Dopis z Angoulême - 13. část

Omámeně vychutnávala medovou příchuť žádostivých rtů, jejichž zvyšující se náruživost před několika okamžiky zcela zřetelně překročila veškerou přijatelnou mez nevinného škádlení a přerostla tak v nehoráznou dravost hodnou rokokových sexuálních orgií. Laskající ústa promítala se stále narůstající intenzitou do svých horoucích polibků nekonečné přívaly zuřivé vášně ruku v ruce s jakousi pokřivenou nenávistí, kterou k sobě oba aktéři tohoto podivuhodného divadélka chovali. Vlny dosud potlačovaného vzrušení prolomily nestabilní hráze společenského tabu, které svou svatouškovskou morálkou drtilo mladickou nerozvážnost, ale zároveň bylo poslední chabou útěchou nebohé zajatkyni, jejíž tvrdošíjný odpor byl nynějším jednáním definitivně zlomen.
Cizincovo železné sevření povolilo a chtivé prsty se s určitou dávkou drzosti vydaly na objevný průzkum partnerčiných svůdných partií. Nebránila se jeho dotekům, mapujícím jemné obliny dokonale tvarovaného zadečku, které již dávno ztratily mohutnou krustu vrstvených spodniček. Jediným pohybem ji majetnicky přitiskl k sobě a své neposlušné dlaně ukryl do jejích hustých havraních vlasů, vlnících se k útlému pasu a provizorně svazujících jeho nenechavá zápěstí. Až příliš ho pokoušela drobná ňadra, mihotavě se zdvíhající v divokém rytmu, otírajíc se s jistou bezelstností o jeho hruď. Krůpějky potu orosily mladíkovo čelo.
Olivier si byl dobře vědom, že hra, kterou tak lehkomyslně rozpoutal pro své vlastní egoistické potěšení, se začíná pomalu obracet proti němu. Nevědomky zesílil intenzitu polibku.
Bella tlumeně zavzdychala a s přivřenými víčky silněji stiskla lupičova mohutná ramena, o která se po celou dobu sladkého mučení nejistě opírala ve snaze udržet balanc. Odhodila zábrany a plně se oddala krutému barbarovi, který ji před několika dny beze slůvka vysvětlení unesl z charenteského paláce. Emoce s ní pro tuto chvíli cloumaly více než s hadrovou panenkou; netrpěla žádnými přehnanými výčitkami.
Odhoz na kamennou zeď ji v mžiku probral z mátožné letargie. Nechápavě zabloudila k pobouřené tváři, která se na ni pošklebovala z prahu vlhké kobky.
„Doufám, že jste si toto představení náležitě užila, madame,“ ovanul ji neosobní tón chraplavého hlasu.
Annabelle bodlo u srdce.
„Ano, díky,“ zmohla se pouze na lehce zmatenou odpověď.
„Dobrá tedy,“ zachmuřil se Oli. „Rád jsem posloužil.“
Přehnaně laciným gestem se posměšně uklonil ušmudlané vévodkyni.
„Počkejte,“ křikla ještě za odcházející postavou. „Kam to jdete?“
Probodl ji pichlavým pohledem, v koutku úst náznak nahořklé vrásky.
„Ke zpovědi, ma chérie,“ přiznal neochotně.
„Ostatně – vy jako vdaná žena byste měla jít nejspíš taky!“

Klapnutí dvířek podzemní cely vytrhlo rozpolceného Oliviera z bolestivých spárů neukojené touhy. Dech se mu postupně zklidňoval a i rozum začal opětovně nabývat své typicky chladné nedůtklivosti. Zatnul pěsti při představě, že se jí před několika málo okamžiky téměř nedobrovolně zmocnil. Choval se hůř než nejodpornější zvíře – vždyť ji vlastně srazil na úroveň poslední potulné děvky! Co se to s ním kruci děje?
Zbytky šlechtické cti nutily Oliho, aby si přinejmenším sám nafackoval. Unaveně zavřel oči a skřípl zuby.
Didier měl pravdu – neměli ji s sebou brát. Byla pro něj příliš velkým pokušením.

„Ale drahý vévodo, to je mi skutečně líto!“
Madame de Bouvilles se s mírným zakolíbáním svezla do čalouněného křesla v přijímacím salónku a urputně se přitom ovívala malovaným vějířem z lyonského hedvábí. Nasucho lapala vzduch, špulíc své rubínové rtíky směleji než profesionální pařížská kurtizána, a neopomněla do sebe otáčet jednu sklenku ostružinového likéru za druhou.
Monsieur z Charente znuděně protočil panenky při soustrastném monologu přecitlivělé paní hraběnky. Její nečekané polomdloby byly všeobecnou samozřejmostí a on občas dost vážně zauvažoval, zda tuhý kořínek všetečné Marie-Claire netřeba trošičku popíchnout například práškovým arzenikem. Slabě si odkašlal a nasadil útrpnou masku těžce zkroušeného manžela.
„Ach madame, ani nevíte, co pro mne vaše vřelá slova znamenají,“ zazpíval falešně a v duchu přemýšlel, jak se vtíravé osůbky co nejrychleji zbavit.
„Avšak nyní mě prosím omluvte, jisté neodkladné záležitosti…“
„Záležitosti?“ vyjela znechuceně comtesse de Limoux.
„Ale fuj! A co vaše půvabná žena, Gaston-Henri?“ zaškaredila se navíc.
Vévoda neslyšně zadrkotal.
„Právě o tu se jedná, madame.“
Baculatá šlechtična poskočila na polstrované židličce.
„Velitel mých stráží mě totiž ještě před vaším neohlášeným příchodem laskavě upozornil, že královi vojáci konečně dorazili.“