Beze cti - kapitola 43

» autorka: erestor
Kráčel jsem v čele naší skupinky a všechny smysly jsem měl napjaté k prasknutí. Koutkem oka jsem zachytil pohyb na levé straně. Bez okolků jsem tím směrem hodil nůž a zachroptění mi prozradilo, že jsem se trefil. „Hněte sebou, sakra!“ vyzval jsem šeptem ostatní. Bál jsem se, že díky té mezihře s Timem nás chytnou! Jo, měl jsem to s ním probrat, stejně jako s Danem, ale prostě nebyl čas. Když jsem v tý špeluňce sešel dolů, tak už tam na mě čekali. Daniel to přijal se stoickým klidem. Bylo mi jasný proč. Nebyl bojovník, tak se rozhodl čekat na správnou chvíli. Stihl jsem mu nastínit plán, když ležel v poutech, ale u Tima to nešlo. Tam to bylo moc rychlý a díky jeho povaze i pěkně ostrý!
Dostali jsme se na dvorek. Kupodivu tam nebyla ani noha. Mávnutím ruky jsem poslal kluky s Magdou napřed a s Amadeem po boku utvořil něco jako zadní voj. „Až se dostanem ven, co bude dál?“ sykl jsem na něj koutkem úst. „Jak jsme se dohodli! Celé tohle místo zničíme!“ odvětil Amadeus tiše a mě přejel mráz po zádech. A to jsem si o něm myslel, že je jednou nohou v hrobě, když jsem ho viděl ponejprv! Jeden se furt učí! Příště prostě nesmím dát na první dojem! Pokud ještě někdy nějaké příště bude! dodal jsem v duchu. „Bratře Randale!“ Z domu vyšla vysoká postava a měla v ruce meč. Mnich a meč? Trochu divoká kombinace, ale rozhodl jsem se tím nezabývat a vzít to jako holej fakt. „Bratře Matyáši!“ odpověděl jsem zdvořile a také tasil. „Chtěl jsem se tě zeptat, jak se to vlastně má s tou tvojí vírou? Poctíš mě další lekcí věrouky?“ Odpovědí mi byl smích, jako když dráb chřestí řetězem. „Běž za klukama!“ nařídil jsem čarodějovi ostře. „Kašli na to, válečníku! Stejně tu shoří jako všechno!“ Amadeus mi jemně sevřel předloktí. „Ne!“ potřásl jsem hlavou. „Mám s ním osobní jednání! Hodně osobní!“ dodal jsem důrazně. Očividně se mu to nelíbilo, ale pak si jen rezignovaně povzdechl. Oceňoval jsem, že se se mnou nedohaduje. „Jak chceš, ale věčně čekat nebudu! Ani nemůžu, chápeš?“ Přikývl jsem na znamení, že rozumím. „Tak hodně štěstí!“ popřál mi a pospíchal za ostatními.
Sledoval jsem mnicha, jak se ke mně blíží. Pohrával si s mečem, jako by nic nevážil. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že věrozvěstování má jen jako bokovku. Spíš bych si ho představoval jako velitele nějaké soldatesky. „Co jsi vlastně zač?“ zeptal jsem se zájmem. Ušklíbl se. „Zbožný mnich!“ Zasmál jsem se. „A já jsem biskup!“ oplatil jsem mu vtip vtipem. Ocenil ho výpadem na moji levou stranu. Bez problémů jsem ho vykryl. „Pěkný pokus!“ pochválil jsem ho a sekl mu po nohách. Neobtěžoval se s odrážením a prostě moji čepel přeskočil. Hm, tohle není tak lehký, jak se může zdát! A chce to taky dost odvahy! O zkušenosti nemluvě. Stačí malá chyba a je po vás veta! „Nebereš ten nářez moc osobně, bratře Randale?“ otázal se posměšně. „Bejt tvůj bratr tak si sám podříznu krk!“ ochotně jsem mu sdělil své sympatie k jeho ctěné osobě. Zachechtal se. „Nebo tě tak nadzvedlo, že jsem si popovídal s tou tvojí kočičkou?“ Tohle byla rána přesně na střed a ten všivák to dobře věděl. „Na začátku měla kuráž, to jó, ale na konci už škemrala o slitování …“ Nevěřil jsem mu ani slovo. „Kecáš!“ oznámil jsem mu klidně. Zamračil se a vyrazil po mně. Tentokrát jsem si chvíli počkal, než jsem jeho ránu zblokoval, pak jsem ho popadl za loket a pěkně si ho přitáhnul. „Nikdy by takovýho šmejda, jako seš ty, o nic neprosila! Spíš by tě poslala k čertu!“ S gustem jsem ho praštil do brady a ten úder ho odeslal o pár metrů dál. S potěšením jsem sledoval, jak vyplivnul chuchvalec krve a několik zubů. Jemu se to ovšem moc nezamlouvalo. Dokonce si i přestal chtít povídat a dal se do toho naplno. Ani já jsem ale nezahálel … Ten hajzl byl fakt dobrej! Rychlej, chytrej, odvážnej … prostě zatraceně nebezpečnej … Hrozně rád bych věděl, kdo tě učil! blesklo mi hlavou, ale pak jsem usoudil, že je to vlastně jedno! Ztratil jsem pojem o čase …
Celý svět se smrkl jen na toho grázla a stříbřitou čepel, kterou na mě dotíral. Odrážel jsem ho a útočil, když jsem mohl a on stejně tak … Najednou se zvedl vítr a z nebe se spustil ledový déšť, který nás v mžiku promočil na kůži. Pak se oslnivě zablesklo a zaburácel hrom … Bratr Matyáš znepokojeně mrkl na oblohu … „Copak? Nevolá tě náhodou tvůj pán?“ houkl jsem na něj posměšně. „Možná, ale bude mít radost, že mu přivedu tak vzácného hosta!“ Najednou odskočil vzad namířil na mě ukazovák a něco vykřikl. Ucítil jsem náraz, jako by mě kopl kůň, a pak už byla jen tma …
Tipů: 4
» 17.04.12
» komentářů: 0
» čteno: 781(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: Beze cti


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Beze cti - kapitola 42 | Následující: Beze cti - kapitola 44
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
René Vulkán [1]
narozeniny
zzlatý [11], Suzie [11]


© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.