Beze cti - kapitola 39

Tiše jsem otevřel zamřížované okénko ve dveřích, abych si mohl prohlídnout naši zajatkyni. Choulila se na podlaze v koutě cely, kolena skrčená pod bradou a srdceryvně vzlykala. Asi něco zaslechla, protože zvedla hlavu, a já spatřil její obličej. Prudce jsem se nadechl. Její tváře byly samá modřina a na jedno oko snad ani nemohla vidět. Aspoň dle mýho skromnýho odhadu. „Bylo tohle opravdu nutný?!“ obrátil jsem se na svého průvodce znechuceně. Neholdoval jsem zbytečnému násilí a tohle mi jako zbytečný přišlo. „Jestli se k nám nepřidá, tak ji budeme muset stejně zabít, ne?“ prohodil mnich věcně a já měl sto chutí ho uškrtit. „Ale už pojď, bratře! Velmistr s tebou chce hovořit!“ Zavřel jsem okénko a následoval ho chodbou.
„Kde jsou kluci?!“ optal jsem se velmistra, sotva přišel. „Jsou v pořádku, bratře Randale, jak jsem ti ostatně slíbil, ne?“ odvětil bez mrknutí oka. „A byli docela rozumní, ne?“ No, jak se to vezme. Obával jsem se, že Timo bude pěkně vyvádět, a jak se ukázalo, tak plným právem! Pral se jak o život. Měl jsem co dělat, abych ho zklidnil. A to jsem byl o pěknejch pár kilo těžší! Když skončil v poutech, tak po mně vrhal vzteklé pohledy a nadával mi do podlejch grázlů a bastardů, ale já mu to neměl za zlé. Na jeho místě bych zuřil taky, tak co? „Ale určitě nebylo nezbytný ji zbít, ne?!“ Pohled na ty její moncly mě sebral víc, než bych si kdy byl ochotnej připustit. S kamennou tváří si mě měřil. „Nezdá se ti, že se o ně staráš až příliš, bratře?“ otázal se klidně a já zaryl nehty do dlaní. „Na klucích mi dost záleží!“ Rozhodl jsem se pro pravdu. „A Magdalena je dcera mýho přítele, kterýmu jsem slíbil, že se o ni postarám! Tak se nediv!“ Napil se vína a chvíli ho válel po jazyku. „Tvoje čestnost mě dojímá!“ vypravil ze sebe po chvíli. „Táhni k čertu!“ odsekl jsem mu hněvivě. „Zřejmě bych ti měl domluvit další sezení s bratrem Matyášem!“ Nejradši bych mu ten úsměv smazal pěstí z ksichtu, ale ovládl jsem se. „Pochybuju, že by se mi teď mohl dostatečně věnovat!“ odvětil jsem ironicky. Pobaveně se zasmál a nalil mi další pohár. Z dřívějška jsem věděl, že je jejich víno dobrý, tak jsem se nežinýroval. „A co bude teď?“ I když tomu možná nebude věřit, tak mě to opravdu zajímalo.
„Promluvím si s Magdalenou! Třeba bude nyní vstřícnější k našim návrhům …“ Rozuměl jsem tomu dokonale! Ztýrali ji, aby ji zlomili. Ale tušil jsem, že u ní tudy cesta nevede. Ta drobná dívka byla tvrdší, než se na první pohled zdálo. „A když na ně nepřistoupí?“ Povzdechl si. „V tom případě jí umožníme v nejbližším možném termínu setkání s naším pánem!“ Okamžitě jsem pochopil, co tím míní. Zadíval se na mě, jako by čekal, že se s ním budu dohadovat. Zůstal jsem zticha, ale on cítil potřebu mi to vysvětlit. „Podívej, bratře, jako bojovník tuhle filozofii jistě pochopíš. Magdalena je silná, a mohla by být ještě víc, takže máme jen dvě možnosti. Buď ji přesvědčit, aby se přidala k nám, ať už jako členka našeho řádu nebo matka mého potomka, nebo ji musíme zlikvidovat. A pokud možno tak, abychom i my z toho něco měli …“
Byl jsem ve svém pokoji a čekal, až na kostelní věži odbije půlnoc. V krbu hořel oheň a na stole jsem měl kus pergamenu, co mi dal před naším odjezdem Amadeus. Znova jsem si ho pečlivě přečetl, abych na nic nezapomněl. Jo, ještě jsem si připravil čtyři svíčky. Ty měly symbolizovat čtyři světové strany, k čemu to, mi však bylo záhadou! A nakonec jsem vytáhl z tajné kapsy … Už jsem se zmínil, že naším módním poradcem byl Daniel? … čirý krystal, který jsem sebral z podlahy toho pajzlu, kde jsme se setkali s bratrstvem, a opatrně ho položil na krbovou římsu. Ruce se mi nekontrolovatelně třásly a já si připadal jako panic před první nocí s holkou … Jestli se ten náš dědek splet, tak je všechno v čudu! napadlo mě. A my tady zhebnem! Nadechl jsem se, abych se uklidnil. To se mi i částečně povedlo. Ozval se zvon a já na zem nakreslil ohořelým kusem dřeva kruh, no, více méně to byl kruh, pronášel jsem při tom magická slova … Pak jsem rozžal svíce a rozestavil je kolem toho obrazce. Doprostřed toho mého veledíla jsem dal misku s vodou do ní vhodil krystal … A mluvil jsem … a mluvil … a mluvil … a asi dobře, protože voda začala k mému úžasu vřít a měnit barvu … a já furt řečnil jako farář při nedělním kázání …