Beze cti - kapitola 27

„Dobrá večeře!“ řekl Daniel, když od sebe odstrčil talíř. I Arnika pokývla spokojeně směrem k Magdě, která se tou samou chválou začervenala. „Jsi šikovná, holčičko, zvlášť když vemu v potaz, co s tebou Dal předtím prováděl!“ Na mě se už tak hezky neculila. Zamračil jsem se na ní zpátky, ale ona si z toho nic nedělala. Jako ostatně nikdy! Kluky jsem byl schopnej postavit do latě, kdykoliv jsem chtěl, ale u Niky se každej z mejch pohledů míjel účinkem. „Tak snad trochu popojedem, ne?“ Daniel nám nalil víno z vaku, který hlídal jako oko v hlavě. „Tak na šťastnej návrat!“ pozvedl pohár a my ostatní mě napodobili. Uznale jsem mlaskl. „Kde jste k němu přišli?“ Arnika se rozesmála a Timo se zašklebil. „Na cenu se ani nemáme ptát, co?“ Na co taky? Stejně ji neplatili! „Tak co jste zjistili?“ Teď se Daniel trochu ošil a Nika pohledem zavadila o Magdu, která začala sklízet ze stolu. Pochopil jsem, jen jsem nevěděl, jak to zařídit. Naštěstí, se do toho vložil Amadeus. „Už jsi dneska cvičila?“ zeptal se jí, když se k nám zasejc přidala. „Ne, ještě na to nebyl čas!“ odvětila poněkud zaraženě. „Teď ho ale máš!“ sdělil ji okamžitě. „Teď?!“ Koukala na něj, jako by mu narostla další hlava. Přikývl. „Nemůže to počkat na zítřek?“ Moc nadšenej z jejího nápadu nebyl! Tak to teda zkusila na city. Upřela na něj ta svoje kukadla a trošinku naklonila hlavinku ke straně. Napadlo mě, že se vážně učí rychle. K tomuhle v klášteře určitě nepřišla! Mrkl jsem na kluky, kteří na ni bezostyšně zírali. Se zájmem přímo profesním, řek bych. Asi tak jako koukáte na někoho, kdo vám ukazuje nějakej trik, a vy jste zvědaví, co z toho vlastně vyleze. „Jsem unavená a všechno mě bolí …“ Teď jsem pro změnu na ni zase čučel já. Jasně, hoď to na mě! Než jsem se proti tomu stihl důrazně ohradit, tak promluvil Amadeus, ale nejdřív ji sjel pohledem od hlavy k patě a pak se zeširoka usmál. „Aspoň si vyzkoušíš, jak se to dělá, když nejsi zrovna v kondici! Což se ti, mezi náma, může celkem snadno stát!“ Málem jsem vyprskl smíchy, když jsem zahlíd ten její zklamaný kukuč! Jo, holka, tyhle obličeje platěj spíš na neznámý lidi než na ty, se kterýma bydlíš! „Ale …“ začala znova, ale pak překvapeně zmlkla. Zavládlo ticho a ti dva si koukali upřeně do očí …
Došlo mi, že teď nejspíš konverzujou jinak. Pro jistotu jsem si nenápadně povytáhl dýku z pouzdra. Jeden nikdy neví! Kdyby něco, tak jsem byl odhodlaný pomoc jí. Koutkem oka jsem si všiml, že ostatní to měli v plánu taky. Jen každý po svým. Nika se tiše zvedla a přešla ke stěně, kde se strašným zaujetím přerovnávala pánve, Timo si začal bezmyšlenkovitě pohrávat s několika jabkama ze stolu a Daniel si trochu odšoupl židli a jal se urovnávat si opasek. Nevěřili byste, jak účinná zbraň taková pánev je. Rozbije hlavu a dotyčný ani pořádně neví, co se stalo. Nemluvě o té nebetyčné ostudě! Zemřít v boji mečem nebo dýkou nebo čímkoliv jiným, ale bejt umlácej pánvičkou? Fuj! Danova změna pozice mi signalizovala, že se připravuje našeho hosta sejmout tou svojí pekelnou hračkou, kterou nosil permanentně u sebe. Byla to tenká dutá trubička, do který se z jedný strany nacpal kousíček olova a z druhý zase střelnej prach. Jak ho zapaloval jsem netušil, ale fungovalo to. Jo, a z blízkosti to mělo fakt grády! Timo na rvačky nikdy nebyl, ale předpokládal jsem, že takovej přímej zásah do čela by nebyl zas tak marnej. Třeba by čaroděje vytrhl z koncentrace a my ostatní bysme možná měli nějakou šanci …
Na čele se Magdě objevily krůpěje potu a nepatrně zakolísala … Stiskl jsem zuby. Tohle se mi nelíbilo, ale rozhod jsem se ještě chvíli počkat. Pak se zamotala ještě jednou a musela se chytit stolu, aby nespadla. „Tak, prosím!“ promluvil Amadeus studeně a ukázal ke schodišti. Kdepak, nechtělo se jí, nechtělo, ale musela. Přelétla nás naštvaným pohledem, jako bychom my za to mohli, a pomalu vykročila. Počkal jsem, až zmizí ve svým pokoji, a pak jsem se otočil k Amadeovi. „Nemyslíš, žes to přehnal?!“ vyjel jsem na něj ostře. Zavrtěl hlavou. „Tak to ani v nejmenším, válečníku! Vlastně mi dala docela zabrat!“ přiznal zamyšleně. Užasle jsme na něj civěli. „Nečekal jsem, že bude vzdorovat tak dlouho!“ A vypadal, že ho tohle zjištění dost rozhodilo, pak se ovšem vzpamatoval a zadíval se na mě. „A ty se mi do těchto věcí laskavě nepleť!“ Jako žádost to moc neznělo! „Já ti taky nevyčítal, když jsi je vzal ven, abys do nich vtloukl trochu rozumu! I když jsem mohl!“ dodal významně a já pochopil okamžitě, kam míří. „Tak jo, Amadee! Tvůj obor je magie a moje zase zbraně!“ Radši jsem nám to vyjasnil, abychom spolu pozdějc neměli nějaké kompetenční spory. Zasunul jsem kudlu do futrálu a i ostatní přestali zbrojit, takže jsme zase vypadali jako skupinka přátel, co si užívaj dobrýho pití. „Tak už povídejte!“ vyzval čaroděj Niku a Daniela zvědavě. „No, ten její strejček není zas tak hodnej, jak by se mohlo na první pohled zdát …“ ujala se slova Arnika. „Mluvila jsem s ženskejma z jeho statku a ty říkaly …“ Nikdy jsem moc na ženský klevety nedal, ale zase bylo pravda, že většinou mívaly pravdivý jádro. „ … takže hodnej strejček se nechal přemluvit, aby se o ní staral …“ Najednou se ze shora ozval děsnej řev. „Ne!! Jdi pryč! Vrať se, odkud jsi přišel!“ Vylít jsem jako ptáček, ale čaroděj byl ještě rychlejší …