Výměna

Jeden večer mě chtyla můza a poručila napsat tuto povídku. Psal jsem intuitivně a nechal se unášet jednotlivými slovy. Z původního hororu tak vzniklo něco....trochu jiného. Příjemné čtení.
Chtěl se podívat z okna. Jen se mrknout přes žaluzie. Nedokázal se však postavit. Strach mu to nedovolil.
Jsou tam, nejsou tam?
Stačila by vteřinka, aby se přesvědčil. Opět se roztřásl hrůzou a zůstal sedět opřený o zeď. Uvědomil si, že je od nich vzdálený jen pár metrů nebo dokonce jen pár desítek centimetrů. Nesmí udělat chybu. Sebemenší hluk by znamenal konec. Oni by to slyšeli. Prý slyší všechno i vaše myšlenky. Ale to určitě není pravda, uklidňoval se. To by ho už přeci měli. A jsou vůbec nějací oni?
Zaslechl škrábání. Za zdí. Cítí ho?

Díval se do tmavého obýváku a modlil se. Nikdy nechodil do kostela a náboženství se vysmíval. Teď však cítil, že by měl zkusit zavolat o pomoc tam nahoru.
Skříně, konferenční stolek, televize. To vše zahalené do tmy. Ta uvnitř je bezpečná.
Na gauč však doléhá světlo z venku. Pouliční osvětlení funguje. Skrz žaluzie prosvítá do tichého pokoje. Modlitby směřují do nebe. Bez odpovědi.
Venkovní tma je strašná a skřeky jasně dokazují, že neblázní.
Nejsou to lidi. Takhle řve jen nepozemské stvoření. Skřekům nerozumí, ale připadají mu výhružné. Štěkavé „kře, kře, křééé“ působí skličujícím dojmem. Zdáli slyší střelbu. Snad sem vojáci dorazí včas. Zatím ty stvoření nenapadlo zajít k němu na návštěvu.

Vstal. Nikoliv z nabyté odvahy, ale díky leknutí. Ženský výkřik. Blízko, zcela jistě v této ulici. Výkřik těsně následovaný zrůdnými hlasy temných tvorů z venku. Stál dvacet čísel od okna. Zhluboka dýchal a váhal, zda se má naklonit a podívat se ven. Co když ta žena potřebuje pomoci?
Jasně že potřebuje, to by jinak nekřičela. Třeba je to jeho sousedka Eva, kterou má tak rád.
No tak srabe, podívej se ven! Zjisti situaci a zkus pomoci té dívce.
Podíval se.
To, co viděl, se mu nelíbilo. Neviděl totiž skoro nic. Hodně se třásl. Strach mu nedovolil v klidu se podívat na celou situaci na ulici.
Viděl lampu. Křoví okolo asfaltky bylo ve stínu a podivně se hýbalo ze strany na stranu. Očima hledal tu dívku. Na vozovce ležely desítky kabelů. Různě silné a spletitě smotané. Stále něco škrábalo na stěnu jeho domu.
Zaslechl dívčí křik. Nyní zřetelně rozpoznal, že se jedná o zoufalé volání o pomoc.
Musí ven, to je jasné.

Po bytě chodil opatrně a s rozvahou, avšak musel být rychlý. Ta dívka čeká na pomoc. Ať to není Eva, přál si. Hledal nástroj. Musí být někde ve sklepě. Dával si pozor, aby nespadl ze schodů. Šel po paměti a brzy byl dole. Sklep měl malý a dobře věděl, kde co je. Takže nástroj našel během chvíle a rychle spěchal opět nahoru. Se sekerou v ruce vyšel před dům. Srdce měl až v krku a adrenalin zcela vytlačil hemoglobin někam pryč z žil.
Lampy svítily na silnici a on teprve nyní viděl, že na jejím povrchu nejsou kabely, nýbrž nějaké kořeny. Hýbaly se a plazily. Okolí páchlo výtrusy neznámých rostlin. Ve světle viděl, jak se vznáší pyl ve vzduchu. Na nebi nebylo nic. Jen tmavá klenba ničeho. Jako by někdo zaklapl víko a nechal svět jen pouličním lampám a tomu podivnému „kře, kře, křééé“.

