Blaník

Zamyšlení : Blaník

Byl jsem, již před časem, na Blaníku. Kopec s rozhlednou z níž nebylo pro mlhu nic vidět, zvaný Velký Blaník, je hezkou procházkou pro turisty. Více mne zaujal o kus dál ležící Malý Blaník. Po ostřejším výstupu v menší skupince, jsme na vrcholu nalezli kapli. Je jasné, že je mnoho lidí, kteří o ní ví. Velká zřícenina kaple, vprostřed níž roste stoletý strom, mě upoutala. Již na mapě jsem se dočetl, že byla postavena na místě hradu, jichž bylo u okolí několik. Ty hrady však již nemají jména.

Dotknul se mě čas… kolik životů, příběhů, zlomových událostí, se odehrálo od doby, kdy jakýsi člověk nechal stavět ve skalách na kopci hrad. Vždyť kapli stavěli v 15. stolení. Když hrad, tak navěky. Z kamene. Pro mne, pro mé potomky… Jak je vše pomíjející.
Na místě hradu na Malém Blaníku stojí kaple, opuštěná, bez střechy. Pomalu se rozpadá… Co bude s našimi výtvory za 6 – 700 let? Zbude alespoň stopa po tom, co jsme vybudovali my?

Stál jsem v té kapli a cítil jakousi podivnou sílu, sálající z kamene. Slyšel jsem hlasy lidí, kteří zde žili a cítil sílu jejich víry. Víra v to, že jejich život má smysl. Že jsou zde proto, aby zanechali svým potomkům znamení. Znamení v podobě ukázky, kam až došli. Co dokázali vybudovat oni a od čeho se, ti příští, budou moci vydat po své cestě dál.
Tenkrát, v těch dávných dobách býval jakýkoliv pokrok poznamenán mnohým strádáním. Divoký a nehostinný kraj nedal lidem nic zadarmo. Konflikty mezi lidmi i povětrnostní podmínky, byly velice tvrdé. Lidé se proto obraceli pro pomoc k bohům. Ti sídlili na kopcích.
Je to logické. I bůh má z kopce lepší přehled. Na kopcích, jako je Blaník.
Lidé pohřbívali pod kopci své mrtvé a nahoru nosili oběti bohům. Chtěli tím vykoupit životy mrtvých. Doufali, že až jim jednou bude nejhůř, bohové se smilují a vyšlou jim na pomoc všechny, kdo jsou pod kopcem pohřbeni. Nikdo však zatím nepřispěchal. Zřejmě ještě nebylo nejhůř.

Na Malém Blaníku stojí kaple. Již staletí tam chátrá a čas jí maluje vrásky. Opuštěna těmi, kdo věřili, že je místem bohů. Je stavěna z kamene a proto dosud stojí. Bez střechy a oken. Bez pozlátka, jež ji jistě kdysi zdobilo. Přijde její čas a ona se rozpadne a změní se v hromadu kamení. A potom přijde člověk,( pokud ještě nějaký zbude) a položí ruku na kámen. A uslyší to, co jsem slyšel já. Bude to delší i o můj příběh. Potom člověk odejde a kameny zde zůstanou, jako němí svědci toho, že zde kdysi byli lidé.

Když člověk opustí jakékoliv místo, či území, na němž žije a to včetně velkých měst, a vrátit se za 6 – 700 let, nenajde nic. Přírodní vlivy a prosté působení času, smete stopy civilizace jako v případě amerických říší (Inků, Mayů) i malých Blaníků. Jen snad písemné doklady by hovořily o tom, že tam, v tom místě, prožily svůj život dlouhé generace lidí.

Četl jsem, že je to výmysl lidí. Nevím. Myslím, že čas tu byl již před lidmi. A bude tu i po nich… Byl tu před velkým třeskem. Bude tu vždy.