(Pseudo)stařec a moře (problémů)

...
Stalo se to ve čtvrtek. Z ničeho nic jsem ucítil šílené píchnutí uvnitř svého zadku a od té doby je v jednom ohni. Do háje! Je depresivní pondělní ráno a já si nemůžu ani sednout na pitomou židli. Toaleta se od té chvíle proměnila v mučírnu, ve které ze mne spodem vyjížděl obří ostnatý drát, trhající můj zkrvavený konečník na kusy.
Připadám si občas jako starý dědek. Po osmi letech každodenního pití, dvou letech šíleného šňupání pervitinu a sedmi letech kouření trávy se ze mne najednou stala nejen duševní, ale už i fyzická troska. Pohledu do zrcadla jsem se poslední měsíce raději vyhýbal. Začaly mi padat vlasy. Rozbolely mne zuby. Rozbolela mne záda i všechny klouby v těle včetně vnitřností. Svaly ochably a změkly, zatímco játra začala tvrdnout, plíce černat a žíly se zužovat, propadající se hrudník a naopak nafukující se břicho také nevypadaly příliš vábně a zdravě. A teď navíc ještě tohle. Obávaná zlatá žíla navštívila i můj zadek. Šestadvacetiletý mladík v těle umírajícího seniora.

„Proč si nesedneš?“ zeptal se Michal. Byl páteční večer a já jej jako obvykle trávil v místním nonstopu U Tomáše. Spousta známých, spousta levného alkoholu, kulečníkový stůl se starým plátnem a křivými tágy, v malé barevné televizi sportovní přenos. Stala se z tohoto dne tradice. Pátek co pátek se opakovala. Bylo to fajn.
„Raději ne. Zadek mám na maděru. Nechápu, jak si do něj někdo může nechávat dobrovolně cokoliv strkat. Proč jsou ti lidi takoví blázni? Přemýšlím, proč spousta z nich, tedy, mluvím samozřejmě hlavně o ženských, prožívá duševní bolest víc než tu fyzickou. Šoupneš holce péro do zadku a je šťastná. Ale řekneš jí, že její večeře byla šlichta, a brečí jak malé děcko.“
„Jako bys snad ženským rozuměl,“ zareagoval Michal.
„Máš recht,“ poznamenal jsem. „Myslím, že první chlap, který jim porozumí, dostane buď Nobelovu cenu, nebo spáchá sebevraždu.“
„Řekl bych, že druhá varianta je o dost pravděpodobnější. Ale s tím nic neuděláš. Tak nekecej a objednej si pivo, to ti na tu bolest pomůže,“ popohnal mě můj věčný kumpán. Nejraději by všechny problémy řešil jakýmkoliv druhem alkoholu. I tak jsme si spolu neuvěřitelně rozuměli. Naše myšlenky i názory se často shodovaly ve všech parametrech.

Jako zaměstnanec úřadu práce měl za úkol objíždět podniky v okresu a kontrolovat pracovní povolení a smlouvy těžce vydělávajících lidí, nejvíce však cizinců.
„Dnes jsme vyhmátli další čtyři na černo pracující,“ chlubil se, „takže mají chlapečkové smůlu. Na půl roku vyřazení z evidence úřadu, pojištění si budou platit sami a ještě k tomu mají na krku pěkně tučnou pokutu. Docela je lituju. V dnešní šílené době, a ještě navíc před Vánocema…“
„To mně by se stát nemohlo,“ zareagoval jsem.
„To máš pravdu. Tobě se nechce makat ani načerno,“ rozesmál se Michal. A měl sakra pravdu.
Nakonec jsem si sedl. Bolest trochu ustoupila, zvlášť když jsem se snažil na ni nemyslet. Popíjel jsem druhé pivo s lehce nasládlou chutí a hustou pěnou. Právě tak jsem ho měl nejradši.
„Znám jednoho, co je na kluky,“ rozkecal jsem se. „Neviděl jsem ho snad čtyři roky, ale pokaždé, když jsem ho tehdy potkal, jsme se spolu následně celkem slušně vypili. Je to super chlap. Ptal jsem se ho, jaký je sex s někým stejného pohlaví. Říkal, že je to skvělý pocit. Míval výhodu v tom, že v páru býval častěji ten aktivní.“
„To se ani nedivím, asi bych nezvládl, kdyby mi ho někdo šoupnul do zadku.“
„Byl ujetý na Asiaty. Pracoval, možná ještě pracuje, v jedné letecké společnosti, takže míval zlevněné letenky do celého světa. Tuším, že svého posledního přítele měl až v Singapuru. Teď tak přemýšlím, že se ani nedivím jeho náklonnosti k téhle rase. Kluci šikmoocí dole moc vybavení nepobrali, v tom mohl mít jako občasný pasivní účastník sexuálních praktik výhodu.“
„No jasan. A kalhoty za čitapade zdarma jako bonus za dokonalý sex,“ rozesmál se hlasitě Michal. „Ale stejně… Píchat někoho až někde ze Singapuru, no páni, to bych asi nezvládl, když si uvědomím, že s mojí, co bydlí šedesát kilometrů daleko, máme taky vztah na dálku.“

