O mém vztahu s workoholikem...

Je mi smutno, je mi nevýslovně smutno a nevím, co mám dělat. Na jednu stranu tě miluji, na druhou ti závidím a na třetí straně je má vlastní bezmoc a zbytečnost. Jsem ráda a obdivuji tě pro to všechno, co si udělal a stále děláš. Jak lpíš na svém vzdělání, jak máš všechno naplánované až do puntíku a jak ti stouplo sebevědomí. Jenom kdyby to nemělo ty negativní důsledky, které mě tíží čím dál víc. Už jenom proto, že já taková nedokážu být a asi ani nebudu. Nikdy nebude nic, pro co by sis mě mohl vážit. Stále dokola mi opakuješ, že jsem chytrá, hezká a roztomilá, k čemu mi to je, když sem v životě nic nedokázala. Jsi o rok mladší a zvládl si toho víc než mnozí lidé, co jsou teď v důchodu, když to přeženu, dalo by se říct, že máš život vlastně za sebou. A já? Co jsem já? Ke všemu ještě stále si stěžující pesimista, pohlcen svou méněcenností. Kdybych si z tebe alespoň dokázala vzít příklad a snažila se tě napodobit, ale nejde to. Čím víc tvá hvězda stoupá nahoru, tím ta moje klesá níž a níž. Dalo by se říct, že se potápím, nemám na nic chuť ani náladu, chybíš mi... Ale to je asi jedno, to teď není v tvém časovém plánu... Uvidíme se až se uvidíme, dokonce i to je předběžně daný, jako i to co budeme dělat... Jak jinak taky při vztahu na dálku. Nemůžu takhle žít, každý den potkávat ty zamilované páry... My se vidíme skoro jednou za měsíc a mezitím máš stále nabitý program. Já na tebe myslím, nemůžu se učit, ale to u tebe neexistuje. Ty si vždycky na všechno perfektně připravený. Odcházíš kvůli tomu z chatu, vypínáš hovor, abys mohl splnit, to co sis určil a co musíš. Asi to bude znít hloupě, ale mě to hrozně štve. Na jednu stranu bych to chtěla taky umět, na druhou ti to prostě závidím... Opakuju se já vím, mé myšlenky jsou dneska hrozně roztříštěné... Ostatně jako posledních pár dní... Přede mnou učení a v hlavě ty a přitom sem s tebou ani nechtěla mluvit, nebrala jsem ti telefon. Vím, o čem bys mluvil... Zase o sobě... A pak bys řekl, ať něco vykládám já? Ale co říkat takřka dokonalému člověku, mé starosti a zážitky jsou příliš všední na to, aby postihly obzor tvých zájmů. Už vážně nevím, co dělat... A nemůžu ti to stále dokola říkat, trápil by ses, stačí, že se trápím já... A vůbec nevím, jak pokračovat dál...