V chrámovém sloupoví

Z otáře skanula
krůpěj vosku žhavá,
pouze dvě svíce
zůstávají plát
a nikdo více
ve tmě nepoznává,
že odkládám
teď právě světský šat.

V sloupoví chrámu
mihl ses jak stín,
s modlitbou na rtech
čekáš na znamení
a já jsem tou,
k níž než se domodlíš,
bělostí kůže své
teď dá Ti rozhřešení.

Zmatený, netušíš,
jen hádáš možná, snad,
zda přízrak průzračný
Tě pojal do tenat.

Můj bláhový,
ta, kterou vzývals tolikrát,
jsem přece já,
bohyně Něha
a věčná Láska Tvá ...