Na útěku - 3.kapitola: Podivín Michael

Záhad okolo Michaela přibývá...
» autorka: charibeja
Probudí mě sluneční paprsky, jež mě protivně šimrají na tváři. Michael sedí kousek ode mě, zády ke slunci. Ačkoliv to nedám nijak najevo, jsem ráda, že mi přes noc nikam neutekl. Hlava už mě nebolí, cítím se mnohem líp.
„Dobré ránko,“ pozdravím ho rozverně.
„Ahoj,“ odpoví mdle. Nahlédnu do baťůžku, co dobrého mi může nabídnout, a ze skromných zásob si vyberu jablko, do kterého se s chutí zakousnu.
„Dáš si taky něco na snídani?“ zeptám se z dobré vůle Michaela.
„Ne díky, už jsem jedl.“
„Jo? A co?“ zapochybuji. Pokrčí rameny. Zavrtím nad ním hlavou, radši se věnuji své snídani a přemýšlím, zda mě stále hledají. Michael sedí jako sfinga a mlčí. Když už se začínám obávat, že ztuhl na místě, zvedne levou ruku a prohrábne si vlasy. Podívám se na oblohu, kde není ani mráček a sluníčko krásně hřeje. Napadne mě, že bych se mohla vykoupat. Když přičichnu ke svému oblečení, nezbývá mi nic jiného, než přiznat, že koupel už potřebuji jako sůl. Rázně vstanu a batůžek beru pro jistotu s sebou.
„Je tady někde potok, řeka nebo dokonce rybník?“ zeptám se Michaela. Mávne rukou neurčitým směrem a dál sedí jako zařezaný. Že by se pokoušel meditovat? „Jdu se umýt. Ne že mě přijdeš okukovat,“ oznámím mu.
„Prosím tě, co bych na tobě viděl,“ pronese s úšklebkem, čímž mě samozřejmě smrtelně urazí a já dotčeně pohodím hlavou.
„Budeš tady, až se vrátím?“ položím mu ještě kontrolní otázku.
„A kde jinde bych jako měl být?“ nechápe.
„To právě nevím, ale u tebe si člověk nemůže být ničím jistý,“ odvětím a odkráčím směrem, který mi ukázal. Po chvíli skutečně dorazím k řece. Ani se moc nerozhlížím a rovnou ze sebe stáhnu oblečení. S tím okukováním jsem to před Michaelem jen tak plácla, komplexem stydlivosti jsem nikdy netrpěla. Ponořím se do vody ( brr, nejteplejší zrovna není) a s rozkoší ze sebe smývám nánosy špíny. Po chvilce se cítím jako znovuzrozená. Hupsnu na břeh. S osycháním se nezdržuji, chci na sebe rovnou hodit oblečení, však sluníčko už mě osuší, kdyby ovšem bylo co! Na svém místě se nacházejí pouze tenisky a batůžek, moje oblečení se někam záhadně vytratilo. Podezřívám z toho Michaela (koho taky jiného) a když už pomalu začínám propadat hysterii (ačkoliv nejsem stydlivá, pobíhat tady nahá se mi zrovna taky dvakrát nechce), spatřím nedaleko pohozené světle modré rifle a pěkné červené tričko. Zírám na to jako tele na nový vrata. Jsem si jistá, že to má na svědomí Michael (kdo jiný) a i když netuším, kde oblečení splašil, s mojí velikostí se náhodou trefil. Obleču si to a ještě stále v nevěřícné euforii pomalu zamířím k našemu stanovišti na louce. Michael sedí na svém místě ve stejné poloze, jako když jsem ho opustila a kdybych si nebyla jistá tím, že mi k řece donesl oblečení, které mám právě na sobě, mohla bych tvrdit, že za tu dobu co jsem byla pryč, nepohnul ani malíčkem u nohy.
„Děkuji,“ řeknu prostě, když k němu dokráčím.
Podívá se na mě a s úsměvem prohodí: „Sluší ti to.“ Nevycházím z údivu. Copak se pánovi přihodilo, že je najednou tak milý?
„Michaeli, tobě něco spadlo na hlavu?“ otáži se.
„Proč?“ odvětí nechápavě.
„Já jen že jsi najednou tak galantní. Kde jsi vůbec vzal tohle oblečení? A co jsi provedl s mým starým?“
„To staré jsem zahodil, stejně bylo na odpis. A to co máš právě na sobě, jsem vzal ve vesnici, nějaká dobrotivá hospodyňka ho sušila na šňůře.“
„Ty jsi je ukradl?“
„Nevím, Karolíno, proč by právě tebe mělo něco takového pohoršovat,“ zatváří se dotčeně.
