Veterinář

Sci-fi se špetkou humoru o malém roztomilém zvířátku.
Stále tak trochu nevěřil, že se mu to jen nezdá. Stál metr od cely zdejší policejní stanice a nevěděl kam zařadit toho netypického vězně. Pozvali si ho jako odborníka a veterináře. Někoho, kdo jim řekne, co to je za zvíře. Měli si vybrat jiného.
„Omlouvám se. Opravdu netuším, na co se to právě koukáme. Dokonce neodhadnu, jestli je to jen nějaký degenerovaný jedinec nebo třeba úplně nový druh,“ vysvětloval policistům a stále nechápavě a odmítavě kýval hlavou.
Oba strážníci a jejich velitel, kteří si jej přivolali, se na něj dívali zklamaně a trochu překvapeně. Veterinář, a nepozná, co to je za zvíře?
„Co s tím ale budeme dělat? Ta věc tu nemůže zůstat,“ řekl velitel. Statný chlap s šedivými vousy a křivým nosem.
„Vezmu si ho na den domů a zítra odnesu do zoologické zahrady v Chomutově.“
„To bych nedělal,“ varoval veterináře mladý strážník. „Vypadá roztomile, ale tu zaschlou krev na sobě nemá jen tak.“
MVDr. Stanislav Krejčí musel souhlasit. Zvířátko opravdu působí roztomile. Skoro jako plyšový medvídek. Velikostí nepřevyšuje koalu a to jak se na ně celou tu dobu dívá, je přinejmenším pozoruhodné. Jako by je to malé stvoření pozorovalo. Hladká srst vypadá udržovaně a stavba těla je taková, že zvíře může chodit po čtyřech i po zadních. Přední končetiny či ruce jsou velmi ohebné a šikovné. Skoro jako lidské, jen místo nehtů jsou prsty zakončené malými, ale ostře vypadajícími drápy. Hlava připomíná animovaného krtečka. Velké oči s výrazným bělmem a sytě černé panenky nahrávají původní lehce nadsazené policejní verzi, že se jedná o oživlou plyšovou hračku. Na vrcholu hlavy je zkroucený výběžek, který se dá přirovnat k ocásku. Tedy jen s rozdílem, že je na místě, kde by ho Stanislav nečekal. Účel je neznámý. Tlamu má zvíře nenápadnou, ale když si zívlo, všiml si několika řad drobných jehličkovitých zubů. Evidentně dravec. Trávu žrát nebude, to je jasné, uvažoval veterinář.
Tenhle bizarní mix krtečka, koaly a postavičky z animáku se tvářila nevinně. Má mimiku. Cílenou, skoro by dal Stanislav ruku do ohně za to, že je tvor inteligentní.
Zaschlá krev na zvířeti je cizí. To je na tom to strašlivé.
„Jen ať si to pan Krejčí odnese. Držet to tu nemůžeme a navíc se to nedá nijak soudit, takže z hlediska justice je tady ta malá zrůda zbytečně,“ reagoval na upozornění mladého strážníka jeho velitel.
Druhý, starší strážník, jen zaujatě civěl na tu malou věc. Pak tiše, jako by pro sebe promluvil: „Je to malej zmetek. Chlápkovi ukousl tři prsty a druhému překousl krční tepnu. Je to zlej a nebezpečnej hajzl. Já bych to zastřelil.“
„To není špatný nápad,“ řekl velitel.
„Ne ne, já si ho vezmu a předám zoologické zahradě,“ řekl rozhodně Standa.
„Nedělejte to. Ani vy nevíte, co to je. Zabilo to chlapa a druhého zmrzačilo,“ přidal se ke svým kolegům mladší strážník.
„Nebojte se o mě, umím se o sebe postarat,“ mávl rukou veterinář, a když policisté, kývli na souhlas toho, že mu stvoření vydají, skočil si do auta pro přepravku na kočky.
Standa byl trochu nervózní z policistů, kteří vytáhli zbraně a mířili jimi na místo, kde byl ten tajemný tvor.
„Pěkně pomalu a opatrně,“ upozorňoval velitel.
Veterinář odchytával již mnoho koček či vzteklých psů, takže jeho pohyby byly jisté a rychlé. Nepotřeboval žádné rady. Zvládl to moc dobře, i díky tomu, že zvířátko se vůbec nebránilo. Prý nebezpečný hajzl. Možná byl jen vylekaný, a proto pokousal ty chlapy, říkal si Stanislav.
Podal ruku všem třem policistům a ti ho vyprovodili k autu.
„Buďte opatrný,“ řekl mladší strážník těsně předtím, než Standa usedl do svého vozu.
„Budu. Díky moc.“
Už ho otravovalo, jak se o něj furt starají. Jasně, bude si dávat pozor, ale zvládne to. Policajti, a jsou vyklepaní z toho maličkého zvířátka. Tak takoví se starají o bezpečnost občanů. Hrůza.