Do hospody přicházeli stále noví lidé. Sem tam jsem mávnul na pár známých. Většina stolů už byla obsazena a jediný číšník, který v nonstopu pracoval brigádně, měl co dělat, aby stíhal přítomné hosty obsloužit.
V rohu hospody, u dveří na záchod, hrálo několik hezkých holek šipky. Neuměly to. Hihňaly se každému nepovedenému hodu. Šipky držely jako oštěp. Jestli podobným způsobem drží všechny věci, nedivím se, že neměly u stolu jediného chlapa. Hosté začali mluvit čím dál hlasitěji. V jukeboxu zrovna hrála písnička od Sex Pistols, ale přes hluk, který vytvářeli přísedící, jsem ji skoro neslyšel.
„Já je mám taky, co máš z toho,“ pokrčil rameny Michal.
„Co?“
„Hemeroidy. Zrovna nedávno jsem měl toaleťák celý rudý, byl to celkem nechutný pohled.“
„Ty koukáš na toaleťák, když si vytřeš zadek?“
„No co? Je to automatika. Ty to snad neděláš?“
Protočil jsem oči v sloup a začal litovat, že jsem s tím tématem vůbec začal. Znal jsem Michala. Nikdy nechtěl měnit konverzaci, dokud nebyla vyřešena až do konce. Zvlášť, když byl opilý. A to on v pátek býval. Týden co týden.
Brigádník nám přinesl další dvě piva a připsal čárky na rozmočenou účtenku. Vypadal, že toho má plné zuby. Pátky bývaly nejhorší.
„Dokonce i Eva byla na kolonoskopii,“ pokračoval Michal.
„Eva?“
„Jo, Eva, nepamatuješ na ni? Dojela za mnou teď o prázdninách, když jsem byl ještě bez ženské a měl volný barák. Malá krátkovlasá blondýna, trojky prsa, studuje práva.“
„Jo ta… slečna rozdávačka,“ rozpomněl jsem se.
„Není to žádná rozdávačka! Je to fajn holka, sakra!“
„Co zuříš? Sám jsi říkal, že je to děvka. To jen od doby, co ti dala u tebe doma, o ní mluvíš úplně jinak. Rychle měníš názory, chlapče. Holt, chápu, že asi není správné pomlouvat někoho, kdo přijede přes půl republiky jen proto, aby u tebe do široka roztáhl nohy.“
„Drž hubu.“
„Nedopověděl jsi. Byla na kolonoskopii… a…?“ rychle jsem se snažil zahrát provokativní reakce do autu a předstíral zájem.
„Říkala, že to byl pěkně hnusný zážitek, když jí tu hadici strkali do zadku.“
„Fakt? A já myslel, že je na podobné věci zvyklá.“
„Drž hubu, povídám!“

Zpocený brigádník k nám opět přiklusal i s kulečníkovými koulemi, pro které jsme si byli líní zajít k baru. Čekali jsme na Adriana. Adrian byl fajn chlap. O rok starší než já a Michal. Dělal řidiče kamionu, a jezdíval tak po Evropě, nejčastěji na jih a do Španělska a Německa. Táhlo ho to na sever, do Norska, Švédska, ale nikdy nedostal příležitost. Někdo zesílil jukebox. Z reprobeden se začalo ozývat dunění disca. Michal se plácl dlaní do čela. „Do prdele! A je to tady. Dvě hodiny šílené pseudo hudby právě začaly.“
Vstal, vysbíral z peněženky všechny drobné a zamířil k jukeboxu. Na rozdíl ode mne nepočítal každou korunu. Ani nemusel. Jeho máma pracovala jako učitelka na střední škole, táta byl zakladatelem známé právnické firmy v nedalekém krajském městě. Měli se dobře. Michal se měl dobře. Život měl nalajnovaný lépe než já. Všichni ho měli nalajnovaný lépe.
„Ramones! Ramones!“ skandoval, když se vrátil zpět ke stolu. „Já ty diskanty naučím poslouchat kvalitní hudbu!“
Ozvalo se vrznutí venkovních dveří. Pár lidí se ohlédlo směrem ke vchodu. Vešla menší postava, trochu při těle, s kšiltovkou na hlavě a hnědým teplým svetrem. Adrian…
„Nazdar, chlapi,“ mávl a přisedl.
„Co to bude?“ zeptal se číšník procházející kolem našeho stolu s prázdnými sklenicemi a špinavými popelníky.
„Pivo.“
Na Adriana jsme se vždycky těšívali. Míval spoustu pikantních historek z cest, které nás pokaždé rozesmály. Vždycky je dokázal vylíčit tak, že jim občas bylo těžké uvěřit, ale nevadilo nám to. Adrian byl opravdu dobrý vypravěč a společník.
„Dostal jsem konečně novou navigaci,“ povídal tuhle, „představte si, co se mi stalo. Jel jsem do Itálie, samozřejmě přes Alpy. Všude už kopce sněhu, zima. A tak si to štráduju přes horské serpentiny. Měl jsem zpoždění, na hranicích byla šílená zácpa, tak jsem na to trochu dupnul. Přišla levotočivá zatáčka, já rychle sešlápl brzdu a dostal jsem na té namrzlé silnici smyk. Skončil jsem v příkopu, auto vzhůru nohama a z navigace se ozvalo Otočte auto nazpět a pokračujte v jízdě.

