Beze cti - kapitola 40 a 41

» autorka: erestor
Probudilo mě rachocení klíče v zámku. Vyskočila jsem na nohy a s obavami čekala, kdo vejde. Netrvalo dlouho a objevil se vysoký hnědovlasý muž. Oddechla jsem si, že to není ten netvor, který mě dlouhé hodiny trýznil … Usmál se a moje úleva zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. „Co chcete?“ zeptala jsem se roztřeseně, zatímco si mě upřeně prohlížel. Připadala jsem si pod jeho pohledem jako nahá! Bezděky jsem zkřížila paže na hrudi a on se posupně zachechtal. „Jsi chytrá …“ pronesl s hraným obdivem a udělal krok ke mně. Okamžitě jsem ustoupila co nejdál od něj. I když jsem věděla, že mi to bude k ničemu. Jestli je čaroděj, tak vzdálenost nehraje roli … uvažovala jsem rychle a najednou mi to došlo! Čaroděj! A já přece jsem čarodějka, ne? Takže, jestli mu jde o moji čest, mám prostředky jak se mu ubránit! Sladce jsem se na něj usmála. „Na tvém místě bych to nedělala!“ Otrnulo mi natolik, že jsem mu i začala tykat. Na něj to ovšem valný dojem neudělalo. Spíš mi přišlo, že jsem ho pobavila. „Ale zřejmě ne dost!“ Pochopila jsem, že rozvíjel svoji původní myšlenku. Zamračila jsem se a namířila jsem na něj prst. Než jsem se nadála, tak mě uchopila vlna energie, která mou práskla o stěnu. Zatmělo se mi před očima a sesunula jsem se podél ní k zemi. Chvíli mi trvalo, než jsem se sebrala. Šokovaně jsem se na něj dívala. „Ty jsi … mág?“ vydechla jsem užasle. Vždyť to byl přece mnich! „No, vidíš, že to jde!“ pochválil mě uznale a já jsem zbledla jako zeď, u které jsem ležela. Zhluboka jsem dýchala a pokoušela se soustředit, abych mu náležitě odpověděla svojí magií. Poznal to a znovu mě zasáhla jeho kouzla … Zasténala jsem bolestí, ale jeho útok to nezastavilo …
Sžíralo mě nesmírné horko, které mě spalovalo zevnitř … Teď už jsem doslova řvala bolestí a prosila ho, ať přestane, ale on mé prosbě nevyhověl. Bolest … žár … nesnesitelný žár … slyšela jsem někoho skučet … To jsem já?! To ne … Zoufale jsem se snažila zmobilizovat svoje síly, ale nedařilo se mi to … Cítila jsem, že se blíží můj konec … Teprve když všechno kolem mě začalo splývat v nejasné šmouhy, tak přestal.
Sedl si na lůžko a se zájmem mě pozoroval. Nenáviděla jsem ho, ale nemohla jsem s tím nic udělat. Měla jsem úplně jiné starosti. Lapala jsem po dechu a trvalo snad celou věčnost, než jsem se dokázala vyškrábat na kolena. Opřela jsem se o dlaně a vzlykla jsem … „Magdaleno, Magdaleno …“ S námahou jsem k němu vzhlédla. „Máš oheň a jiskru …“ Nechápala jsem, kam tím míří. „ … a to mám u holek rád!“ Ztuhla jsem. „Vždyť jsi mnich, ne?“ vypravila jsem ze sebe chraplavě. Potřebovala jsem napít, ale pochybovala jsem, že by byl tak laskav. „Sloužím pánu, který je v tomto ohledu benevolentnější než ten tvůj bůh!“ oznámil mi vesele. „A dokonce i svým věrným služebníkům přikazuje zplodit v jeho jménu dítě … Samozřejmě, že s vhodnou dívkou …“ Nějak mi došlo, že já jsem tou vhodnou dívkou.
„To nikdy neudělám …“ vydechla jsem, ale on zavrtěl hlavou. „Ale uděláš, Magdaleno, uděláš! Možná ne tuto noc, ale tu příští už ano! Mohl bych sem znovu poslat bratra Matyáše, třeba by tě přiměl změnit názor …“ Roztřásla jsem se strachy. Jenom už ne tu bestii! „ … ale řekl bych, že na tebe mám větší vliv než on, viď?“ Myslel to ironicky, ale měl pravdu. Ještě stále jsem se vzpamatovávala z jeho útoku. Najednou vstal, nalil mi sklenici vody, do které, jak jsem si všimla, něco hodil, a podával mi ji. „Vypij to!“ přikázal mi. Potřásla jsem hlavou. „Nejdřív mi řekni, cos tam dal!“ odvětila jsem sotva slyšitelně. „Neboj se, neotrávím tě! Tohle tobě pomůže a mě ochrání …“ Před čím asi? „Ne …“ Povzdechl si. „Přestaň dělat potíže, Magdaleno!“ oslovil mě přísně. „Nebo ti budu muset trochu pomoct!“ dodal výhrůžně. Jako ve snách jsem natáhla ruku, abych si od něho vzala pohár … „Hodná holka!“ pochválil mě. „Pij!“ nařídil mi znova. Přiložila jsem si ho k ústům … „Nedělej to, děvče!“ ozval se ode dveří známý hlas. Randal! A za ním jsem viděla další známou tvář … To přece není možné! Na vlastní oči jsem ho viděla umřít!
„K čertu s tebou, Amadee!“ zařval můj návštěvník a vyslal k němu modravý proud energie. Stařec mu odpověděl žlutým a místnost zaplavilo ostré bodavé světlo … „Sakra, holka, seber se! A koukej mu pomoct!“ zahromoval na mě Randal a já se probrala z oblouznění … Vyslala jsem k bojujícím mágům svou sílu, která se zkoncentrovala v oranžově zbarveném pruhu …

