Beze cti - kapitola 26

Seděla jsem na zemi a snažila se popadnout dech. Než se mi to povedlo, tak vedle mě dopadl i Timo. Sakroval a nadával, ale dával si dobrý pozor, aby ho Randal neslyšel. Nepochybovala jsem o tom, že by to vzal jako záminku k pokračování … Vzhlédla jsem k Randalovi, který se nad námi tyčil jako bůh pomsty. V rukou svíral dlouhý klacek, kterému říkal šermířská hůl. Ten název mi přišel podivný, ale moudře jsem se s ním nepřela. Měla jsem nejasné tušení, že by to na něj mělo stejný účinek, jako Timovo hodnocení jeho ctěné osoby. I my jsem dostali stejné hole, jenže ty teď ležely dost daleko od nás, což Randal okomentoval peprnými poznámkami. Teď nás mlčky pozoroval, zatímco se opíral o svůj klacek, pardon hůl. Zřejmě zvažoval, jestli máme dost nebo ještě ne. Byli jsme zpocení, udýchaní, umolousaní a špinaví, zatímco on vypadal, jako by jen odpočíval. Jak to dokázal?! To jsme opravdu tak neschopní? „Příště laskavě dělejte, co sem vám řek, nebo si tohle zopáknem!“ Sebral ze země naše hole a odkráčel směrem k baráku. Měla jsem sto chutí po něm něco hodit, ale něco mi říkalo, že by to byla hloupost.
„Kolik mu vlastně je?“ zeptala jsem se Tima zvědavě. Pokrčil rameny. „Hádal bych, že má skoro čtyři křížky, proč to?“ Hmm, já neměla ani dva a jeho jsem odhadovala nejvíc tak na dva a půl. „Že se ani nezadýchal …“ Zasmál se. „Jo, holka, je to mistr meče, tak nepočítej, že bysme ho my dva ňák rozhodili!“ To byla pravda. Vyzval nás, ať na něj útočíme oba najednou, ale ani tak jsme ho nedokázali dostat do úzkých … Bylo mi jasné, že mě po tomhle nářezu bude bolet celé tělo, ale s bitím v klášteře se to nedalo vůbec srovnávat. Jistě, neměla jsem proti němu šanci, ale nijak mě při tom neponižoval. Když se sestry rozhodly mě potrestat, tak jsem si musela svléknout řízu, lehnout na dřevěnou lavici, ke které mi připoutaly ruce a nohy tenkými řemínky, a jedna z nich mě švihala rákoskou přes záda a zadek, zatímco ostatní se modlily za moji spásu. A měla pěknou sílu … Timo mi položil ruku na rameno. „Je ti něco?“ optal se starostlivě. „Nepraštil tě ten holomek moc?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, jen jsem vzpomínala na …“ zarazila jsem se. Nějak jsem mu nechtěla říct, že jsem myslela na výprask, který jsem dostala od ctihodných jeptišek. „Nezlob se, ale nechci o tom mluvit!“ S obavami jsem na něj hleděla. Bála jsem se, že se urazí nebo naštve, ale on jen mávl rukou. „To je v pohodě, Magdi! Tady se řídíme heslem, že co chce jeden říct, taky řekne, a po tom vostatním nikomu nic nejni!“ S bolestivým sykáním se vyškrábal na nohy. „Holomek jeden zatracená, aby ho čert spral!“ zaklel polohlasně a natáhl ke mně ruku. Něco v jeho tónu mě zaujalo.
„Ty se na něj ale ve skutečnosti nezlobíš, že ne?“ Usmál se. „Jasně, že né! Zvoral jsem to a tohle sem si zasloužil!“ pronesl upřímně. Kráčeli jsme bok po boku k domu. „Timo? Můžu se tě na něco zeptat?“ špitla jsem. „Zkus to, když tak ti řeknu, ať se staráš vo svý!“ zazubil se na mě. „Chtěla jsem se už dávno … no prostě … jak jste se dali dohromady?“ Zpomalil chůzi. „O ostatních ti neřeknu nic, ale vo sobě klidně! Přived mě sem Dal … Víš, byl jsem v jednom městě na severu a živil sem …“ Na okamžik zaváhal, jako by přemýšlel, jestli mi to může říct. „Hele, ty přece víš, že jsem kapsář, ne?“ Přikývla jsem. „No, tak tím, jenže byl tam takovej jeden … říkali mu Jednovočko. Jo, hádáš dobře, tyhle týpci nemaj představivost, měl jenom jedno voko … no a já sem se s nim drobet chytil …chtěl moc velkej podíl na zisku, chápeš? Já nesu veškerý riziko, když mě drapnou, tak si to vodskáču taky já, tak proč bych mu měl dávat padesátku, no ne?“ mrkl na mě, jestli s ním souhlasím. Nic jsem neříkala, tak pokračoval. „No, a ten Jednovočko měl kolem sebe takovou partičku zabijáků, ale abys rozuměla! To byla děsná chátra, ne žádný slušný zabijáci jako Randal, a poštval je na mě ... Počkali si na mě v takový jedný zapadlý uličce a hodlali ze mě vytlouct duši a řeknu ti, dařilo se jim to fakt slušně … Už jsem viděl andělíčky a slyšel zpívat ty jejich sbory, když se tam Dal vobjevil … Hádám, že s nima měl taky ňáký jednání a nechtěl čekat, až si voni vyříděj to svý se mnou …“ Vzpomněla jsem si na ty dva chlápky, které Randal zabil cestou sem, a bylo mi jasné, jaké jednání měl Timo na mysli. „ … nevím proč, ale polomrtvýho mě vzal sem … a já sem mu za to vděčněj, Magdi! Tohle tady je moje první rodina a jedinej domov, co sem kdy měl!“ dodal vroucně. „A máš je rád, co?“ Zastavil se a položil mi ruce na ramena. „Ano, všechny, Magdi!“ Asi jsem se netvářila moc chápavě, protože obrátil oči v sloup. „Randal, Daniel, Arnika a ty jste moje rodina, holka!“ ozřejmil mi, co chtěl říct. A vyrazil mi tím dech. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. „Timo …“ Vrhla jsem se mu do náruče a on mě pevně objal. „No táák, nebul! Sem zas tak moc neřek, néé?“ mumlal rozpačitě, zatímco jsem mu brečela do tuniky.