Dopis z Angoulême - 14. část

Jak to bylo dál...
» autorka: odettka
Mrtvolnou bledost zsinalé tváře téměř okamžitě vystřídal samolibý úsměšek s nádechem starorůžové. Půvabné rysy se zkrabatily v nevzhledný škleb a ztichlým pokojem se prosmýkl ďábelský smích, korunovaný důkladným zakuckáním. Zlatavé lokýnky netrpělivě poskočily po krajkovém límci.
„Jsi si naprosto jistý?“
Muž v tmavomodré uniformě místo odpovědi pouze naznačil souhlas mírnou úklonkou.
„Skvělé, skvělé,“ vydýchával jízlivě vyšňořený aristokrat a spokojeně si třel jemnou pokožku alabastrových dlaní.
„Přivedeš mi je živé – oba dva,“ dodal po krátké odmlce.
Kavalerista přikývl.
„Paní vévodkyni při tom nesmí být zkřiven jediný vlásek, rozumíš?“
Napudrovanec pozvedl ukazováček ve varovném gestu. Voják ani nemrkl.
„V jakém stavu pak dopravíš zbytek je mi jedno. Ale chci je živé!“
Němý služebník pokorně sklapl podrážky a s nedbalým kolébáním zamířil ze zšeřelé pracovny. Vtíravý zvuk zvonku mezitím přivolal dalšího patolízala v upnutém stejnokroji.
„Všechno jasné?“ houkl plavovlasý monsieur k robustnímu veliteli svých stráží, který se po celou dobu rozhovoru potupně skrýval ve vedlejší místnosti.
„Ano, pane,“ hlesl v odpověď podmračený kapitán a znuděně si pohrával s přezdobenou rukojetí svého kordu.
„Výborně,“ zapředl šlechtic lenivě, v očích mu nebezpečně svitlo.
„Jak jsem již řekl kavaleristům,“ pokračoval značně odměřeně. „Osobně mi ručíš za bezpečí madame de Charente. A pokud jde o Charlese…“
Vévoda se zvráceně uchechtl.
„Královi špiclové se k němu vážně nemusí dostat jako první.“
Le Clerc si olízl suché rty.
„Chcete tím snad říct…?“
„Přesně tak,“ ušklíbl se Gaston-Henri křivě. „Zab ho!“

Olivier zuřivě rázoval vstupní halou nehledě na předměty, které mu naštěstí doposavad bránily v jeho soptivém rozletu. Vztekle nakopl překážející taburetku a hlasitě zaklel.
„Jak se mám asi tak uklidnit, když královi ozbrojenci prohledávají celé charenteské panství?“ odfrkl podrážděně a hliněný džbánek se v mžiku rozprskl o kamennou stěnu.
Pobafávající stařík ustaraně sledoval běsnící hurikán a soucitně si povzdychával.
„Tím, že tady všechno zničíš, si moc nepomůžeš, chlapče,“ poučil ho šedovlasý.
Mladíkovo čelo se rychle zakabonilo.
„Děkuju ti za radu, příteli,“ sykl dopáleně.
Ten se dál věnoval své dýmce.
„Nechápeš?“ vybuchl Oli. „To, že na mě Gaston poštval po zuby ozbrojenou gardu dost znatelně snižuje moji šanci na úspěch. Jak mám pak ksakru očistit své jméno?“
Didier odložil meršaumku a výhružně stáhl obočí.
„Už mě vážně štveš,“ prsknul bojovně. „Pořád jenom ty, ty, ty. Pomyslel jsi někdy na nás ostatní? To se podle tebe málo snažíme? A co Florence? Máš snad pocit, že ji tím svým šílenstvím chráníš?“
Zmínka o Didiho neteři definitivně vytrhla věčně skuhrajícího nespokojence ze zajetí sebestředných myšlenek a také poněkud zklidnila jeho horkou hlavu. Fanatický zápal, se kterým se vrhl proti zrádnému Gasovi, každým dnem utahoval smrtící smyčku kolem jeho nejbližších a hrozil brzkým zadušením.
„No?“ naléhal aktivně stařík. „Co s tím teď hodláš dělat?“
Olivier pokrčil rameny.
„Přemístíme se,“ rozhodl nakonec.
„Cože?“
„Slyšel jsi,“ zazubil se Oli. „Předtím si však hodlám dost vážně promluvit s naší drahou zajatkyní…“

„Do horoucích pekel s tebou, prevíte!“
Annabelle se plačtivě svezla na špinavou podlahu mezi zbytky rozcupovaného šatstva, které na ní v posledních několika dnech drželo jen jakousi pomyslnou silou vůle, přičemž její neochvějná sebejistota byla až zoufale otřesena a s dalším nádechem přiváděla nebohou zajatkyni doslova na hranici šílenství.
Od jeho odchodu uplynulo sotva pár hodin, možná dní – sama nevěděla. Neobratně v sobě dusila veškeré emoce, které rozvířily její vznětlivou krev pokaždé, když jí na mysli vytanul nehorázně dokonalý obraz cynického lupiče-gentlemana. A nejenom obraz…
Cvaknutí zrezivělého zámku probralo pobledlou Bellu ze stavu apatie a zcela instinktivně ji donutilo hodit po ztemnělé siluetě první věc, kterou vedle sebe našla. Podle mlaskavého dopadu usoudila, že špičatý střevíc místo tupého únosce zasáhl obložení okovaných dveří.
„Krucinál,“ ozvalo se nesouhlasné zamručení a prudká zář svítilny letmo ozdobila dívčiny znachovělé líce. „Dobrá rána, slečinko.“
Bella překvapeně mžourala na zarostlou tvář, žvýkající mezi zuby zastaralou troubel a shlížející na ni s téměř otcovským pohledem, a v duchu zvažovala, jak dlouho ji tu vlastně drží. Že by za tak krátkou dobu o tolik zestárl?
„Nebyla dobrá,“ odsekla, když se vzpamatovala. „Minula jsem.“
Chraplavý smích ji trošičku vyděsil.
„Jste vtipná, slečinko, to já mám rád. Ale dost bylo povídání, radši pojďte.“
Když se jí zhrublé prsty chapadlovitě omotaly kolem paže, štítivě je setřásla.
„Jít? A kam?“ šlehla povýšeně.
Stařík se zarazil.
„Za velitelem,“ broukl ostře, což odkázalo pyšnou princeznu do patřičných mezí. Napřímila se v neblahé předtuše.
„Veďte mě tedy,“ kývla smířlivě.
Tipů: 10
» 06.05.12
» komentářů: 4
» čteno: 934(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: Dopis z Angoulême


» 06.05.2012 - 20:25
Líbí :) Další díl :) A vílu!! Prosím...
» 07.05.2012 - 19:44
To bylo celkem moudrý od Oliho, že si pro ni nešel sám ;-D
» 07.05.2012 - 22:04
Theresa: Víla brzy dorazí ;)
Nienna: To víš, než na sebe napadlá Axe... :D
» 08.05.2012 - 09:57
odettka: Myslíš Axe - i andělé podlehnou? Myslím, že by to Oliho mohlo vyděsit, kdyby kolem něho začaly najednou padat... ;-D

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Gándhí, sailorr [2]
narozeniny
Špáďa [11], j.m. [11], Mario de Janeiro [11]


© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.