Konečně doma. Dům, který Standa zdědil po babičce, měl dvě patra a byl postaven v roce 1895. Prodejní hodnota se vznášela v milionových výších, ale pro něj samotného byla cena nevyčíslitelná. Vždy toužil po velkém domu. Sice jeho údržba stojí velké úsilí a hodně peněz, ale žít v paneláku, si nedovedl představit.
Zvedl přepravku se zvířetem a odnesl ji dovnitř. Zavřel masivní dřevěné dveře, ve kterých byl ještě původní zámek a tak je musel zamykat třicet centimetrů dlouhým klíčem. I přes své stáří měl dům moderní vybavení a jediné, co zbylo z devatenáctého století, byly dva velké obrazy ve vstupní hale pro hosty. Na nich byl Standův prapraděda Maxmilián a jeho žena Elvíra. Max byl podnikatel a stál u zrodu Lomských uhelných dolů. Ve vstupní hale byla sedací souprava, bar, stůl a skříň s kabáty a klobouky. Ty sice Standa nenosil, ale rovněž je zdědil po dědovi. Takové věci se nevyhazují.
V přízemí měl ještě také svou veterinářskou ordinaci. Obě patra byly obytné, on ale vžíval jen to jedno, tedy prostřední. Vedle ordinace měl ještě místnost, kde si nechával třeba odchycené toulavé psy, než je druhý den předal do útulku. A tam tentokrát vpustil i toho tajemného tvora. Otevřel přepravku a byl zvědavý, jak se zvíře zachová. Vyšlo jen ven a tak trochu vystrašeně se na svého hostitele podívalo. Ty ohromné oči vyzařovaly plachost a strach. Alespoň Standa to tak viděl.
V malé místnůstce, kde byla jen psí bouda, nechal misku s vodou a druhou s masem ze psí konzervy. Tvor měl velký hlad a maso zmizelo během vteřinky.
„Tak se u mě pěkně vyspi,“ řekl Stanislav a zavřel dveře. Odcházel si lehnout s myšlenkami na další den, kdy bude chtít zjistit, o jaký zvířecí druh se jedná.

