Beze cti - kapitola 35

„Jsem rád, že jsi se rozhodl k nám přidat, Randale!“ Usmíval se na mě, jako na svého znovunalezeného bratra, což byla vlastně i pravda. Seděl jsem v měkkém křesle a zvolna upíjel víno, které mi pohostinně nabídnul. Víc by mi chutnalo, kdyby bylo svařený, ale nijak jsem neprotestoval. „Bratr Matyáš je přesvědčivej řečník!“ neodpustil jsem si malé rýpnutí. Díky jeho proslovu jsem teď moc hezky nevypadal. Zahlíd jsem se v zrcadle v pokoji, kam mě přestěhovali, a řeknu vám, moc hezkej pohled to nebyl. Zlomenej nos mi trochu ujížděl doprava, ale vzal to čert, tváře a bradu zdobily modřiny a rty jsem měl napuchlé na dvojnásobnou velikost. No, prostě fešák! Můj společník se nepatrně pousmál. „Účel světí prostředky, Randale!“ pronesl věcně. „Ale teď pojďme k podstatnějším věcem. Vydáš nám Magdalenu! Přivedeš ji sem do příštího úplňku …“ Potřásl jsem hlavou. „To nepůjde!“ Mluvení mi dělalo nemalé potíže, ale byl jsem si jistej, že mi porozumí. „Zapomínáte na Amadea! Ten ji se mnou nepustí!“ dodal jsem, aby snad neměl dojem, že nejsem dost horlivej. Mávl rukou. „Neboj se, pustí! Vždyť to přece bylo součástí vašeho plánu, ne?“ Lokl jsem si a přikývl. „A co ještě jste měli v plánu?“ otázal se klidně. Mlčel jsem. „Vidím, že nejsi ještě pevně rozhodnutý, Randale! Měl by sis o svých pochybnostech promluvit s bratrem Matyášem! Jsem si jist, že ti s nimi dokáže pomoci!“ Zatrnulo mi. Rozhodně jsem po dalším rozhovoru s tím věrozvěstem nijak netoužil.
„Proniknout sem a zničit vás …“ začal jsem váhavě, ale on mě hned přerušil. „Jak přesně?!“ vyštěkl na mě ostře. Povzdechl jsem si. „Měl jsem se k vám přidat, ale jenom naoko …“ přiznal jsem neochotně. „ … a získat tak čas … až byste mi důvěřovali, tak jsem měl nabídnou, že přivedu tu holku ... Amadeus říkal, že ji do té doby naučí co a jak, aby měla proti vám aspoň nějakou šanci!“ zmlkl jsem a prohlížel si chlápka před sebou. Byl skoro tak vysoký jako já, ale byl docela vyzáblej. Prostě jako někdo kdo tráví většinu času nad knihami a podobnejma věcma. Odhadoval jsem, že bych ho bez problémů přepral, jenže tady nešlo jen o svaly. Nepochyboval jsem, že na rozdíl od bratra Matyáše, měl jiný prostředky než pěsti, aby si vynutil poslušnost! „Ano, Amadeus nás vskutku v lásce nemá! A přitom jsme mu nabízeli …“ odmlčel se. Ale? A že se nám dědek nezmínil?! „Ehm, že sem tak smělej, jak si můžete být jistý, že vás při první příležitosti nezradim?“ zeptal jsem se na věc, která mi už hodnou chvíli vrtala hlavou. „Snadno, bratře Randale!“ Copak já jsem ňákej tvůj brácha?! „Podívej se na svoje pravé předloktí!“ Udělal jsem, co řekl, ale nic zvláštního jsem tam nezpozoroval. „Nic? Ah, promiň!“ Něco zamumlal. „Zkus to nyní!“
Mrkl jsem na ruku a zkameněl jsem. Na kůži se mi zřetelně rýsoval podivný černý obrazec.Čtverec s vepsanou kružnicí a uprostřed ní byla jakási zkroucená postava. „Co to je?“ Nebudete tomu možná věřit, ale opravdu mě to zajímalo. „Pečeť našeho pána, bratře!“ Nazval to sice vzletně, ale podstatu tím nezastřel. Cejch! Prostě si mě označkovali jako kus dobytka! Zamračil jsem se. „To nebylo nutný, ne?“ ohradil jsem se naštvaně. „Bylo to přímo nezbytné, bratře! Pokud by ses snad někdy v budoucnu nás rozhodl opustit, tak věz, že podle tohoto znamení si tě najdeme všude! Tedy kromě jiného …“ Nějak jsem netoužil zvědět, co tím myslel, ale přesto jsem se zeptal. „Kdybys nás zradil, tak tě ten symbol zahubí, bratře!“ sdělil mi klidně a já zachoval netečnou tvář, jen s největším úsilím. Tušil jsem, že by to hezká smrt nebyla! „Nehodlám vás zradit!“ Přikývl. „To jsem rád, opravdu rád! Myslím, že v sobě skrýváš nebývalý potenciál, bratře!“ Už mě s tím bratříčkováním lezl na nervy, ale zřejmě to tady patřilo k věci. „Vraťme se tedy k Magdaleně! Hned zítra se vydáš na cestu …“ Přerušil jsem ho nesouhlasným zakašláním. „To nepůjde! Zas tak daleko to není a jestli mě uviděj v tomhle stavu, tak se mnou zaručeně nepojede!“ Zamyslel se. „Dobře! Až se zotavíš, tak se vydáš na cestu …“ Vrátil se k původnímu plánu. „ … je nezbytné, abys ji sem přivedl do příštího úplňku!“ Opět jsem mu skočil do řeči. „Proč to?“ Loupl po mě hněvivě okem a chvíli zřejmě zvažoval, že mě zpopelní, ale pak se ovládl. „Musíme jednat rychle, bratře! Při tomto úplňku nastane ta nejpříhodnější konstelace a my jí musíme využít …“ K čemu asi? Neváhal jsem a zeptal se ho. Radost z toho neměl, ale přece jen mi odpověděl.
„To děvče má obrovskou moc! Musíme jí zabránit, aby ji použila proti nám a to všemi dostupnými prostředky! A samozřejmě by bylo nejlepší, abychom jí dokázali využít my sami …“ Začal jsem se v tom nějak ztrácet. „Chcete ji zabít?“ Zadíval se na mě jako na blázna. „Zabít? To rozhodně ne, bratře! Je tu několik možností! Ideální variantou by bylo, kdyby počala dítě s velmistrem našeho řádu, tedy se mnou! Ta druhá by spočívala v jejím obětování, ale to už by bylo o poznání slabší! No, a obyčejné bezúčelné zabití bychom použili jen v tom nejnutnějším případě!“