Beze cti - kapitola 32 a 33

» autorka: erestor
„Mám z toho celýho blbej pocit!“ Zaslechla jsem Danův ustaraný hlas, když jsem šla chodbou do svého pokoje. Co jen mu dělá takové starosti? Napadlo mě, že to bude souviset s Randalovým odjezdem. Rozhlédla jsem se kolem, jestli mě někdo nepozoruje, a přitiskla ucho na dveře. Ano, nebylo to správné a slušné, ale něco mi napovídalo, že to bude stát a za to. A už další slova, tentokrát Timova, mi dala za pravdu.
„Když jste byli v Uteru …“ Co dělali v mém rodném městě? A proč mi o tom neřekli? „ … jsem Dalovi řikal, že tenhle kšeft nám byl čert dlužnej! Zisk žádnej a jde vo ústa, kamaráde! Vzpomeň si, jak skončila Berena!“ Chvíli bylo ticho a pak se zase ozval Daniel. „Jo, jenže ta nevěděla, o co tu jde, zatímco Dal to ví …“ Nezněl ovšem moc jistě. „Ví jen to, co mu řek Amadeus, Dane! Co když ten chlap lže?“ Zatajila jsem dech. „To bych neřek! Podívej, jak se věnuje Magdě! A taky ji dostal z pár malérů, ne? Proč by to dělal, kdyby nás tahal za fusekli?“ Timo odpověděl okamžitě. „Copak já vím?! Já jsem jenom vobyčejnej kapsář a tohle je mimo moji ligu, sakra! Kouzla, čáry, vize, pole, clony … Do háje, Dane, kdo to má vydržet?“ Dveře se najednou zprudka otevřely, čísi ruce mě popadly za zápěstí a razantně vtáhly dovnitř. Vyjekla jsem leknutím, až když jsem jim stála tváří v tvář. Timo pečlivě zavřel dveře a opřel se o ně, zatímco Daniel si sedl na postel.
„Sedni si, Magdaleno!“ ukázal mi na štokrle a já bez odporu poslechla. „Hele, děvče, tohle se tady nedělá! Jo, nejsme zrovna čestní vobčané, ale mezi sebou hrajem na rovinu! Když chceš něco vědět, tak se prostě zeptej a nešpehuj, jasný?!“ Musela jsem se zasmát. „Na rovinu, jo? Tak to ani náhodou! Snad mezi váma zlodějema, ale určitě ne se mnou!“ To byla pravda. Když odjel on s Nikou, tak Randal mlčel jako hrob, a teď když jsem se ptala, kam zmizel Dal, tak mě zase pro změnu setřel Amadeus. Kluci si vyměnili pohled. „A co bys teda jako chtěla vědět?“ zeptal se Timo, který si sedl vedle Dana. „Všechno!“ vyhrkla jsem prudce. „To nejni zrovna málo, děvče!“ promluvil Dan zamyšleně. „Hele, ne že bysme ti to nechtěli říct, ale … jsi prostě jiná, chápeš?“ Jiná? Chvíli jsem na ně nechápavě zírala, ale pak mi to došlo. „Protože jsem … čarodějka?“ Poprvé jsem TO vyslovila nahlas. Timo potřásl hlavou. „Nee, tímhle to není! Koukni, každej jsme ňákej a živíme se po svym. Já vybírám kapsy ctihodnejm občanům, Dan je zas vodírá v kartách, Dal jim zasejc krátí utrpení nebo ho způsobuje, vyber si, co je ti libo, a Nika s nima skotačila v posteli … Jo, ta jediná z nás pověsila svoje řemeslo na hřebík, ale ty jsi jinačí …taková čistá, rozumíš? Ne jako my a my se moc nevíme, jak s tebou jednat … no a víš, my zas takový neviňátka nejsme … neradi bysme, abys nás zatracovala nebo tak něco!“
Zírala jsem na ně s otevřenou pusou. „Přeskočilo vám?“ vypravila jsem ze sebe po chvíli šokovaně. „Jste jako moji bratři! A Nika jako máma … a je mi jedno, co děláte nebo, co jste udělali!“ Dan se usmál. „A kam ti v týhle rodince pasuje Dal?“ zeptal se se šibalským výrazem ve tváři. Cítila jsem, jak rudnu. „To … to ještě přesně nevím!“ přiznala jsem rozpačitě. Timo mi položil ruku na předloktí. „Moc velký naděje si ale nedělej, v tomhle je to takovej divnej pavouk!“ Chtěla jsem se zeptat, jak to myslel, ale on zavrtěl hlavou. „Aha … tak nic. A řeknete mi aspoň, co se tu děje? Proč jsi jel s Nikou do Uteru a kam teď zas pro změnu odjel Randal?“ Opět se po sobě podívali, jako by se jeden druhého ptal, jestli můžou. Najednou mnou projela vlna vzteku. Jako rodina, jo? Kam jsem dala oči! „Tak si to teda nechte, když je to tak tajný!“ křikla jsem na ně a vyběhla z Danova pokoje. Na schodech jsem málem srazila Niku, která se jen přitiskla ke zdi, když jsem se kolem ní přehnala. „Magdi! Co se děje?“ volala za mnou polekaně. Dole v kuchyni jsem se zastavila a koukla na ní. „Kluci …“ vzlykla jsem ublíženě, ale pak jsem nahoře zahlédla Tima s Danem … Otočila jsem se na podpatku a utíkala z domu, jako by mi za patama hořelo.
„Hééj, počkej!“ volal za mnou Timo naléhavě, ale kašlala jsem na něj. „No tak, holka!“ Zaslechla jsem i Dana, než jsem za sebou zabouchla vstupní dveře. Vlezte mi na záda! Měla jsem jich plné zuby. Utíkala jsem do stáje, kde jsem po žebříku vylezla na půdu, kde jsme měli uskladněné seno. Zahrabala jsem se do nejzazšího kouta a v očích mě pálily slzy. Několikrát jsem zamrkala, abych je zahnala, ale marně. Brzy mi tekly po tvářích a já kvůli tomu měla ještě větší vztek. Jděte do háje s těma vašima tajnostma! Já vás nepotřebuju!!