Nevydržel spát až do rána. Vědomí, že dole vedle ordinace má zavřené stvoření, které je možná jediné svého druhu, v něm vyvolávalo silné nutkání něco udělat. V druhém patře měl knihovnu. Vyházel z regálů všechny své encyklopedie a odborné knihy o zvířecí říši. Listoval a listoval.
Žádný obrázek ani popis nepřipomínal tvora v jeho domě. Byl vzteklý a zároveň nadšený. Možná je objevitel nového druhu. Tohle by mohl skvěle zužitkovat!
Bude muset provést nějaké pokusy.
Ráno, konečně ráno, zaradoval se a po tom, co do sebe hodil kávu a dva rohlíky, šel si připravit operační stůl do ordinace.
Standa byl pečlivý. Skládal jednotlivé injekční stříkačky vedle sebe v tom pořadí, ve kterém je bude vpichovat. Popruhy už byly také na svém místě.
Došel si pro zvíře.
Standu skoro dojímalo, jak je hodné. Nebyl vůbec žádný problém ho usadit na sedadle, které před chvílí připravil. Popruhy upevnil a píchl injekci s uspávadlem.
Tady už zvíře změnilo výraz. Po klidu už nebylo ani památky. To byla panika a šílený strach.
„Klid, klídek. Promiň, musím udělat pár testíků. Uspím tě, takže tě to nebude bolet.“
Jenže tvor ne a ne usnout. Další vpich.
Zvířátko zaječelo. Standovi nepříjemně píchlo v uších.
„Klid maličký, bude to dobré.“
Tentokrát dal větší dávku. Docílil toho, že stvoření bylo malátné, ale stále neusínalo.
No nic, musím začít, rozhodl se veterinář a vzal další injekci. Nabral vzorky krve, vytrhl pár chloupků a vpíchl roztok, který dopomohl k lepšímu obrazu při magnetické rezonanci. Zvíře bylo stále vzhůru.
Vzorky se snažil ihned prohlédnout pod mikroskopem a chloupky si nechal pro národní laboratoř. Zjištění DNA bylo klíčové. Na to však přístroje nemá.
Krev si však prohlédnout mohl. Byla červená, jen trochu jinak. To nebyl hemoglobin. Poupravil mikroskop na větší přiblížení. Jenže krev začala rychle tuhnout a za pár vteřin se z ní stal jakýsi plast. Skutečně teď připomínala zaschlý silikon nebo něco podobného. To Standu vyprovokovalo k dalšímu pokusu. Vzal skalpel.
Řízl zvíře do stehna. Krev se vyhrnula ven. Žádný velký proud, nebyl to hluboký řez. Krev během pár vteřin zaschla. Úžasný uzdravovací mechanismus, zajásal Stanislav.
Zvíře opět zaječelo, muselo cítit velkou bolest.
Standa chtěl ještě udělat pár pokusů a podívat se na vnitřní orgány. Ani rezonanci zatím nestihl udělat.
Stvoření bylo již zcela při vědomý. Na veterináře vrhlo nenávistný pohled a pak se stalo přesně to, co Standa vůbec nečekal. To malé zvířátko přetrhlo popruhy, které ho držely, a během vteřiny bylo pryč z místnosti. Zbyly po něm jen otevřené dveře.
„Dopr..,“ hlesl Stanislav.
Ohromná rychlost. Navíc po tak náročném testování. Neuvěřitelné, říkal si veterinář. Musel ho rychle najít. Má v domě totiž poklad v hodnotě mnoha milionů.

Nic.
K sakru.
Kde jen může být?
Přeci se nevypařil. Bude mít hlad.
Standa byl otrávený. Nastala noc a tak se rozhodl opustit pohodlné křeslo ve vstupní hale. V celém prostoru svítili jen tři lampy a tak převládalo ponuro a šero. Vstal a chystal se vyjít po schodech nahoru. Něco ho zastavilo. Pocit. Pozvedl hlavu. Na konci schodiště se rýsovala malá silueta postrádaného tvora. Vypadal tajemně a Standu ten pohled děsil. Něco je jinak a hrozně špatně. Proč tam jen tak stojí?
Co udělá, když se k němu přiblížím?
„Mám hlad, ty hnusnej hajzle!“ řeklo tím nejpodivnějším hlasem, jaký kdy veterinář slyšel, tmou zahalené zvíře.
„Umíš mluvit,“ šeptl s úžasem tak trochu pro sebe Stanislav.
Pak se zvíře pohnulo. Bleskově, cíleně a nesmlouvavě přesně.
Nestačil se ani leknout a ten malý tvoreček se mu zakousl do lýtka. Prudká bolest ho uvrhla do šoku. Spadl na záda a ztratil vědomí.

