Beze cti - kapitola 42

Vykřikla jsem bolestí, když mě zasáhl další proud energie. Pálilo to jako oheň … Zaťala jsem zuby a soustředila se. Donutila jsem se nevnímat horkost, která mě spalovala, a vyslala další kouzlo. Ano, měla jsem ho zaměřit jen na toho hajzla a vynechat z toho Amadea, ale takhle dobrá jsem nebyla. Prostě jsem to na ně hodila a doufala, že Amadeus to zvládne … No, zřejmě jsem se mýlila. Zablesklo se, celou otřásla rána jako z děla a mnou něco prásklo o stěnu …
Když jsem sebrala natolik, abych zase vnímala, tak jsem viděla oba mágy ležící na zemi a Randala, jak klečí u Amadea. Právě ho fackoval, až mu hlava létala ze strany na stranu. „Prober se, dědku! Tak se, sakra, prober …“ hulákal na něj. Se zasténáním jsem se vyhrabala na kolena. Teprve teď se po mně ohlédl. „Slušná práce, děvče!“ prohodil uznale. Chtěla jsem se ho zeptat na spoustu věcí, ale nebyla jsem mocna slova. „Je mrtvý?“ vypravila jsem ze sebe ztěžka. „Ne! Už se začíná probírat!“ sdělil mi klidně. „Ale jak to, že je tady? Vždyť ho zabili …“ Opět jsem viděla magické plameny, které stravovaly jeho tělo, a v uších mi zněl jeho nelidský křik …. „To si vyřiď s ním, holka!“ Randal pokrčil rameny. A mně to najednou došlo. „Vy jste to plánovali, co?!“ optala jsem se ho nakvašeně. Podíval se na mě. „Jo! Ale jestli ti to pomůže, tak se mi to zrovna moc nezamlouvalo a ani to můj nápad nebyl!“ ohradil se nedůtklivě. Amadeus se rozkašlal a otevřel oči.
„No teda …“ vydechl tiše, když přejel pohledem tu spoušť kolem. Randal mu pomohl vstát a podpíral ho v chůzi. Můj učitel se zadíval na svého padlého soka. „Kdo ho dostal, válečníku? Ty nebo ona?“ Já? Ani na okamžik mě nenapadlo, že by to mohlo být moje dílo. Nějak jsem brala za dané, že ho zabil Randal. „Jestli ne ty, tak Magda! Když jste si to tu začali vyříkávat po vašem, tak jsem vypad, jak nejrychlejc jsem moh!“ přiznal Randal beze studu a já se mu vlastně ani nedivila. „To jsi ani nemusel! Vždyť jsem ti přece říkal, že teď něco vydržíš, ne?“ Amadeus špičkou boty obrátil mrtvé tělo. Tvář mělo zkroucenou děsem a místo očí jen jakousi krvavou hmotu … Amadeus hvízdl a Randalovi se taky nějak vytratila barva z tváří. „Jo, říkal jsi, střední úrovně, dědku!“ procedil k němu koutkem úst. „A tohle …“ ukázal na nebožtíka. „ … mi přijde krapet vyšší, ne?“ Amadeus beze slova přikývl a otočil se na mě. „Jsi mocnější, než jsem čekal!“ promluvil podivným tónem. „Já …“ odkašlala jsem si. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Naštěstí promluvil Randal. „Nerad vám ruším magickou chvilku …“ pronesl ironicky. „ … ale máme toho ještě před sebou fůru, takže co kdybyste si poklony nechali na jindy? Já osobně bych rád našel kluky, než těm ostatním dojde, co se vlastně děje! A po pravdě, dost mě udivuje, že tu ještě nejsou!“ dodal se svraštělým obočím. „Máš pravdu, válečníku!“ Randal na víc nečekal a vykoukl na chodbu. „Nikde nikdo! Jdem! Magda za mnou a Amadeus jako poslední!“
Šli jsme za ním a já nemohla neobdivovat, s jakou lehkostí se pohyboval. Připomínal divokou šelmu na lovu. Kráčel pružně a tak rychle, že jsem mu sotva stačila! Z jedněch dveří vyběhl ozbrojený muž, Randal jen máchl ruku a ozbrojenec se sesunul k zemi s proříznutým hrdlem dřív, než si vůbec stačil uvědomit, co se stalo. A Randal pokračoval v chůzi, jako by se nic nestalo … Dostali jsme se ke dveřím zajištěným závorou, Randal ji bez váhání zvedl a otevřel je. „Kluci …“ Dál se ovšem nedostal, protože se na něj vyřítil Timo s židlí v rukou. „Ty proradnej zrádcovskej hajzle …“ Randal jen tak tak uhnul před jeho ranou a kus nábytku se při setkání se stěnou rozpadl na několik kusů. „Nech toho …“ křičel na Tima, ale ten ho zcela ignoroval. „Já ti to spočítám …“ řval jak na lesy a dál se rozháněl dřevěnou nohou, kterou třímal v pravačce. Na chodbě se objevil i Daniel, který se ale do boje nijak nehrnul. Se zájmem ovšem sledoval, jak se bitka vyvíjí. „Jsi v pořádku, Magdi? Neudělali ti nic, kromě toho vejprasku?“ zeptal se mě jen tak mimochodem. Jen jsem zamrkala. Jak o tom věděl? „Ne, jsem v pořádku!“ odpověděla jsem po pravdě. Mnohem víc mě bolely následky čarodějnického souboje než bití od toho mnicha. „Ty s nima nic neuděláš?“ Zaráželo mě, že Tima s Randalem pozoroval, ale k ničemu se neměl. „Kdepák! ! Jen ať si to Randal vychutná sám! Měl mu to říct!“ zasmál se.
„Hele ...“ Randal se pokoušel vyjednávat, ale bez úspěchu … Timo najednou strnul a zůstal stát bez pohybu. Ohlédla jsem se po Amadeovi. Ten se jen nepatrně usmíval. „Zkus to teď!“ řekl klidně. „Co jsi s ním udělal?“ Randal zkoumavě obcházel Tima kolem dokola. „Skoro totéž, co s tebou, když jsme se prvně setkali! Jemu jsem ovšem navíc i zavřel pusu! Ale neboj, vnímá všechno!“ ujistil ho Amadeus tiše. „To je dobře!“ přikývl Randal spokojeně. „Poslouchej mě!“ zadíval se nehybnému Timovi do očí. „Není to tak, jak si myslíš, ale teď nemám kdy, ti to vysvětlovat!“ Netušila jsem, co v jeho očích viděl, ale pak se otočil k Amadeovi. „Pusť ho! Už bude hodnej!“ Moc jsem tomu nevěřila a bála jsem se, že ho zase začne mlátit. Timo však zachoval klid. Jenom se na Randala tak zvláštně podíval. „Jsi prevít, víš to?“ Zatajila jsem dech. Tohle si přece nenechá líbit, ne? K mému údivu ale nechal. „Jo, ale proberem to pozdějc!“