Dopis z Angoulême - 15. část

Pravda bolí.
» autorka: odettka
Opatrně přešlápla po zašlých prknech rozvrzané podlahy, stále nevěřícně potřásajíc klubkem zcuchaných kadeří, a s podezíravě přimhouřenýma očima a lehce nakrčeným nosíkem poněkud nedobrovolně nasávala řezavé pachy zatuchlé komnaty. Jediným pohotovým pohledem zkritizovala tristní stav vybledlých gobelínů i moly prožraných fialkových závěsů, a znuděně přitom odhadovala finanční hodnotu těch několika zbývajících kusů zaprášeného rokokového nábytku, jehož výstavní lesk ztratil své kouzlo již někdy v předminulém století.
Olivier, dosud nenápadně postávající v jednom z tmavých výklenků, si s jistým despektem přeměřoval zadumanou krásku, která v kratičkém okamžiku zcela viditelně odsoudila celý interiér zanedbané tvrze. Byla skutečně tak povrchní? Nemohl uvěřit, že se v ní až natolik zmýlil…
Mírné odkašlání vrátilo ztichlou Annabelle zpátky do reality. Plíživý stín, který se vyloupl neznámo odkud zapříčinil, že dosavadní výraz nebohého zvířátka, zřetelně se rýsující na její popelavé tváři, vystřídal jako mávnutím kouzelného proutku dosti nehezký úšklebek. Zvažovala, zda na svého věznitele vypláznout jazyk, ale vzápětí se pohoršeně okřikla za nevhodné faux pas dvorské etikety. Ne, takovou radost tomu zavšivenému mizerovi prostě neudělá!
Tlumená zář prskajících svíček mezitím koketně klouzala po uvolněném obličeji mladého muže, ozdobeném pouze nepatrným úsměvem, a probouzela v rozhořčené Belle moře nových, dosud neidentifikovaných pocitů. Jak je možné, že by ho v jednu chvíli nejraději zaškrtila i zulíbala k smrti zároveň? Pevně stiskla rty a nehty raději zabořila do zbytků zašlé atlasové sukně.
„Je snad něco v nepořádku, madame?“ povytáhl pobavený Oli obočí.
Nemohla sice zcela ignorovat náznaky cynismu, odrážející se v jeho medovém hlase, přesto se rozhodla alespoň prozatím nevyvolávat další ješitné rozpory.
„Ano, pane,“ přisvědčila prostě, vyčekávajíc jeho reakci.
„Vskutku?“
Hořké uchichtnutí zkřivilo sladké rty.
„Podělíte se o své milé připomínky, ma chérie?“
Polkla neslušnou poznámku o umorousaných chudácích a ničemných zbojnících, protože urostlý gentleman před ní rozhodně nebyl ztělesněním ani jednoho z těchto nevhodně zvolených příměrů. Což se bohužel nedalo říci o její půvabné maličkosti. V duchu zaúpěla.
„Poslouchám vás,“ upozornil ji Oli, ruce zkřížené na prsou. „A velice pozorně,“ dodal s dosti výmluvným posunkem.
On se jí vysmívá?!
„Ovšemže,“ sykla nabroušeně. Muchlání látky mezi prsty přidalo na intenzitě.
„Nu?“ naléhal poněkud nezúčastněně. „Co se vám tedy stalo?“
Bella stěží zadusila hysterický jekot.
„Co se stalo?“ zopakovala konsternovaně. „Unesl jste mě, vy osle!“
Ohlušující výbuch smíchu podráždil její citlivé bubínky.
„Já?“ podivoval se Olivier mezi nekonečnými otřesy. „Ale vždyť jste šla dobrovolně…“
Ta holá pravda, vmetená do líbezné tváře rozohněné paní vévodkyně, byla pro její jemná ouška až příliš krutá. Stáhla se.
„Proč mě pořád tak trápíte?“ zamumlala zničeně. „Kdo vlastně jste?“
Milostivě se slitoval nad jejími srdceryvnými výlevy, rozhodl se odsunout stranou své nehorázné pobavení. Mlčky naplnil cizelovaný pohár až po okraj svařeným vínem a vtiskl ho do jejích bělostných ruček.
„Napijte se,“ přikázal nekompromisně.
Chřípí se zachvělo pod vůní bylinek. Poslušně usrkla.
„Vaše jméno… prosím,“ potáhla žádostivě. Opět.
Muselo to přijít.
Několikrát zamrkal.
„Povím vám jednu pohádku,“ upozornil ji a pokynul směrem k čalouněné taburetce. Beze slova přijala.
„Kdysi dávno žila kdesi na jihu země princezna jménem Kráska, kterou všichni její blízcí bezmezně milovali,“ zahájil Oli svůj osudový proslov, s pohledem hluboce upřeným do stříbřitých panenek. „Po smrti své drahé ženy, maminky malé Krásky, nechal dívčin nešťastný otec, který dítě obviňoval z veškerého svého neštěstí, děvčátko zavřít za zdi hrozivé černé pevnosti. Kráska během let svého zajetí věřila, že ji jednoho dne z vězení přeci jen osvobodí její vysněný statečný princ. Do té doby psala alespoň dopisy se stížnostmi na lhostejnost hraběcího papá, které se dostaly až do Angoulême…“
Bella se krátce zajíkla. Povstala, zamotala se jí hlava. Silné paže ji pohotově zachytily.
„Kdo jste?“ zadrkotala ve zlé předtuše.
Temné oči se soucitně zaleskly. Tajemství musí být odhaleno!
„Charles-Olivier-Marie-Louis-Armand de Monernie du Charente,“ vydechl Oli úlevně.
„Takže…“
Ne! Ne! Ne!!!
„Ano, Annabelle,“ přisvědčil. „Já jsem Charles. A také váš ztracený švagr.“

