Beze cti - kapitola 46

„Hele, nefixluj!“ napomenul Dan Tima ostře. „Já?“ Ten se tvářil jako nevinnost sama. „Nebo to aspoň nedělej tak blbě, aby to každej viděl!“ Mistr karet se nenechal zmást jeho andělskou tvářičkou. „Hm, kdybys mě ale neznal, tak sis toho ani nevšim …“ bránil se Timo rázně. „Pche, toho, jaks vyměnil ty karty, by si všimnul i slepej …“
Musela jsem se smát. Někdy se hádali jako malí kluci, ale já si už nedovedla představit, že bych je neměla. „Neměla bys cvičit, co?“ zeptal se Amadeus, který se usadil vedle mě na lavičku. „To jsem dělala celé ráno!“ odmítla jsem jeho návrh klidně. „A co hodláš udělat se zbytkem dne?“ zeptal se mě zamračeně. „Jestli sis nevšiml, tak právě loupu brambory k obědu!“ Hodila jsem další do vody, která vyšplíchla z hrnce. „A pak budeme s Nikou nakládat maso na uzení! Jo, a ještě chceme udělat marmeládu, kluci ji mají rádi. A Nika říká, že se v zimě bude hodit!“ Měla to být moje první zima v novém domově a já na ni byla zvědavá. V Uteru zimy bývaly celkem mírné, ale kluci mi tvrdili, že tady mrzne, až praští. A prý tu taky sněží! Daniel mi popisoval, jak tu loni zapadli do závějí! To bude krása! Už jsem se nemohla dočkat! Čaroděj se nepatrně pousmál. „A víš, že by sis tohle všechno mohla ulehčit?“ Vzhlédla jsem k němu. „To myslíš vážně?“
Pamatovala jsem si, jak mě nedávno sjel, když jsem pomocí kouzel vyprala prádlo … „Neříkal jsi, že magie je příliš vznešená a nebezpečná na to, aby se používala zbytečně?“ Pochvalně přikývl. „Jsem rád, žes mě poslouchala, Magdaleno!“ Jeho pochvala mě potěšila, protože to nedělal moc často. Jistě, přiznával mi, že mám talent i sílu, ale přišlo mi, že byl málokdy spokojen s mými pokroky. Nebo se aspoň tak tvářil. Vždycky si něco našel, aby měl důvod mě vypeskovat. „Už ses rozhodla, na jakou oblast se chceš specializovat?“ V tomhle bodě jsem měla naprosto jasno. „Obrana, Amadee! Nechci ubližovat nebo ničit!“ Stále ještě mě ve snech pronásledovala velmistrova mrtvá tvář. „Ale stejně bys měla mít znalosti i o útočných kouzlech! Bude se ti to jistě hodit!“ Věděla jsem, že v tom má pravdu, tak jsem se s ním nepřela. „Hele, nechtěli byste nechat toho karbanu a jít štípat dříví, lenoši?“ Randal se vynořil ze stodoly a prohlížel si kluky nesouhlasným pohledem. „Samo se to neudělá! A já si už dneska svůj díl udělal!“ Timo se ušklíbl a Daniel hbitě sklidil karty. „Jo, jo, však už jdem!“ Zvedli se a zašli do stodoly, odkud se za chvíli začaly ozývat pravidelné údery jejich sekyr. Randal se pak vydal k nám. „A co vy dva, mágové?“
Amadeus se na něj zašklebil. „Trochu víc úcty bych prosil, válečníku!“ Ti dva měli zvyk se dobírat. Zpočátku mi to dělalo starosti, protože jsem věděla, jak oba dokážou být smrtící, ale brzy jsem zjistila, že to ani jeden z nich nebere vážně. „Že byste taky přiložili ruku k dílu, co?“ pokračoval Randal, jako by Amadeus nic neřekl. „A co by sis tak představoval?“ Amadeus se na něj tázavě zadíval. „Bude potřeba ucpat všechny škvíry v ložnicích, to by sis moh vzít na starost ty, dědku, co říkáš?“ Čaroděj přikývl. „Dám se do toho hned!“ K mému údivu se zvedl a nechal mě s Randalem o samotě.
Srdce se mi prudce rozbušilo a ruce se nepatrně chvěly … Co to se mnou jenom je? ptala jsem se sama sebe. „Potřebuješ něco?“ vzhlédla jsem k němu. Místo odpovědi si založil ruce na prsou a shlížel na mě. „Tak ano nebo ne?“ bezděky jsem zvýšila hlas. „Nekřič na mě, holka!“ usadil mě okamžitě. Kousla jsem se do rtu. „Promiň!“ Raději jsem se mu omluvila, přece jen byl o dost větší. A já si byla jistá, že na něj bych kouzla nikdy nepoužila. Na něj určitě ne! Mávl rukou a sedl si na zem přede mě. „Co je s tebou?“ optal se tiše. „Jak to myslíš?“ vyhrkla jsem nechápavě. „Když tě oslovím, tak uhýbáš pohledem, nemluvíš se mnou, když nemusíš a při tom po mně pokukuješ, když si myslíš, že to nevidím …“ začal vypočítávat a já cítila, jak rudnu. A to jsem si myslela, jak jsem nenápadná! „ … tak o co jde?“ udeřil na mě zostra. „Já … nevím … prostě …“ koktala jsem a v duchu se za to proklínala. Copak nejsem schopná mluvit aspoň trochu souvisle?! „Tohle na mě nezkoušej, Magdaleno! Moc dobře to víš … a já ostatně taky!“ sdělil mi věcně. Na to se nedalo nic říct, tak jsem mlčela. „Co s tím uděláme?“ Polkla jsem. „Co bys navrhoval?“ hlesla jsem. Zasmál se. „No, buď můžem dělat, jako že nic, nebo to prostě zkusíme! Co jsem zač, dobře víš, tak se rozhodni!“ Zatajila jsem dech. „Když já …“ zmlkla jsem. Svižně se zvedl, vzal mi nůž a hodil ho k bramborám do hrnce. Beze slova mě vytáhl na nohy a přitáhl mě k sobě. Musela jsem zaklonit hlavu, abych na něj vůbec viděla. Dlaně jsem mu položila na hruď a jazykem si přejela přes náhle suché rty. „Tak to rozhodnu já, děvče!“ Než jsem se stihla náležitě rozzlobit, že ani nepočkal, co mu na to řeknu, tak mě začal líbat …