Probudila ho štiplavá bolest. No jasně, vždyť ho ta malá věc hryzla do nohy. Zvedl hlavu a podíval se dolů směrem k noze. U ní byl stále ten hnusnej tvor, co umí mluvit a je příšerně rychlý. Jeho hlava se skláněla k lýtku.
„Héj, ty bastarde, nech mě bejt!“ zařval vztekem a bolestí.
Zvíře zvedlo hlavu. Celá jeho tlama byla od krve, Standovy krve.
„Ne, ne, ne,“ chrčel veterinář. Snažil se posadit. Jak to zkoušel, spatřil, co mu to stvoření s lýtkem provedlo.
„Ty mě žereš, tááhni pryč…auu,“ řval a plakal.
V lýtku měl vykousanou díru až ke kosti. Koberec se obarvil do červené a zvíře slastně mlaskalo.
„Jo, jsi sice hnusnej, ale jíst se musí,“ řekl tvor.
Při pohledu na něj si Standa vzpomněl na filmy o Gremlinech a Critters. Bizarní podoba.
„Nech mě být.“
„Pravda, umřít tě nemůžu nechat,“ řekl tvor a plivl mu do rány. Standa nejprve cítil prudké pálení, ale poté si všiml, že přestal krvácet. Posadil se.
Díval se nyní zrůdě přímo do očí. Smála se. Jehličkovité zuby se leskly jak ostří desítek nožů.
„Kdo jsi?“ zeptal se veterinář.
„Hádej.“
„Mimozemšťan.“
„Správně. Jsi bystrý, chceš vodu?“ zeptal se ten tvor svým chraplavým nelidským hlasem.
Stanislav přikývl. Mimozemšťan zmizel rychlostí blesku a za chvilku byl zpět s plastovou láhví. Podal mu jí a poodstoupil.
„S těma injekcemi si mě pěkně nasral.“
„Omlouvám se, kdybych jen tušil, že jsi inteligentní tvor, nedělal bych to.“
Stvoření se zasmálo. „Výmluva jak prase. Bodal jsi do mě a dělalo ti to radost. No teď už je to jedno, jsme si kvit. Můžeš mi říkat Roufus.“
„Odkud jsi Roufusi?“
„Bys to stejně nepochopil, tak se neptej.“
Mimozemšťanova mluva byla šokující stejně jako jeho zjev. Standa i přes mohutnou bolest a strach, cítil ke stvoření velký respekt. Je to úžasná věc. Navázal kontakt s vesmířanem. Vždycky věřil, že tam nahoře něco je. Roufus je výjimečný. To jak dokáže být mrštný, jeho sebeléčitelské schopnosti a inteligence. Příroda je úžasná.
„Nezajímá tě, co s tebou bude?“
„Jistě. Tak co se mnou bude?“
„Neřeknu,“ odpověděl škodolibě Roufus a začal se smát. Byl to hororový smích.

Roufus odešel. Nic neřekl a prostě zmizel z místnosti.
Rýsovala se možnost něco udělat.
Risknout to a zkusit se dostat do ordinace a najít uspávací pistoli. Asi by to zvířeti nic neudělalo.
Rozhodně by to ale měl zkusit. Přece se nenechá od toho vesmírného hajzla sežrat.
Raz, dva tři a vstát.

Bolest ho ihned přikovala na podlahu. Ne, chodit opravdu nemůže. A tak se prostě plazil a sunul rukama, jak to jen šlo. Centimetr po centimetru se přibližoval ke svému cíli. Skoro se i začal v duchu radovat. Byl blízko a věřil, že to dokáže. Dokonce zrychlil. Když už byl metr od dveří do ordinace, ozval se za ním nepříjemný hlas.
„Kampak? Jdeš si pro prášky?“
Když se Standa otočil k tvorovi, okusil další dávku strachu.
Zvíře pootevřelo tlamu. Slintalo jako by roky nežralo. A pak skočilo a zakouslo se Standovi do ramene. Ztratil vědomí.

