Beze cti - kapitola 31

» autorka: erestor
Zastavil jsem koně a chvíli pozoroval město pře sebou. Byla to taková malá špinavá díra, kterých jsem už viděl spousty. Pár baráků, některý honosný a jiný zas pro změnu skoro na spadnutí, a to všechno obehnaný dřevěnou hradbou. Na první pohled vypadala bytelně, ale při bližším zkoumání jsem si všimnul, že některý její části už měly svoje nejlepší léta dávno za sebou. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Proč sem vlastně lezu?! Odpověď byla snadná. Protože jsem vůl! Měl jsem poslat Amadea s těma jeho bláznivejma teoriema k čertu! A taky bych to udělal, kdyby nebylo Magdy. Jen jsem zíral, co ta holčina za tak krátkou dobu dokázala. Jo, jasně. Levitování polena ve vzduchu mělo dost daleko do zpopelňování svých bližních, ale zasejc i k tomu se mohla časem dopracovat, ne? Jenže háček byl v tom, jak mi, vlastně nám, nastínil náš dědek, že se toho nemusela dožít. A my jsme si na ni prostě nějak zvykli, a mně osobně se nechtělo ji nechat na holičkách. A ne jen kvůli jejímu tatíkovi, kterému jsem dost dlužil. Už jsem vám říkal, že přátelé jsou přepych, co si nájemnej zabiják nemůže dovolit, že jo? Někdy bejvám i docela chytrej, tak proč se, sakra, neposlouchám?! S povzdechem jsem zamířil k bráně, kterou hlídali dva vojclové. Páni, to teda zírám! Měli uniformy a vypadali, že by si s těma halapartnama věděli rady! Budu muset bejt opatrnej! Pokývnul jsem jim a projel do města. Hlavní ulice mě dovedla na náměstíčko. Seskočil jsem před hospodou a uvázal koně ke klandru k tomu určenýmu. Přejel jsem varovným pohledem pár podivných existencí, které se poflakovaly nedalo. Vybral jsem si mezi nimi klučinu, kterému jsem hodil měďák. „Co za to, pane?“ optal se věcně. „Chci tu najít svýho koně, až se vrátím!“ Odplivnul si a přikývl. „Dám na něj bacha! Máte mý slovo!“ Věřil jsem, že říká pravdu! Nic jiného mi stejně nezbylo a zapadl jsem do putyky.
Vládlo tam pološero a kolem stolků seděla pestrá směsice lidí. Bylo tam několik ctihodných občanů a pak pár týpků, co jsem takhle z patra odhadoval na náhončí místního bordelu, ti mi ale hlavu nedělali. Ti, co mně vadili, seděli trochu stranou a každého příchozího si měřili zkoumavým zrakem. Ještě jsem se nerozhodl, jestli patřej k lesnímu bratrstvu nebo strážcům pořádku v tomhle kraji. Ale vzhledem k těm uniformám … No, pořád jsem váhal. Ale radši jsem jim pokývnul, aby věděli, že nebudu dělat potíže. Uvelebil jsem se u toho nejzadnějšího stolu, abych měl krytá záda, a než jsem se pořádně rozkoukal, tak přede mnou přistálo jedno pivečko. Obezřetně jsem ochutnal, ale bylo nečekaně dobrý! A když k němu přicestovalo ještě dozlatova opečené kuřátko, tak jsem změnil názor na tuhle špeluňku … Otevřely se dveře a mně přestalo šmakovat. Nějak jsem myslel, že nedorazej, ale mejlil jsem se. Stáli tam oba mí známí milovníci černé barvy! Polkl jsem sousto a doufal, že ta Amadeova tretka bude fungovat! Mávl jsem na ně a stoly kolem mě se okamžitě vylidnily. No, moc jsem se jim ani nedivil. Kdybych s nima neměl jednání, tak bych se klidil taky. Takhle jsem si způsobně otřel prsty o kalhoty a čekal, až si ke mně přisednou. „Tak co? Máš?“ zeptal se ten menší, ale očividně bystřejší. „Prohledal jsem její zbylý věci, ale nic tam nebylo!“ oznámil jsem mu rezolutně. Zatvářil se tak, že jsem bezděky popřemýšlel, jestli se moje dny v tomhle slzavým údolí právě nedostaly ke konci. „Jestli si myslíš, že nás podfoukneš …“ zasyčela korba, která se uvelebila na lavici vedle mě. „Drž si odstup, chlape!“ napomenul jsem ho nedůtklivě a trochu se odšoupl. „Ten váš krám tam prostě neměla!“ dodal jsem důrazně a lokl jsem si piva. Menší se zamyslel. „Možná to dala jinam …“ pronesl směrem k vazbě. „A co když nám tenhle věší bulíky na nos?“ Vazoun sice nebyl nejrychlejší, ale jeho myšlenky se blížily až nepříjemně pravdě! „Proč bych to dělal?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála. „Protože máš podrazáckej ksicht!“ Tím mě urazil. Vždycky jsem měl pověst čestného chlapa a zakládal jsem si na ní! A taky jsem mu to řekl. Ušklíbl se, ale jinak na můj protest nereagoval. Asi by chtěl, ale ten druhej sotva znatelně potřásl hlavou. Zdálo se, že tu eště nějakou dobu pobudu … „Zeptal jsi se i svých kamarádů?“ Přikývl jsem. „Taky nic!“ mávl jsem rukou. „To není možné! Nehraj si se mnou, Randale!“ přísně si mě změřil. Nedívej se mu do očí! Za žádných okolností! Amadeova rada byla fajn, jenže tomu černomilci šlo zřejmě právě o to. Potřásl jsem hlavou. „Tohle radši nezkoušej!“ Medailonek, co jsem měl pod halenou, se začal zahřívat, a mně se to vůbec nelíbilo. Znamenalo to, že jsem se právě stal terčem magického útoku. Nijak zvlášť velkého, ale stačilo to, abych znervózněl. Dědek se dušoval, že se mi nic nestane, ale stejně jsem z toho neměl radost. Měl jsem svoje zbraně i drátěnou košili, ale proti kouzlům jsou tyhle věci houby platný! Můj společník se zamračil. „Tohle od tebe není hezké!“ Otrnulo mi, tak jsem risknul malej úsměv. „Jsem rád připravenej!“
Tipů: 6
» 07.04.12
» komentářů: 0
» čteno: 745(5)
» posláno: 0
Ze sbírky: Beze cti


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.