Adrian se pořádně napil piva. Měl celkem poklidný styl života, který jsme mu já i Michal občas záviděli. V neděli vyjel směr Evropa, přijel v pátek, přišel se za námi pozdravit, zahrát si kulečník a opít se. Sobotní dopoledne prospal, odpoledne strávil u internetu, večer zašel do privátu – stále za tou samou ženskou – nechal tam desetinu své výplaty a v neděli už opět startoval svůj nový kamion, aby v něm vyrazil za hranice republiky.
„Těším se na zítra. Na tu svou maminu. Dlouho jsme se neviděli,“ zamyslel se nahlas a poté odehrál kulečníkovou kouli jediným slušným tágem ze všech, která byla vystavena na nízkém stojanu připevněném na zdi.
„Já tě stejně nechápu,“ zavrtěl hlavou Michal. „Proč pícháš pořád tu samou? Proč nezkusíš i nějakou jinou? Třeba i černošku nebo Asiatku? Furt jen ta tvoje čtyřicítka dvakrát do měsíce. To ti snad dává nějakou slevu pro stálého zákazníka, ne?“
„Já ti ani nevím. Mně to vyhovuje. Nepotřebuju měnit. Mám s ní skvělý vztah. Lepší než s jakoukoliv jinou, kterou jsem kdy potkal.“
„To je docela smutné, když si uvědomíš, že je to ženská, která si to rozdává každý den s někým jiným,“ vmísil jsem se také do hovoru. „Ale jistě i v tu chvíli myslí na svého kamioňáka Adriánka a jeho velké chlupaté břicho. Můžeš platit i stravenkami?“
„Ty abys k tomu něco nedodal, pane Hemeroide,“ zareagoval posměšně Michal.
„Tuhle jsem jel do Německa…,“ změnil raději téma Adrian, „…a jedu samozřejmě zase po horách. No a pod silnicí tekla horská říčka. Jen malý, snad metr hluboký a široký potůček. A navigace opět nezklamala a zahlásila Po sto metrech zahněte doleva a najeďte na trajekt. Málem jsem se v tu chvíli podělal. Vážně jsem rád za novou, možná mi jí chtěl šéf vynahradit to, že jsem už tři měsíce nedostal výplatu.“
„Svěř se se svou finanční krizí mamině, třeba tě nechá zadarmo ocucávat své bradavky,“ řekl jsem posměšně Adrianovi, když mi předával tágo.
„Pořád jsi na tom dobře. Prachy ještě přece nějaké máš, ženskou sem tam taky, podíváš se po světě a nemáš problémy se svou prdelí,“ promluvil k Adrianovi Michal tónem, ve kterém jsem vycítil spoustu sarkasmu na svou adresu.
„Upozorňuji tě,“ zareagoval jsem klidným hlasem a díval se nepřítomně do sklenice s pivem, kterou jsem po podařeném strku uchopil do levé ruky, abych se z ní napil, „že jsem si dnes nevzal prášky, takže je dost možné, že budu agresivní. Když jsem agresivní, vidím rudě. Když vidím rudě, ničím předměty. Ničím sklenice, ničím židle a ničím i kulečníkové tága. A tohle všechno bych zničil o tvou hlavu, pokud bys mne a můj chlupatý zadek nenechal na pokoji a provokoval i v následujících minutách, je ti to snad jasné.“
„Klid,“ mávl omluvně rukou Michal, „neblbni přece, tohle je jediné hratelné tágo, raději rozmlať ty židle nebo sklenici, ale až ji dopiješ. Na, tumáš dvacku, běž si pak vybrat něco do jukeboxu,“ snažil se si mne koupit. Jako vždy se mu to povedlo. Měl mě dokonale přečteného.