Zuřivý štěkot psů neomylně sílil, což nakonec donutilo stále ještě váhajícího Oliviera pobídnout nervózně pofrkávajícího Fierte. Zpočátku nasadil přímo vražedné tempo, hnal se zběsile co nejdál od místa, kde zanechal část sebe sama. Studený vítr svištěl všude kolem a ostré větévky pokroucených stromů zlověstně otíraly jeho zarudlé líce a štípaly na odhalené kůži. Zpocené čelo se krčilo při vzpomínce na ni. Prudce trhl otěžemi, přikoval vzpouzejícího se koně a šíleně, téměř nelidsky zařval. Trhalo ho to na kusy.
„Annabelle!“

Vděčně se zachytila obroušeného kamenného kvádru, jediné pevné opory, která ji uchránila před potupným pádem na tvrdé dlaždice jejího dosavadního vězení. S nesrozumitelným mumláním zatínala zuby v naivním pokusu přemoci další z návalů bolesti, ale zdálo se, že se jí její ztěžklá hlava rozhodla pro tuto chvíli vypovědět službu. Z posledních sil drmolila kdejaké kletby a proklínala všechny možné lapky pod sluncem, neschopna zabránit nehoráznému pohupování rozdrážděného žaludku, který ani v nejmenším nereagoval na prosby o své laskavé zklidnění.
Mlhavě si vybavovala události předchozích hodin. Jistě, ten špinavý ničema ji naléval nějakým přeslazeným patokem, něco jí vykládal a pak…
Záblesk poznání.
Ach, Bože! Ne, to ne! Ne, on přece nemohl být… on nemohl… nebyl… to přece…ne…
Vzdušné zámky zmizely v nenávratnu, zbyla jen nepříjemná pachuť připomínky jménem Charles. A Gaston-Henri.
Co Gaston-Henri?
Dlaní několikrát zakmitala ve snaze odehnat vtíravé halucinace, zoufale volající její jméno, a opakující se se zdánlivou pravidelností.
Klíč v zámku ji svým nevybíravým chrastěním donutil otočit se zpět a pozvednout oči k jedné z mnoha plápolajících pochodní. Muži v uniformách?
„Madame de Charente…?!“
Tipů: 10
» 15.05.12
» komentářů: 4
» čteno: 1033(7)
» posláno: 0
Ze sbírky: Dopis z Angoulême


» 15.05.2012 - 20:47
PS. Věřím, že víla do konce týdne přitančí... ;)
» 16.05.2012 - 16:47
Wow!! Krása!!!
» 16.05.2012 - 19:56
odettka: Když se Oli představoval plným jménem, tak mi to připomnělo scénku od Náhlovského - Pepinda ;-D Prokristapána, přijel celej autobus!
Jinak jsem doufala, že ji Oli vezme s sebou, chjoooo
» 16.05.2012 - 22:43
Holky, co já bez vás? ;)
Nienna: Zlatej J.R.!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Dopis z Angoulême - 14. část | Následující: Bezbolestná

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.