„Jsem tu s tebou a nikdy tě neopustím,“ chichotal se Roufus.
„Jsem okousanej jak špíz,“ řekl se zděšením Stanislav, když si zkontroloval, co s ním zvíře v době jeho nevědomí provedlo.
Roufus odpověděl říhnutím.
Ruce, paže, stehna, lýtka. Tam všude si mimozemšťan kousl. Zároveň rány zacelil a umožnil tak veterináři dál přežívat.
„A co teď? Raději bys to měl ukončit,“ řekl Standa s prosebným tónem.
„Já nic ukončovat nebudu. To rozhodne až můj pán.“
Stanislav s sebou trhl. Cože? Můj pán? Co to má znamenat.
Zkroucený výběžek na Roufosovo hlavě se narovnal a začal plápolat jako vlajka ve větru.
„Už tu bude,“ řekl vesele mimozemšťan.
Ve Standovi se vrstvila hrůza.
Ozval se podivný dunivý rachot. Dům se začal otřásat a všechny žárovky popraskaly. Strop se začal vybarvovat do zářivě modré barvy a v místnosti stoupla teplota.
Strop změnil svou konzistenci. Jako by ho někdo tavil. Rozzářil se tentokrát rudě.
Roufus se díval vzhůru a pokud se to dá takhle nazvat, tak se usmíval.
V jednom místě vyšlehl ze shora ostrý paprsek světla a v okamžiku již před Standou stály tři hubené a vysoké postavy.
Peklo si přišlo pro Fausta, pomyslel si Stanislav.
Řekl: „Ahoj.“ To bylo jediné, na co se zmohl.
Zajímavá byla Roufusova transformace. Z krutého mini – zabijáka se stal vmžiku poslušný mazlíček a vrhl se k jednomu z nově příchozích. Objal nohu svého pána a začal jí lízat, jako to dělávají psy svým majitelům.
„No tak Roufusi, kolikrát ti mám říkat, abys nelízal? Děláš jako bychom se neviděli milion let,“ řekl téměř pozemským hlasem ten hubeňour. Přes dva metry vysoké stvoření bylo jako lunt. Jeho šedá kůže vypadala spíš jako latex a protáhlému obličeji dominovaly veliké oči sálající inteligenci.
„No už to bude nějaký ten pátek,“ reagoval na výtku svého pána Roufus.
Všichni tři nově příchozí vypadali prakticky totožně, ale ten, kterého to malé zvířátko objímalo, měl patrně hlavní slovo.
„Ulovil si člověka. Jsi pašák. Dostaneš pětinásobnou dávku žrádla,“ pochválil mazlíčka hubeňour.
„Jo jasně, třeba desetinásobek,“ dodal cynicky Standa.
„Ubližoval mi,“ ukázal na něj Roufus.
„Cože?“ zhrozil se mimozemšťan.
„Píchal do mě injekce a řezal mě nožem….zaživa!“
„To tě přijde draho, člověče!“ vztekle sykl hubeňour a luskl prsty.

Bylo to jak šílená centrifuga. Několikrát se mu převrátil žaludek a kousance začaly opět příšerně bolet. Stoupal stropem kamsi vzhůru. Před očima mu tančila světla a plastické tváře mimozemských tvorů. Ocitl se na jejich lodi. Fausta si neodnesl ďábel, ale někdo mnohem horší.
Interiér lodi pořádně nevnímal. Nedokázal zaostřit. Všude bylo mnoho světla a bílá barva převažovala.
Byl připásaný na nějakém sedadle a nemohl se pohnout. V místnosti s ním byl Roufus a jeho pán.
„Neboj, ten kruťas zaplatí za bolest, co ti způsobil,“ sliboval Roufusovi hubeňour.
„Ano. Chci, aby trpěl. Do mě nikdo řezat nebude, copak jsem nějaké zvíře?“
„Omlouvám se,“ zachraptil Stanislav. Nebylo mu to nic platné.
Do místnosti vstoupil další mimozemšťan. Měl na sobě bílý plášť.
„Hmm, zajímavý exemplář. Toho jste odchytli na Zemi?“
„Ano, je to pozemšťan. Řezal tady do Roufuse a dělal na něm pokusy,“ říkal ublíženě hubeňour.
„To oni na té planetě dělají neustále. Furt do někoho řezají. Chovají se jak zvířata a tak je s nimi i třeba jednat. Je dobře, že jste zavolali mně.“
„Jistě, na zvířata se přeci obvykle volá veterinář. Tak se do něj pusťte, doktore,“ řekl hubeňour a spolu s Roufusem odešel.
Standou lomcoval strach a bylo mu špatně. Klepal se a měl zimnici.
„Co..co se mnou…bude?“
„Musím udělat pár testů, abych zjistit co jsi vlastně za druh a pak…kdo ví? No nejdříve se podíváme na tvé vnitřní orgány,“ řekl mimozemský veterinář a vzal do ruky věc ne nepodobnou skalpelu.
Tipů: 4
» 04.06.12
» komentářů: 6
» čteno: 1062(14)
» posláno: 0