Kapitola 33

Před očima mi vybuchl další ohňostroj a já viděl, jak se mezi jeho hvězdičkama objevuje obrovská pěst. Pokusil jsem se uhnout hlavou, ale zřejmě to čekal, a já ji stejně slíznul naplno. Něco křuplo a hádal jsem, že to bude spíš můj nos než ta jeho pazoura. Potřásl jsem hlavou, abych zahnal tu bolest, a snažil se zaostřit. „Takže znova, Randale, a tentokrát se, prosím, snaž, ano?“ ozvalo se téměř otcovským tónem. Řek jsem mu zřetelně, kam má jít a co tam má udělat. A můžete vzít jed na to, že oba ty návrhy byly neproveditelný! Jako poděkování se mi dostalo dalšího nářezu, po kterým jsem byl rád, že jsem rád …
„Randale, Randale …“ pronesl soucitně, když jsem vyplivnul krev na podlahu. A ještě další mi tekla po bradě a ze zlomeného nosu … „Měl bys být opatrnější ve volbě svých slov! Bratr Matyáš je poněkud nedůtklivý, když se našemu řádu nedostává patřičné úcty!“ Kdybych nebyl tak zmlácenej, tak bych se i zasmál. Úcty, jo? „Kdo ti dal tuhle magickou obranu?“ Strčil mi před oči ten amulet od Amadea. Ptal se na to od chvíle, co mě sem přivedli. No, přivedli je dost silný slovo …
Když jsem těm maníkům v hospodě odmítl sdělit svá sladká tajemství, tak mě prostě ten vazoun popadl za krk a vynes z lokálu jako čubka nosí svoje štěně. Místní občané se koukali všude možně jenom ne na nás a neřekli ani popel. Po pravdě, moc jsem se jim ani nedivil. Pak jsem dostal jednu za ucho, která mě odeslala do temnoty, a já se probral až tady. Seděl jsem na židli, ruce a nohy samozřejmě připoutaný, a kolem mě byly v kruhu rozestavěný svíce …
Odhadoval jsem, že jsem v nějakém sklepení, aspoň dle zimy a vlhka soudě. Jo, a taky tý klenby, kterou jsem matně viděl nad sebou. Pak se otevřely dveře a vešly dvě postavy. Obě byly zahalené v černé kápi a co se vejšky týče, tak byly zhruba stejně vysoký jako já. I když jedna z nich byla přece jen o pár čísel menší … Kapuce sjely jako na povel a ukázaly se jejich obličeje. Ani jeden nevypadal, že by patřil zbožnýmu mnichovi! Ten menší si sedl mimo osvětlený kruh a ten vyšší se s vervou začal věnovat mě. Zpočátku jsem oceňoval jeho profesionalitu. Řezal do mě jako do pytle s obilím, ale kupodivu mi nic nezlomil. Jak jsem říkal, byl to profík! Nicméně, po pár hodinách už jsem tak nadšenej nebyl … Pak si dal přestávku a staral se o mě zase ten druhej. Žvanil a žvanil, až mi z toho šla hlava kolem. Ještě že jsem měl trénink od Amadea, jinak bych nechápal ani slovo. Takhle jsem mu aspoň částečně rozuměl. Hlavně ho děsně zajímalo, od koho mám ten amulet …
