V kapkách deště

Prosím Tě, dej,
ať dotýkám se milovaných skrání,
což nedočkám se nikdy,
v touze utopená?
Vždyť jsem jen žena,
snící o setkání.
Tak do náruče, tolik milované
navrať mne zas,
já přislíbím Ti, oč si řekneš,
Pane,
obelsti čas
i všechna další jitra,
kéž ráno dnešní,
ránem je již zítra.
Ty bezmeznou svou, konejšivou mocí
nám, vzdáleným, snad budeš ku pomoci.
A jestliže snad
nemá nám být přáno
dlaně své nabídnout
a objetím se hýčkat každé ráno,
směň duši mou do drobných kapek deště.
On, vzdálený, jenž žije jen v mých snách,
ať v dnešní noc, jež dělí nás, zví ještě,
že lásku svou má právě na dosah.
Na víčkách, v bílých střevíčkách,
roztančím sen,
on ví, že vílou jeho jsem
a múzou, čelo líbající,
pak světlem svící probuzen,
ten sen, jenž se mu v jedné chvíli zdál,
v náručí mém, že hýčkán byl
jak rytíř můj a král,
mu v kapkách deště dopovím ...