Beze cti - kapitola 30

Poleno, které jsem svojí vůlí držela ve vzduchu, se povážlivě zakymácelo. „Soustřeď se, Magdaleno!“ Amadeus se na mě nespokojeně mračil. „Jsem už unavená!“ hlesla jsem tiše, ale přece jen jsem vyslala další proud energie, kterou jsem podepřela to dřevo. „Právě proto musíš cvičit!“ poučil mě nesmlouvavě. „Oběd!“ Ještě nikdy jsem Niku tak ráda neslyšela! Ráno jsem toho moc nesnědla, protože sotva jsem se objevila dole, tak mě Amadeus vyhnal ven, abych začala trénovat koncentraci, a tak jsem měla hlad jako vlk. Nechala jsem špalek spadnout na zem a vydala se k domu, ale daleko jsem nedošla.
Zničehonic jsem prostě nemohla jít dál. Něco přede mnou mi v tom bránilo. Jenže tam nic nebylo! Zaraženě jsem pohlédla na Amadea, který se tvářil až příliš nevinně. Okamžitě mi došlo, odkud vítr vane! „Co je to?“ zeptala jsem se ho podezíravě. „Zábrana! Jestli chceš do domu, tak se musíš dostat přes ni!“ sdělil mi a zamířil k baráku. „Počkej!“ křikla jsem za ním a on se ke mně opravdu otočil. „Jak se mám dostat přes něco, co ani nevidím?“ vyjekla jsem zoufale, ale on se jen zasmál. „Snaž se, jinak nedostaneš žádné jídlo!“ oznámil mi nekompromisně a já jen zalapala po dechu. „Tohle přece nemyslíš vážně?!“ Neměla jsem ani to nejmenší ponětí, co mám udělat, abych jeho překážku zdolala, a on mi ještě k tomu vyhrožuje hladem! „Vypadám snad, že žertuji?“ No, to rozhodně nevypadal. Vesele mi zamával a zmizel uvnitř. Zírala jsem za ním s otevřenou pusou. Nejradši bych ho nakopla, ale to jaksi nešlo!
Ustoupila jsem trochu dozadu, udělala pár kroků stranou a znovu vykročila, tentokrát razantněji … Auvajs! Dostala jsem ránu, až jsem si sedla na zem, a na okamžik měla jsem dojem, že jsem zahlédla i pár modravých jisker … Pokoušela jsem se popadnout dech a bezradně hleděla před sebe. V duchu jsem Amadea proklínala, ale to bylo asi tak všechno, co jsem s tím mohla udělat! V žaludku mi zakručelo a já si se smutkem vzpomněla, že Nika slibovala k obědu zelňačku a po ní makový koláč. Přísahala bych, že tu vůni cítím až sem. Zatraceně, Amadee! Ještě chvíli jsem tam jen tak seděla a planě nadávala, ale pak jsem se přinutila s tím přestat a čelit té situaci s chladnou hlavou.
Ať je to cokoliv, tak to vytvořil Amadeus, tedy čaroděj, takže to bude magického původu. A vzhledem k tomu, že je mým učitelem, tak tohle bude zcela jistě součástí mého výcviku. Což znamená, že bych už teď měla být schopná tu věc nejen identifikovat, ale i zneškodnit. Otázkou však zůstávalo jak? Vstala jsem a přistoupila znovu k té neviditelné stěně. Opatrně jsem natáhla ruku před sebe a ihned jsem ucítila odpor. Čím více jsem tlačila, tím větší byl. Hmm, tím se vysvětluje ta rána, co mě poslala k zemi! Zhluboka jsem se nadechla a přivřela oči … Nic. V mysli jsem si vytvořila svoji vlastní clonu, přes kterou jsem zkoumala ten Amadeův výtvor, a obraz se radikálně změnil. Stála jsem před něčím, co se vlnilo jako vodopád, ale strukturou to připomínalo kámen … Takže to bychom měli. Teď jen zjistit, co s tím … V myšlenkách jsem před tím rozdělala vysokou vatru, až se to cosi rozžhavilo doruda. Spokojeně jsem se usmála. Ještě chviličku … Když se mi zdálo, že to stačí, tak jsem na to hodila ledovou vodu … Zasyčelo to a zahalil mě obrovský oblak páry … Rozkašlala jsem, ale vzápětí se ozvala ohlušující rána ... a všechno zmizelo. Otevřela jsem oči a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Žádnou změnu jsem nepozorovala. Několikrát jsem se nadechla a zase vydechla, abych se uklidnila. Znovu jsem vytvořila svoji clonu a … tentokrát jsem neviděla žádnou překážku, která by mi bránila v přístupu k domu … Obezřetně jsem vykročila a v duchu se připravila na další úder, ale nic se nestalo …
„Doufám, že jste mi taky něco nechali!“ prohodila jsem, jako by nic, když jsem se objevila v kuchyni. „Na kamnech je polévka, tak si naber!“ odpověděla mi Nika, zatímco Amadeus na mě poněkud překvapeně hleděl. „To bylo rychlé!“ pronesl po chvíli uznale. Nalila jsem si plnou misku a sedla si na své místo u stolu. „Co to vlastně bylo?“ zamumlala jsem s plnou pusou. „Silové pole! Můžeš tím chránit místa, kam si nepřeješ, aby ti lezli nezvaní hosté! Dá se to použít i jako prostředek omezení pohybu, ale pak z toho musíš udělat klec …“ Mluvil ještě dlouho, ale já ho přestala vnímat. Randal tam nebyl! Ale ráno jsem ho přece viděla! Kam se poděl? A proč mi o tom nikdo nic neřekl? „Kam jel Randal?“ přerušila jsem Amadeův proslov. „Do toho ti nic není!“ dostalo se mi od něj káravého pohledu. „Máš svých starostí a povinností dost, ne?“