Usoudil jsem, že je na čase to trochu popostrčit. Aspoň dokud ještě jakž takž držím pohromadě. „Hele, když jsem potkal prvně ty dva, tak jsem se rozhod, že bych možná upotřebil něco víc než jen meč, chápeš?“ upřel jsem na něj přátelský pohled. No, aspoň jsem v to doufal. Hádal jsem, že po péči bratra Matyáše nevypadám nic moc. „Ach, ano! Někteří z bratrů jsou velmi horliví! Jsou silní ve víře, ale jinak jsou problematičtí …“ Nevěděl jsem, jestli mluví ke mně nebo spíš k sobě. Ale rušit ho v rozjímání jsem opravdu nehodlal. „ … ano, hodně problematičtí!“ mumlal nezřetelně. „Budou nutné jisté změny ... Jistě, muži tohoto typu jsou nezbytní, ale až dosáhneme svého cíle, tak bude nutné nějak to s nimi vyřešit … ano, ano … vyřešit … Budeme pro ně muset najít nějaké jiné využití … třeba za mořem … nebo jim umožníme setkání s našim pánem … ale to už je příliš definitivní … Ano, ano, příliš definitivní … to si ještě nemůžeme dovolit … Náš úkol není splněn a my je budeme potřebovat …“
Docela mi z něj běhal mráz po zádech, když jsem ho poslouchal. Nicméně, zatímco takhle plácal, tak čas příjemně ubíhal. Jo, jo, je prima, když mě nikdo nemlátí, tak si jen plkej … Najednou ale zmlkl a upřel na mě pichlavé oči. „Podívej, ten svitek si klidně nech, když chceš!“ oznámil zvesela. To mě rozhodilo. Proč ta náhlá ztráta zájmu?! „Mě mnohem víc zajímá Magdalena!“ Zůstal jsem jako, když do mě hrom udeří. Jak ví o spojení se mnou?! „Tím, žes ji odvedl z Uteru, jsi nám způsobil hodně potíží, Randale!“ zamračil se na mě a já si uvědomil, jakej naivní blbec jsem! „Víme také, žes jí nabídl i domov, a i to, že se k vám připojil Amadeus. Tohle máš od něj, co?“ neptal se, jen konstatoval. „Tak proč ses mě na to pořád tak vyptával?“ zeptal jsem se nechápavě. Pobaveně se zasmál. „Chtěl jsem tě poznat, Randale! A řeknu ti, udělal jsi na mě dojem! Jak odhodlaně vzdoruješ bolesti! Jsi muž, kterého bychom mohli potřebovat …“ On mi snad dělá nabídku?! „A proč bych měl dělat pro vás?“ zeptal jsem se pohrdavě. „Bratr Matyáš ti rád vysvětlí proč!“ Bratr Matyáš to zřejmě vzal jako svoji narážku a objevil se zase na scéně. A byl plný nových sil a energie …
Tipů: 6
» 08.04.12
» komentářů: 2
» čteno: 852(7)
» posláno: 0
Ze sbírky: Beze cti


» 08.04.2012 - 19:10
Nechtěla jsem spamovat a psát ke každému dílu... Zpětně jsem četla všechny kapitoly Beze cti (a Pod imladrijskou hvězdou) a hodně mě to nadchlo. Hlavně teď Beze cti, nádherně se to čte, má to napínavý děj, zápletky, překvapení, prostě nádhera!! Obdiv a ST k tomu :)
» 09.04.2012 - 08:10
Rezkaaa: Díky :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Beze cti - kapitola 31 | Následující: Beze cti - kapitola 34

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.