Beze cti - kapitola 45

» autorka: erestor
Otevřel jsem oči a potřásl hlavou, abych se probral. Chvíli to sice trvalo, ale nakonec se mi povedlo zaostřit. Kousek od sebe jsem zahlédl Matyášův meč, ale po něm samotném nebylo ani vidu ani slechu. No, i když … byla tam taková malá hromádka popela … Že by další odvážný rek skončil svou pouť vezdejší? napadlo mě okamžitě. Zase zahřmělo a já to vzal jako pobídku, abych se tu přestal flákat a koukal odsuď zmizet! Jenže to se lehko řeklo, ale hůř udělalo. Točila se mi hlava a vůbec se mi nechtělo vstávat. Ani trochu … Tak dost! okřikl jsem sám sebe. Teď se zvedneš na nohy a hezky zčerstva, chlape, nebo si mě nepřej! Znal jsem se dost dobře na to, abych se neštval. Od plic jsem zaklel, ale poslušně jsem se hrabal na nohy. Jednu nebo dvakrát jsem upadl, ale nakonec se mi to přece jen povedlo. Stál jsem sice trochu nejistě, ale stál. S obtížemi jsem sebral ze země i svůj meč … přece ho tam nenechám, ne? … a potácel se k bráně … Prošel jsem jí a vzápětí se mými zády rozpoutalo peklo … Podlomila se mi kolena a já se poroučel k zemi. Živly za mnou zuřily s plnou silou a já se tiskl k zemi. Vichr mě natočil a já viděl, jak síly matky země trhají to ďáblovo místo na kusy … Kolem mě létaly kusy dřeva, cihly … Zahlíd jsem i pár stromů! Jsem sice bezvěrec, ale teď jsem se modlil, jako ještě nikdy, abych tohle peklo přežil … Byl jsem vyděšený k smrti. V boji měl jeden aspoň šanci ovlivnit svůj osud, ale co jsem mohl dělat proti tomuhle? Abych byl upřímnej, tak jsem se smířil s tím, že jednou skončím pod něčí čepelí, ale nechat se zabít kusem zdi mi přišlo hodně neprofesionální … To bych asi fakt nepřežil! Najednou bylo ticho a vítr ustal …
Opatrně jsem zvedl hlavu a rozhlédl se kolem. Ne, nezdálo se mi to. Bouře ustala a já se pomalu postavil. Udělal jsem čelem vzad a zíral na místo, kde stával ten dvorec … Teď tam nebylo nic. Dokonce ani tráva. Tak tohle byla síla! Jen jsem zadoufal, že TOHLE udělal Amadeus. Jestli to měla na svědomí Magda, tak bych k ní měl asi změnit přístup, ne? „Randale … Dale …“ Odvrátil jsem od té zkázy obličej a spadl mi kámen ze srdce. Byli v pořádku! A hnali se ke mně jak o závod … „Dane! Timo!“ Měl jsem obrovskou radost, že je vidím. „Jedem domů, kluci!“ vypravil jsem ze sebe se sevřeným hrdlem, když jsem se s nima přivítal. „A co bude se mnou?“ ozval se tichý a trochu rozpačitý hlas. Otočil jsem se a uviděl ji. Stála tam a nejistě na mě koukala, jako by se bála, že ji ... Já vlastně ani nevěděl co. „Já … nemám kam jít …“ špitla se sklopenou hlavou. „A kam jinam bys chtěla?“ zeptal jsem se nechápavě. „Vracíš se taky, ne? Nika už se na tebe určitě těší! Nebo ti Amadeus nabídl něco lepšího?“ Zavrtěla hlavou a oči se jí rozzářily, jako kdybych jí přinesl zlatej náhrdelník. „Ne … já … nevěděla jsem, jestli mě tam budeš ještě chtít …“ vysoukala ze sebe trhavě. „A to proč jako?“ Co se mě týkalo, tak jsem nevěděl ani o jednom důvodu, proč bych ji tam nechtěl. Spíš jsem věděl o spoustě, proč bych ji tam chtěl. „No, protože jsem čarodějka …“ Rozesmál jsem se. „A já zabiják! A támhle je kapsář a tohle zase karbaník! Máš ještě nějaký problém, děvče?“ Zavrtěla hlavou. „Děkuju!“ vydechla a než jsem se nadál, tak mi přistála v náručí. Instinktivně jsem ji objal. Hmm, tohle bylo po čertech příjemný! Asi bych to chování k ní měl fakt přehodnotit … Pobavené pokašlávání kluků mě vrátilo zpátky do reality. „Tak jedem nebo ne?“ zeptal se Timo zvědavě. „Jestli potřebujete ještě trochu času, tak bysme mohli eště počkat …“ culil se na mě a já se na něj zamračil. „Radši přiveď koně, ať se tu nezdržujem!“ vyzval jsem ho a jemně od sebe odstrčil Magdu. „Ehm … a co Amadeus?“ zeptala se mě zaraženě. „Co je zase s ním?“ Měl jsem dojem, že se v tom tak nějak ztrácím. „Může jít taky?“ A proč vlastně ne? Stejně se ještě musí učit! „Jestli bude chtít …“ Amadeus se k nám přiloudal a usmál se na mě. „Nevím, jestli je to dobrý nápad, válečníku! Jsi si jistý, že zvládnete dva čaroděje?“ zeptal se mě poťouchle. „Předpokládám, že oba budete mít něco, čím naší společnosti přispějete, ne?“ oplatil jsem mu. Místo odpovědi na okamžik přivřel oči. „Jako třeba tohle?“ Ukázal mi za záda. Otočil jsem se a vytřeštil oči. Před námi byla dobře známá vrata.
„To přece není možný!“ zašeptal Daniel nevěřícně. A to byl ještě dobrej, že byl schopnej promluvit. Byli jsme doma! Z komína se kouřilo a já dumal, jestli to náhodou není sen. Nebyl. Otevřel jsem vrata a zamířil k baráku. „Arniko! Jsme zpátky!“ Rozlétly se dveře a objevila se Nika. K mé radosti v rukou držela nabitou kuši. Aspoň někdo mě poslouchal! „Jak jste se sem dostali?“ užasle si nás prohlížela. „Neptej se a už se ničemu nediv, Niko! Máme tu dva čaroděje, tak se asi budou občas dít divný věci!“ sdělil jsem jí a snažil jsem se tvářit věcně. Ale ve skutečnosti jsem neměl ani ponětí o tom, jak to bude vypadat dál. Jen jsem byl děsně rád, že jsme zase zpátky. Na prahu jsem se zastavil a zadíval se na Amadea. „Ale už žádný černomilci, jasný?“ Tajemně se pousmál. „To ti slíbit nemůžu, válečníku, ale pár století bude od nich pokoj!“ Pár století?! Zbláznil se snad? Ale pak jsem si uvědomil, kdo to je. „Tak to mě nechává zcela v klidu, dědku!“ ušklíbl jsem se. Kluci se rozřechtali a Magdalena vypadala poněkud zaraženě. Některé věci se zřejmě hned tak nezmění ….
Tipů: 4
» 19.04.12
» komentářů: 0
» čteno: 897(4)
» posláno: 0
Ze sbírky: Beze cti


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Beze cti - kapitola 44 | Následující: Beze cti - kapitola 46

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.