Beze cti - kapitola 37

Byli jsme na cestě už skoro týden a pomalu se blížili k našemu cíli. Ohlédl jsem se po ostatních. Kromě Niky tu byli všichni a vypadali, že toho mají plný zuby. Teda kromě Amadea. U něj bych řek, že se na nadcházející střet přímo těší! Zavadil jsem pohledem o Magdu. Bylo mi jí líto. Nestěžovala si, ale byla očividně na pokraji svých sil. „Vydrž! Už tam brzo budem!“ povzbudivě jsem na ni mrkl. Odpověděla mi chabým pokusem o úsměv. Kluci na tom byli o chlup líp. Chtěl jsem, aby aspoň zůstali doma, jenže oni si to prostě nenechali vymluvit! A já nemohl přijít na žádnej rozumnej důvod, proč by nemohli jet! Do háje zelenýho! „Hele, cos myslel tím brzo? Ještě dnešek, že jo?“ ozval se zezadu Timo s nadějí. Musel jsem se zasmát. „Před večerem jsme na místě!“ Jeho úlevný oddechnutí muselo být slyšet na míle daleko. „A jsou v tý tvý díře i nějaký movitý kafky?“ zajímal se Daniel a já okamžitě poznal, že ho svrběj prsty. „I kdyby ano, tak je necháš na pokoji, karbaníku!“ promluvil nečekaně ostře Amadeus. „Ale co naše cestovní náklady? Jenom překovat koně nás stálo majlant! Někdo nám to přece musí nahradit, ne?“ ohradil se náš mistr karet promptně. „A když neuspěješ ty, tak já určitě!“ Timo se zálibně zadíval na svoje ruce. To zase nadzvedlo mě. Zarazil jsem prudce koně a otočil se k němu. „Tak na to zapomeň, chlapče!“ přísně jsem si ho měřil. „Nechceme žádnou nežádoucí pozornost, jasné?!“ Ostentativně se ohlédl po Danielovi. Bylo mi jasné, že jsem se dotkl jeho profesní hrdosti. „Myslíš si snad, že mě chytěj?“ otázal se Timo pomalu. „To nejspíš ne, ale je to zbytečný riziko!“ odsekl jsem mu rázně. „Vážně, Timo! Randal má pravdu! Radši s tím ještě počkej, jo?“ Magda se na něj unaveně pousmála. „Nechci, aby tě pověsili …“ Timo se zatvářil ještě dotčeněji. „Jste oba stejný!“ hodil po nás uraženě. „Ještě snad budem za všechno platit, ne?!“ Když jsem přikývnul, tak si zhnuseně odplivl. „Kam to ten svět spěje! Zloději a chovaj se jako ctihodní občané …“ Nechal jsem ho filozofovat a opět pobídl svého koně.
Amadeus se ke mně připojil v čele naší skupinky. „Doufám, že je udržíš na uzdě, válečníku! Jestli budou kvůli nim potíže, tak z nich udělám něco moc nehezkého! A na hodně dlouho!“ pronesl ke mně varovně. „Budou v pohodě!“ považoval jsem za svoji povinnost se jich zastat. „I když ti to tak možná nepřijde, tak maj rozum! Spíš mi řekni, jestli je Magda připravená?“ Pátravě se na mě podíval. „Proč tě to zajímá?“ Obrátil jsem oči v sloup. „Protože potřebuju vědět, jestli máme vůbec nějakou šanci, sakra! Jestli jedem na smrt, tak bysme si to aspoň měli parádně užít, ne?“ Než mi odpověděl, tak se ohlédl po Magdě. Byla od nás dost daleko, takže nás určitě slyšet nemohla. „Podívej, má sílu, to ano, ale je ještě příliš nezkušená! Naučil jsem ji všechno, co by se jí teď mohlo hodit, ale magie je běh na dlouhou trať! Když bude mít dost času, tak bude nejlepší z nás!“ Má na to, ale on tomu moc nevěří, shrnul jsem si pro sebe pointu jeho projevu.
Už se začínalo šeřit, když se před námi objevila silueta města. „Fíjo! Docela velký!“ ohodnotil to Timo znalecky. „Hlavně si dej pozor na prsty!“ napomenul ho Amadeus varovným tónem. Timo se pohrdavě ušklíbl, ale zůstal zticha. „Jak se tam dostaneme?“ hlesla Magdalena tiše. „Přímo hlavní branou, děvče!“ oznámil jsem jí prostě. „Ale … to si nás přece všimnou, ne?“ vykulila na mě oči. „Podívej se líp!“ vyzval jsem ji. Poslechla, ale tvářila se stejně nechápavě. Slitoval jsem se nad ní. „Vidíš, jak furt někdo courá dovnitř a zase ven?“ Kývla. „Koná se tam trh, takže nebudem nijak nápadný!“
Jen pomalu jsme si razili cestu davem, který se valil ulicemi města. Kupci, tuláci, měšťané … všichni se někam nebo odněkud hnali. Mířil jsem ke stejné hospodě jako posledně. Tehdy jsem si všimnul, že nahoře měli takový ty pokojíčky pro holky a jejich kunšafty. No, nejsme tak úzkoprsí, takže nám budou stačit taky! Bedlivě jsem se rozhlížel, jestli někde neuvidím Matyáše nebo někoho jiného z mých nových bratrů, ale buď jsem byl stiženej naprostou slepotou, nebo byli tak dobrý a nebo tam prostě nebyli. Spíš bych hádal to poslední. Proč taky? Vždyť jsme měli dohodu, ne? Dorazili jsme k tomu pajzlu a sesedli jsme.
„Hezký místečko!“ okomentoval Daniel můj výběr místa. „A takový outulný!“ dodal, když proti nám vyšla blondýna v dost vyzývavejch šatech. Koukla se na nás, znalecky ohodnotila Magdu pohledem, a usmála se. „Nepotřebuješ helfnout, holka? Čtyři chlapi sou na jednu nebohou pracující děvu trochu moc, ne? A vemem je napůl …“ Natřásala těma svejma vnadama a my si je bezostyšně prohlíželi. Magda zrudla jako pivoňka a nebyla schopná říct ani popel. Dal jsem jí ruku kolem pasu a přitáhl si ji pěkně k sobě. Třeštila na mě oči, ale nedovolila si ani pípnout. „Neměj péči, kotě! Tahle teprv začíná, tak má eště to správný nadšení a elán!“ Kluci se rozchechtali a Magda pro změnu zase zbledla jako stěna. „Ale moc dobrovolně to nedělá, co?“ Holčina si tu hru barev vyložila po svém. „Neboj, děvenko, bolí to jenom ponejprv!“ soucitně svraštila obočí. „Pak už je to dobrý!“