Připadal si zranitelný. On ve světle a sám. A oni jsou někde ve stínech. Keře se stále pohybují v tom prazvláštním rytmu ze strany na stranu. Skřeky se přibližují a střelba z dáli už není slyšet. Připadal si tak sám.
Chtěl vykročit, ale byl zastaven. Jeden z kořenů se mu omotal kolem kotníku a stahoval mu na něm smyčku. Kořen uťal sekerou a zaslechl z keřů hluboké zamručení. Také dívka opět zavolala svou prosbu o záchranu. Šel za tím hlasem. Vkročil do stínů a prošel keři vstříc nebezpečí.
Ocitl se na úzké cestičce vedoucí zámeckou zahradou.
Rostliny kolem něho zpívali podivně temnou píseň. Růže, keře i stromy. Bylo v nich něco kouzelného a zrádného. Jsou bez očí, a přesto ho pozorují. Toho, co se vydal mezi ně.

Jeden z těch, ze kterých měl takový strach, se před ním z čista jasna objevil a zastavil se. Stvoření tmy a něčeho vyššího nemělo tvar ani určitou podobu. Prostě tu bylo. Černá čerň měnící každou vteřinu velikost a skupenství. Byla v tom moudrost a strašlivá moc.
„Stůj,“ řeklo to. Hlas odnikud a přeci tak jasně slyšitelný.
Držel sekeru a nevěděl, co čekat.
„Jdeš pomoci té ženě?“
„Ano.“
„Nepomůžeš jí a ani nikomu jinému.“
Znělo to jako výhružka. Stvoření by těžko porazil za pomoci sekery. To věděl. Není z tohoto světa.
„Proč?“ zeptal se.
„Nikdo jiný už není.“
„Ona ještě žije.“
„Nebude dlouho a stejně tak ty. Nechápeš, co se děje.“
Ne, to nechápal. Přepadl ho pocit, že všechno je k ničemu. Nakazilo ho to tmou. Duševní tmou.
„Tak mi řekni, o co vám jde.“
„Jde o výměnu. Ukážu ti to,“ řeklo stvoření a rozběhlo se proti němu. Skočilo a vzalo si ho s sebou.
Nemohl nic dělat.

V pár momentech viděl celé město a poté i celý svět.
Krev lidí. Jejich boj se stromy a temnými stvořeními z rostlinné říše. Kořeny trhající končetiny jako nic. Ulice rozkvétaly a zarůstaly. Mrtví lidé posloužili jako hnojivo pro rostoucí říši. Pro nové vládce Země. Poslední odvážlivci zkoušeli pálit lesy a parky, ale stvoření ze tmy vždy zasáhly a vymazali je z povrchu planety.
Přistáli opět v parku. Byl otřesen tím, co poznal.
„Vidíš, to byl konec jedné éry.“
„Co jste zač?“
„My jsme zahradníci, co se starají o tuto zahradu, která byla prorostlá plevelem.“
Zaslechl opět dívčino zoufalé volání. Ještě žije.
„Jdu za ní,“ řekl jednoznačně.
„Co když tě nepustím?“
„Stejně se o to pokusím.“
„Dobře. Jsem rád, že to zkusíš. Adame, jen zachraň svou Evu. Ale pamatuj, že to, co tu vzniká, není pro vás. Chovejte se tak, abychom se nevrátili,“ řeklo stvoření a zmizelo v okamžiku.
Adam tomu nerozuměl, ale naprosto jasně věděl, že musí spěchat za Evou.

Celá flóra byla proti němu. Desítky kořenů, trnových šlahounů a větví po něm hmatali. Snažili se ho poškrábat nebo alespoň podrazit. Mával kolem sebe sekerou a nepřestával běhat.
Konečně dorazil na místo, kde stál tisíciletý dub. Jeho monstrózní větve ožily a držely ve spárech nešťastnou Evu. Ještě před několika hodinami ustrašený Adam v sobě našel spoustu odvahy a vrhl se proti stromu. Sekal a sekal. Do zad mu stále štípavě narážely trnkové větvičky nepřátelských keřů a bičovaly ho až do krve.
Přesekl poslední větev a Eva byla volná. V tu chvíli vše ustalo.
Rostliny se uklidnily.
Evu si odnesl Adam do svého domu, a když ráno vstali a vyšli ven, spatřili nový svět.
Zalitý sluncem, větraný čistým vzduchem a ozdobený rostlinami všemožných barev, tvarů a velikostí. Zahrada ráje pro oči i pro čich a duši. Svět bez násilí a hněvu tu zbyla pro Adama a Evu.
Tipů: 10
» 09.04.12
» komentářů: 3
» čteno: 1034(15)
» posláno: 0


» 09.04.2012 - 12:23
Hm, nápad dobrý a napsáno značně čtivě. Líbí
» 09.04.2012 - 12:27
churry: Díkes
» 09.04.2012 - 13:48
opět jsi se bezva předvedl:))A po každé čiSTce zbydou pouze dva!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Zhovadění | Následující: Veterinář

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.