Duhová kulička

Duhová kulička

V zahradě v ulici Na kopečku,
seděly dvě mrni na bobečku
Spolu se dívaly do dolíčku,
Na krásnou skleněnku. Na kuličku.

Ta jedna povídá: „Je jak duha“.
„Je jako sluníčko.“ Říká druhá.
„Je jako duha a také tam prší.“
„Je jako Slunce a záře z ní srší.“

Tak si tam vymýšlí, nad důlkem v cestičce.
Jdu kolem po cestě a divím se velice.
Co to tam v důlku ta děvčátka mají.
O co jde? Snad se tam nepohádají.

„Že je jako Slunce. No řekni to, dědo.“
„Tak mi ji ukaž, ty má neposedo.“
„Jenom se dívej a řekni, co si myslíš
Že svítí tam Slunce. Že to také vidíš!“

„Ne. Řekni že prší. Mokro je tam přeci.
A mraky a vítr, jenž odnáší věci.“
„Vždyť Slunce tam svítí a všechno tam kvete.“
„Prší. Je mokro. Slunce nenajdete.“

Kuličku duhovou na dlani mám.
Co říci? Jak rozsoudit spor malých dam?
„Jen Slunce a déšť, vám vykouzlí duhu.
Ta duha je mostem. Polovinou kruhu.

A aby jste mohly ji na nebi spatřit,
Tak Slunce a déšť k sobě musí patřit.
Tak jako vy dvě teď patříte k sobě,
Ty krásy se sešly v té kuličce obě.“

Teď odcházím. Mrni si s kuličkou hrají.
Teď vzaly ji z důlku, někam utíkají.
Já chtěl bych být mostem, mezi jednou a druhou.
Chtěl bych být kuličkou. Chtěl bych být duhou.