Kapitola 41

Měl jsem toho dost! Odhadoval jsem, že síly mi už moc dlouho nevydržej! Napadlo mě, co se stane, jestli mi dojdou dřív, než bude konec … Naštěstí se najednou zvedl oblak páry, ozvalo se tlumené plop a k mojí nezměrné úlevě přede mnou stál Amadeus. Zmlkl jsem a vyčerpaně se sesunul na zem. Dřepěl jsem tam na zadku a lapal po dechu. Takhle na dně jsem byl naposled po náboženských disputacích s bratrem Matyášem … „Dobrá práce, válečníku!“ sdělil mi náš dědek uznale. „Ale trvalo ti to dlouho!“ dodal nespokojeně. Zamračil jsem se na něj. „Hele, buď rád, že seš vůbec tady!“ zašeptal jsem s námahou. „Jak jsi na tom?“ přejel mě hodnotícím pohledem. „Nic moc …“ přiznal jsem po pravdě. „Za chvíli to přejde, neboj!“ ubezpečil mě rezolutně a usadil se do křesla. „Jak jsme na tom?“ zeptal se zvědavě.
Zhluboka jsem se nadechl a vstal. Nohy se mi třásly, ale byl jsem schopnej dojít k posteli, kde jsem si sednul. Jsem asi ješitnej, ale nelíbilo se mi válet se po podlaze, zatímco on se rozvaloval jako pán v křesle. „Podle plánu! Kluci jsou naštvaný a Magdu zavřeli do cely … Jo, a zmlátili ji!“ zavrčel jsem na něj, jako by to byla jeho vina. Pokrčil rameny. „To je sice ošklivé, ale jsem si jist, že to zvládne! Nic víc ji ale neudělali, že ne?“ zpytavě se na mě díval. „Ne! Velmistr ji chce pro sebe, tak se jí nikdo ani nedotkl!“ Spokojeně přikývl. „Toho jediného jsem se bál, víš?“ přiznal tiše. „Taky by se mi to dvakrát nelíbilo!“ řekl jsem chladně, ale on jen potřásl hlavou. „Nerozumíš tomu, Randale! Jo, nebylo by to pro ni nic hezkého, ale mohlo by to zhatit celý náš plán!“ Zaťal jsem zuby. „Opravdu dojemný, jak ti na ní záleží!“ Povzdechl si. „Tady jde o víc, než o její čest!“ napomenul mě klidně a zadíval se na mě. „Vyhrň si rukáv!“ přikázal mi najednou. Vytřeštil jsem na něj oči. „Proč?“ Zvedl se. „Myslel jsem, že by ses třeba chtěl zbavit toho cejchu!“ Jo, tak to bych fakt rád! „Dokážeš to?“ vyhrkl jsem s nadějí. „Zkusím to! Ale nejdřív mi to ukaž!“ Bez váhání jsem si vysoukal rukáv haleny a nastavil mu předloktí. Nic jsem na něm neviděl, ale Amadeus si ho velmi pečlivě prohlížel.
„Tak co?“ sykl jsem netrpělivě. „Buď zticha, válečníku!“ usadil mě rázně a zase se ponořil do toho svého hloubání … Tak jsem tam tak seděl a nedovolil si ho rušit. Koneckonců, jestli mi tu věc nesundá on, tak už nejspíš nikdo, ne? Po chvíli zvedl hlavu a podíval se mi do tváře. „Ehm …“odkašlal si a já začal tušit průšvih. „No?“ Zamyšleně si zamnul kořen nosu. „Bude to trochu bolet …“ Než jsem se nadál, tak mi vytáhl z boty dýku. Hrklo ve mně. On mi snad chce uříznout ruku nebo co?! Otevřel jsem pusu, abych protestoval, ale on už čepelí zapracoval na mé kůži. Stisknul jsem zuby, abych nezařval bolestí. „Co to, sakra, děláš?!