Bylo sobotní poledne, když jsem se po včerejší pitce v nonstopu probral. Došel jsem domů kolem tří ráno. Neměl jsem hlad, neměl jsem žízeň. Neměl jsem ani chuť a sílu se pohnout. Měl jsem pořádnou kocovinu a zadek bolel víc než dny předtím. Ležel jsem oblečený a v botách na ustlané posteli. V televizi, kterou jsem po příchodu z hospody zapnul a zapomněl vypnout, probíhala politická debata. Venku bylo jasno, modrá obloha se vpíjela do mých okenic. Slunce už nehřálo, ale i tak jsem byl rád, že nebylo pod mrakem.
V puse jsem měl sucho, zatímco jazyk byl potažen mazlavým suknem nevábné příchuti. Na mobilu svítila příchozí zpráva. Ani jsem ji nemusel číst. Věděl jsem, že je od Michala. Jeho klasická otázka „Žiješ?“ mi přicházela po každé společné akci. Nakonec jsem opět usnul.
Neděle byla ještě horší. Nastala šílená muka. Jako by mi v zadku rostl tenisový míček. Celé dopoledne jsem proseděl u televize v lavoru plném horké vody. Nepomáhala. Nacpal jsem si do konečníku čípek, který jsem našel v šuplíku mezi platy antidepresiv, vzal si pár prášků proti bolesti, zapil sklenicí vody a opět šel spát. Byl jsem z toho věčného pálení a řezání v rozkroku příšerně unavený.
Pondělí ráno. Jak už jsem říkal… Vlezl jsem si do horké vany a do malých černých reprobedýnek postavených na pračce si pustil své oblíbené pankáče. Spousta pěny šuměla, cévy se mi roztahovaly, dech se zklidnil a pankáči řvali na celou koupelnu. Ležel jsem ve vaně bez hnutí snad hodinu. Voda pomalu chládla. Následně jsem vylezl, usušil se, učesal, vyčistil zuby a oblékl se. Venku padaly jemné kapky deště. Uvědomil jsem si, že do dneška nepršelo už snad pět týdnů. Tento rok bylo bláznivé počasí.
Vyšel jsem směrem k ordinaci svého praktického lékaře a doufal, že mi řekne jen „Dáme na to nějakou mast a za pár dnů budete v pořádku…“
Čekárna byla skoro prázdná. Brzy jsem přišel na řadu. Sestřička mi podala kartu s dovětkem „Můžete jít dál, pan doktor už na vás čeká“.
Otevřel jsem dveře od jeho ordinace a vešel dovnitř. Byl to příjemný pán. Mladý a sympatický. Dříve, ve svých psychických těžkostech, jsem jej navštěvoval často. Znal mé problémy.
„Dobrý den, co vás sem přivádí?“ zeptal se a podal mi ruku.
„Víte, pane doktore, mám takový problém…
Tipů: 8
» 02.05.12
» komentářů: 7
» čteno: 893(18)
» posláno: 0
Ze sbírky: Příběhy sráče


» 02.05.2012 - 15:54
Jednu dobu sů ty dialogy super, druhů takové trochu umělé.
Jinak nejlepší název povídky, co sem za poslední dobu viděl :- ))
» 02.05.2012 - 16:04
Dnes jsem u doktora byl. Měl plno a navíc jsem tam ani nebyl kvůli sobě. Tvoje zmínka o skoro prázdné čekárně ve mně vzbudila velmi příjemné představy. Jako kdybych vyhrál v lotérii. Nebo jako kdyby..., ne, nemůžu, ještě není deset večer. Do té doby to ale zapomenu, škoda.
» 02.05.2012 - 18:03
Paulmatthiole
Doktory nemívám povětšinou v lásce, ale najdou se čestné výjimky. No, tohoto trápení snad ještě zůstanu nějakou chvíli ušetřen :-)
» 02.05.2012 - 19:50
příroda je sice mocná,ale někdy dojde i na doktora...

přijde mi to napsaný čtivě a nadhledem
» 02.05.2012 - 22:37
Tak jo, upřímnost nade vše - tenhle druh psaní není zrovna mým oblíbeným, ale nějakým zvláštním způsobem mě baví číst tvoje povídky. Je to skvěle napsané a... hm, dějem jaksi hezky dekadentní.
» 04.05.2012 - 18:42
Neotřelé nosné téma ... ale čte se to skvěle :)
» 08.05.2012 - 10:59
Doktorů si vážím, ale nevyhledávám je, ST.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Zuzana | Následující: Perníková Praha

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.