Beze cti - kapitola 36

Sypala jsem slepicím, když se konečně objevil. Ulevilo se mi. „Niko, Randal se vrací!“ křikla jsem přes rameno zpět do kuchyně a rozběhla se mu vstříc. Zarazil koně a seskočil na zem. Usmál se na mě. „Zdravím, děvče! Bylas tu hodná, co?“ Na okamžik jsem si připadala jako jeho dcera. A to se mi ani trochu nelíbilo. Měla jsem o něm úplně jiné představy! „Ráda tě vidím!“ odpověděla jsem mu poněkud rozpačitě. „Umírám hlady! Myslíš, že byste ve spíži něco našly?“ zeptal se rozverně. „To víš, že jó!“ ozval se za mnou Arničin hlas. „Ale předtím se snad aspoň umeješ, ne?“ Zasmál se. „Jo, a taky převlíknu, ale nejdřív se postarám vo koně! Zaslouží si to …“ „Já to udělám, Dale! Běž si kliďánko dáchnout!“ Timo se vynořil z kůlny a široce se na něj usmál. „Dík!“ Randal mu hodil uzdu a zamířil do domu …
Arnika nandala na tác několik krajíců chleba a položila na ně kusy pečeně od včerejší večeře. „Magdi, buď tak hodná a zanes mu to! Víš, že mi ty schody dělaj potíže …“ „Už letím, Niko!“ Popadla jsem podnos a svižně vyběhla do prvního patra. Zaklepala jsem. „Jo?“ ozvalo se zevnitř tázavě. „Arnika ti posílá jídlo, abys vydržel do večeře!“ „Tak pojď dál!“ Otevřela jsem a zalapal po dechu. Nějak jsem si neuvědomila, že Randal se bude koupat … Seděl v kádi s vodou, ze které ještě stoupala pára, a já si mohla dokonale prohlédnout jeho vypracovaný hrudník … Zrudla jsem a rychle odložila svůj náklad na štokrle. „Počkej, Magdo! Můžeš mi umejt záda?“ Vzala jsem si od něj kartáč a začala ho drhnout. Byl to zvláštní pocit, takhle se ho dotýkat … „Hotovo!“ oznámila jsem mu po chvíli. „Dík!“ poděkoval mi a zvedl se. Stydlivě jsem odvrátila zrak, což ho rozesmálo. „Copak jsi ještě nikdy neviděla nahýho chlapa?“ „A kde bych ho asi tak mohla vidět, co?“ odsekla jsem mu dotčeně. Přestal se smát. „Promiň, tohle mi nedošlo!“ omluvil se vzápětí. „Nic se nestalo!“ pronesla jsem upjatě a opustila jeho pokoj. Zašla jsem do toho svého, abych se trochu sebrala. Pane bože! Vypadal … nádherně! Neviděla jsem nic dokonalejšího, než bylo jeho tělo … Nemohla jsem se ubránit představám, jaké by asi bylo milování s ním …
Nedávno jsem se na tyhle věci ptala Niky, ale ta jen pokrčila rameny. „Holka zlatá, já to měla jako práci! Jestli tě zajímaj ty technický věci, jako jak na to, tak to ti povim všechno, ale vo tom hezkym toho moc nevím!“ Jenže mě právě tohle zajímalo víc. Sice jsem si poslechla její přednášku, ale jenom z povinnosti. Asi to vycítila, protože ji brzy ukončila. „Ale až potkáš toho pravýho, děvenko, tak ti tohle všecinko stejně bude k ničemu!“ dodala s pousmáním. „Budeš tumpachová a nebudeš vědět, co si počít s rukama a kam s vočima …“ Zatajila jsem dech. „Tys toho pravého potkala?“ Zavrtěla hlavou. „Kdepák, Magdi! Kdo by si taky vybral děvku, ne? A navíc s timhle!“ Ukazovákem si přejela po jizvě na tváři. „Jak jsi k ní vlastně přišla?“ Povzdechla si. „To mi uďál můj šéf! Nechtěla sem vzít jednoho kunšafta a von mi tohlencto proved jako z trestu, víš?“ Ztěžka jsem polka. „To je hrozné!“ vydechla jsem zděšeně. Mávla rukou. „Neber si to tak, děvečko! Já mu zasejc ufikla tu jeho chloubu! Jako na rozloučenou, víš?“ Vytřeštila jsem na ni oči. Tohle bych do ní nikdy neřekla!
„Jídlo!!!!“ Barákem se rozlehl Arničin hlas. Sešla jsem dolů a pomohla jí nosit na stůl. Kluci už seděli na svých místech, Amadeus si právě sedal a Randal se objevil nad schody. Neušel mi zkoumavý pohled, kterým si ho čaroděj změřil, zatímco scházel dolů. Ostře jsem se nadechla, protože mi došlo, co dělá … Položila jsem na stůl mísu s polévkou a posadila se vedle něj. „To snad nebylo nutné, ne?“ sykla jsem na něj koutkem úst. „Kdyby nebylo, tak to nedělám!“ odsekl mi rovněž šeptem. „A kdybys byla jako čarodějka co k čemu, tak by sis ho prohlídla taky!“ Jen tak tak, že jsem na něj nezůstala koukat s otevřenou pusou. „Vždyť je to přece přítel!“ vydechla jsem tiše. „No a co z toho? I přítel může změnit stranu, ne?“ Vzala jsem si jeho ponaučení k srdci a zadívala se na Randala. Seděl napříč přes stůl a vesele se bavil s Danielem a Timem. Nenápadně jsem přimhouřila oči a v mysli vytvořila clonu. Trochu se podobala té, kterou jsem poprvé použila na Amadeovu překážku, ale tuhle jsem si mnohem víc propracovala. Ta první byla opravdu primitivní! Měla jsem vůbec štěstí, že mi byla k něčemu! „Nic nevidím!“ sdělila jsem Amadeovi po chvíli. „Já taky ne, takže bude nejspíš v pořádku!“ Ulevilo se mi, ale stejně jsem si nepřestávala Randala po očku prohlížet. Až jsem se divila, že si toho nevšiml … Ucítila jsem na sobě čísi upřený pohled. Arnika! Zalétla jsem k ní pohledem a ona se na mě vědoucně usmála. Začervenala jsem se a sklonila hlavu.