“ zasyčel jsem místo toho. „Buď, sakra, zticha!“ okřikl mě znova a začal si polohlasně něco mumlat … Vzápětí jsem měl pocit, že mi tu ruku snad strčil do plamenů … Chtěl jsem mu ji vytrhnout, ale držel mě pevně. Docela mě zaskočilo, jakou měl sílu! „Vydrž! Za chvíli to bude dobré …“ povzbuzoval mě, ale já měl svých starostí dost. Pálilo to jako by mě hladil rozžhaveným železem … Cítil jsem, jak mi po spáncích stékají krůpěje potu … Měl jsem co dělat, aby to se mnou nešvihlo … Nakonec ale přece jen žár začal zvolna polevovat, až zmizel docela. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a zase vydechl. „Co to bylo?“ vypravil jsem ze sebe ztěžka. „Už je to pryč, Randale!“ Prohlédl jsem si svoje předloktí. Viděl jsem na něm tenké rudé linky, které na první pohled kopírovaly původní neviditelnou pečeť řádu, ale když jsem se zadíval pozorněji, tak tam byly rozdíly. Došlo mi, že tu zatracenou věc neodstranil, ale jenom předělal!
„Cos mi to udělal, dědku?!“ vyjel jsem na něj vztekle. Amadeus se zatvářil dotčeně. „Uklidni se, válečníku! Neutralizoval jsem jejich sílu a dal ti tam něco ze své, takže budeš schopný odolat magickému útoku a vzhledem ke tvé tělesné konstituci bych řekl, že až tak do střední úrovně …“ Zavřel jsem oči. Kdepak, s těmahle pošukama jsem si neměl nic začínat! Měl jsem se držet toho, co umim a znám! „ … a to není zas tak špatné, ne?“ Pohlédl jsem na něj. Opravdu vypadal, že snad čeká moje poděkování! „Amadee, já se toho chtěl zbavit, ne to vyměnit za něco jinýho!“ sdělil jsem mu svůj názor na tento problém. Zarazil se. „Ale takhle to máš lepší! Aspoň si nebudeš muset kupovat žádný amulety! Víš, kolik tak ušetříš? Amulet, co by ti dal stejnou odolnost, jakou máš teď, by tě stál minimálně pět set zlatých!“ Díval se na mě jako na naprostého pitomce. Měl jsem sto chutí ho praštit, ale ovládl jsem se. Vy byste snad napadli mága, kterého jste před chvílí, dle jeho vlastních instrukcí, přivedli zase k životu? Vy možná jo, ale já ne. Takový blázen přece jen nejsem! „Děkuju pěkně!“ prohodil jsem tedy ironicky a vstal. „Tak snad, abychom už začli, ne? Nebo tu chceš okounět do rána?“
Tipů: 6
» 15.04.12
» komentářů: 0
» čteno: 802(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: Beze cti


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Beze cti - kapitola 39 | Následující: Beze cti - kapitola 42
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
kozorožka [1]
narozeniny
Špáďa [11], j.m. [11], Mario de Janeiro [11]


© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.