» 06.06.2012 - 11:03
Máš dobré nápady...
» 06.06.2012 - 13:13
churry: Díky:-) snad se líbilo i zpracování
» 25.01.2013 - 13:04
Tak nevím, celý text je lehce naivní směsí Gremlins a Akt X.
Krom pár pravopisných chyb je plný stylistických neobratností:
-odmítavě kývá hlavou akorát Bulhar , Češi obyvkle vrtí
- ordinace není veterinářská, ale veterinární - uspávadlo -to je asi podle vzoru hopsadlo. Buď je uspávací prostředek nebo hypnotikum.
- krev se nehrne, ale teče, kape nebo stříká, když už.
-zvíře bylo malátné, ale neusínalo...a pak náhle bylo už při vědomí - divný skok, když předtím nebylo v bezvědomí, ne? atd. atd.
Soukromý veterinář většinou nedisponuje vlastní magnetickou rezonancí a rozhodně by na neznámém zvířeti nedělal "pokusy", tak, jak je tu popisuješ.
Řekla bych, že o veterině nemáš ani šajn, žes to chtěl jen okořenit, no nepodařilo se.
Povídka nemá hlavu ani patu, připomíná spíš polotovar. Nicméně se obávám, že i kdyby se s tímto polotovarem dál pracovalo, žádný převratný scifi text by nevznikl, sorry.
» 26.01.2013 - 12:07
Bastet: Ahoj...děkuji za přečtení a komentář.
Máš pravdu. O veterině nevím ani za mák.....uznávám, to je má chyba. Ty neobratonosti jsou taková má specialita....nojo, to je fakt, kývá hlavou jen Bulhar.
Přesně tak! Ano směs gremlins a něčeho dalšího...to byl můj cíl v této povídce. Je to sranda, nic vážného...jen volovina. Takže si myslím, že některé nelogičnosti by se snad daly i prominout.
Povídka ale hlavu a patu má. Tady nesouhlasím. I když vím, že jako autor bych měl zachovat pokoru.
Převratné sci-fi...to dokáží jen opravdoví mistři. A do toho mám opravdu kilometry daleko.
Nicméně, tohle byla jen "zábavovka"...a měl jsem na ni (na jiných serevrech i u dalších čtenářů) velice pozitivní hodnocení. Ale bylo by divné, kdyby to sedlo každému. Proto díky za protipol.
Budu rád, když se třeba mrkneš na jiné mé povídky...třeba Exekuci...to už je myšleno "vážně".

Ještě jednou díky.
» 26.01.2013 - 12:41
Pokora autorovi sice sluší, ale já radši o díle diskutuju. Tím převratným scifi jsem nemyslela dílo na Nobelovku, ale nápad (nejlíp vlastní), něco, čím by povídka získala svůj vlastní "šmrnc". Tahle ho prostě nemá.
Ano, je dost pravděpodobné, že jsem jediná, kdo ti napsal negativní koment, ale já holt píšu, jak to cítím. Nepochybuju, že ses jako autor při psaní bavil, já jako čtenářka bohužel ne. Už se k tomu nebudu vracet, jen poslední připomínka - piš o tom, co znáš, text pak působí důvěryhodněji.
Na ostatní povídky se podívám.
» 26.01.2013 - 12:49
Bastet: Ok, díky. Vím, že mám psát o tom, co znám. Ale v tom je problém...já nic neznám:-)
Ok...nicméně já tuhle povídku mám rád. Lidem se líbila, to je pro mě důležité.
Ale faux paux s mag. rezonancí si neodpustím. Nojo, chybami se člověk učí.
Bohužel na libres už tolik nepřispívám. Je tu málo lidí jako ty...kteří by byli ochotni komentovat a udělat třeba hlubší kritiku.

Možná to dopadne tak, že ani další věci se ti ode mne nebudou líbit...prostě ti nesedne můj styl. Ale to už tak bývá. Každopádně spousta věcí tu je bez korektur a nebo jsou už starší.

P.S. V poslední době se učím dělat rešerše...protože píši už delší příběhy. Ale je kolikrát obtížné sehnat informace (i v době internetu). Ptám se lidí, ale každý kolikrát řekne k danému tématu něco jiného. Ale snažím se na sobě pracovat. Brzy přijdu s ochutnávkou nového příběhu.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Výměna | Následující: Tichý dům

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.