdu. Nic jiného mi nezbývá!