„Ale mě to vůbec nepohoršuje, jenom překvapuje. Tak ještě jednou děkuji.“ „Není zač.“ Tím je prozatím naše konverzace vyčerpaná. Já se hluboce zamyslím a Michael se opět pokouší zaujmout polohu sfingy. Asi není zase tak špatný, jak jsem si o něm myslela. Musím ale neustále myslet na to, jak mohl oblečení tak rychle vzít ve vesnici a donést mi ho k řece. Je snad superman či co? Nedá mi to a pokusím se ho vytrhnout z jeho podivné strnulosti.
„Michaeli, víš, co mi stále není jasné? Jak jsi mohl za takovou chvilku dojít do vesnice, vzít oblečení (záměrně se vyhnu slovíčku „ukrást“) a donést mi je k řece.“ Proč mi tak upřeně zírá na krk? Vždyť jsem se právě umyla!
„Tak co mi k tomu řekneš?“ Nebo že by se mu můj krk tolik líbil?
„Michaeli, mluvím s tebou!“ Přistiženě sebou trhne.
„Co jsi říkala?“
„Na něco jsem se tě ptala.“
„Mě?“
„Ne, té trávy co roste kolem. Tak mi odpověz.“
Zahanbeně se pousměje. „ A na co ses to ptala? Nějak jsem teď nevnímal. Můžeš mi to zopakovat?“
V duchu pomalu počítám do tří, načež mu klidně s úsměvem na rtech zopakuji otázku: „ Jak je možné, že ses za tak krátkou chvíli dostal do vesnice a z vesnice k řece, jsi snad kouzelník?“
Zamračí se.
„Nezdá se ti, že jsi moc zvědavá, Karolíno?“
„Promiň, ale prostě mám ráda ve věcech jasno. Tak co mi na to řekneš?“ „Myslím, že nemusíš vědět všechno.“
„Takže mi neodpovíš?“
Nečekaně svižně vyskočí.
„Krucinál, proč se snažíš, pořád všechno rozebírat! Proč prostě nemůžeš věci přijmout tak, jak jsou?“ Vypadá naštvaně.
„Ale mě to zajímá,“ namítám.
„To tě vůbec nemusí zajímat! Proč pořád musíš do všeho rýpat a na všechno se vyptávat!“
„Protože nesnáším, když přede mnou má někdo tajnosti,“ významně na něho pohlédnu. Na to překvapivě neodpoví, místo toho se otočí na patě.
„Jdu pryč!“
„Na svoji obvyklou čtyřhodinovou procházku?“ poznamenám ironicky, ale to už mi mizí v dáli. Nechápu, proč se hned uráží a nemůže mi normálně odpovědět. Michael je pro mě stále větší záhada. Možná jsem měla zůstat zticha, nemusel odejít, ale jsem prostě příliš zvědavá, v tom měl vyjímečně pravdu. Jenom tiše doufám, že se zase vrátí. S překvapením totiž zjišťuji, že by mi jeho tichá přítomnost chyběla. Snad jsem se do něj nezamilovala! To by mi tak ještě scházelo!
Slunce již dávno zapadlo, na večeři jsem schroupala 2 dávno prošlé (ale stále ještě poživatelné) celozrnné tyčinky a teď se marně pokouším usnout. Michael se stále ještě nevrátil. Tentokrát si svoji čtyřhodinovou vycházku hodně prodloužil! Moc by mě zajímalo, co má pořád tak důležitého na práci. Už se začínám pomalu vzdávat naděje na jeho návrat (tentokrát se asi nevratně urazil), když v dálce zahlédnu rychle se blížící vysokou, hubenou postavu. S radostí v ní identifikuji Michaela, a ač bych se mu nejraději vrhla kolem krku, nehnutě ležím (mám přece nějakou hrdost), ale nenápadně ho zpod přivřených víček pozoruji, takže když se posadí kousek ode mě a pátravě se na mě zadívá, dál úspěšně předstírám mrtvého brouka. Když potom opatrně rozlepím víčka, Michael stále sedí vedle mě a zírá kamsi do daleka. Nevypadá to, že by se chystal ulehnout ke spánku ba naopak. Nestačím zírat, když se v zápětí zvedne a opět kamsi odchází. Poulím oči do nastávající tmy a absolutně ničemu nerozumím. Jak má potom člověk klidně spát, když se kolem něj dějí takové věci!
Tipů: 2
» 10.05.12
» komentářů: 0
» čteno: 945(4)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
zzlatý [11], Suzie [11]


© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.