Beze cti - kapitola 28

» autorka: erestor
Ležela jsem na posteli a zhluboka dýchala. Bylo mi slabo, motala se mi hlava, zvedal se mi žaludek a ve spáncích mi bolestivě tepalo… Vyčerpáním jsem se nemohla ani pohnout, ale myšlení jsem měla jasné. Amadeus! Nechápala jsem, jak to udělal, ale bylo mi jasné, že za můj nynější stav může on!
Jakmile se naše oči setkaly, tak kuchyně zmizela a všude kolem mě byla holá písčitá pláň. A vedro přímo k zalknutí. O čarodějnickém umění jsem toho zatím moc nevěděla, ale přesto mi bylo ihned jasné, co se děje! Útočí na mě! Vzpomněla jsem si na to, co mi říkal o obraně v případě telepatického útoku. Jen počkej! Já se jen tak nedám! Představila jsem si jezero plné křišťálově čisté vody. Rozběhla jsem se k němu a s úlevou se do něj ponořila. Jeho chladivé objetí ale brzy vzalo za své … Z hladiny začala stoupat pára, voda pobublávat a mně bylo zase nesmírné horko … Měla jsem pocit, že se mi vaří krev v žilách, až se mi z toho dělalo mdlo … Zoufale jsem se snažila představit si, že voda chladne, ale nedařilo se mi to … Horko, nesmírné horko … Ne! Já ti ukážu! Sebrala jsem všechny svoje síly, tedy jejich zbytek, a z nebe se spustil déšť … Jenže ouha! Ty kapky pálily jako oheň! „Slitování …“ zaprosila jsem nakonec a všechno bylo rázem pryč. Písek i jezero a já zase stála v kuchyni a pevně svírala hranu stolu.
„Tak, prosím!“ I když Amadeus neřekl nic jiného, dobře jsem věděla, co po mě chce. Koukla jsem po ostatních, jestli mám, ale ti si mě jen mlčky prohlíželi a rozhodně nevypadali, že by mi chtěli nějak pomoct. Ať skutkem či radou. To mě rozesmutnilo, protože jsem tak nějak doufala, že se za mě budou brát, jako posledně, když si na mě dovoloval, ale to ne! Otočila jsem se a vydala se po schodech nahoru. Nikdy jsem si neuvědomila, jak jsou dlouhé! Ani kolik jich je! Měla jsem co dělat, abych je dokázala vyjít. A pak ještě ujít těch několik kroků k sobě do pokoje … Ještě teď jsem se třásla jako osika.
Zavřela jsem oči a pokoušela se představit nějaké hezké místo. Byla jsem na malé louce uprostřed lesa. Půdu jsem pokryla heboučkým mechem a kolem paloučku jsem dala omamně vonící plané růže ... Ano, tohle je hezké! Ale je tu nějak moc ticho … Vzápětí začaly cvrlikat ptáčci a mně se hned ulevilo … Hmm, tohle je lepší! Posadila jsem se, opřela zády o kmen mohutného dubu a jen tak odpočívala. Sluníčko mě příjemně hřálo do tváře a jemný vánek si pohrával s mými vlasy ... A najednou tam byl vysoká postava. Tyčila se nade mnou a já měla potíže s dýcháním ... Nemohla jsem dost dobře rozeznat detaily, protože ji celou zahaloval jakýsi podivný stín, ze kterého vystupovaly rudě žhnoucí oči. Tak to jsi ty? Otřásl mnou chlad. Kdo jsi? Zasmál se a mně z toho zvuku přeběhl mráz po zádech. Tvůj osud, děvče! Něco ti ukážu! Dívej se! Zatočila se mi hlava a najednou jsme byli v přepychově zařízeném pokoji …
Na zemi byly měkoučké koberce, na stěnách leštěná zrcadla a zlacené svícny, ve kterých byly rozžaté svíce. Na stole byly prostřeny ty nejvybranější lahůdky. U jedné zdi klečel černovlasý muž … Zatajila jsem dech. Randal! Byl do pasu nahý, na zádech a ramenou měl krvavé švihance a na nohou okovy … Otevřely se dveře a vešla nádherně oděná paní. Měla tmavě rudé šaty pošité drahokamy a vlasy upravené do složitého drdolu jí zdobil diadém s rubíny. Sedla si ke stolu a pokynula Randalovi. Ten se zvedl na nohy a spěchal jí nalít pohár vína … Tohle by on nikdy neudělal! Na to byl příliš hrdý! Cítila jsem, jak mi tečou slzy … Žena se napila a podívala se přímo na mě …
Byla jsem to já!! Nabízím ti bohatství! Budeš mít všechno, co si budeš přát! Nabízím ti moc! Nikdo se ti neodváží postavit! Staneš se všemocnou! Nebude to nádhera? Už ti nikdo nebude nic nařizovat … už žádné bití … žádné příkazy, ten stařík dole se ti bude klanět … Ty budeš rozkazovat a oni poslouchat … Znělo to krásně, ale pak se Randal zase vrátil na své místo a já si mohla prohlédnout jeho zbičovaná záda v plné kráse. Kdo mu to udělal? Odpovědí mi byl smích … krutý … zlý … děsivý … Potřeboval vtlouct trochu rozumu … Vzlykla jsem. Tohle přece říkal Randal, když nás ráno vzal ven! A mně to konečně došlo. To jsem byla já?! Opět ten jeho smích. Jistě, děvenko, a moc se ti líbilo! Jak se při tom svíjel … jak řval bolestí a žadonil o tvoje smilování … Nechtěla jsem ho poslouchat! Přitiskla jsem si ruce na uši. „Ne!! Jdi pryč! Vrať se, odkud jsi přišel!“
Tipů: 6
» 04.04.12
» komentářů: 0
» čteno: 550(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: Beze cti


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Beze cti - kapitola 27 | Následující: Beze cti - kapitola 29

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.