Beze cti - kapitola 24 a 25

„Uvolni se! Snaž se nevnímat nic ze svého okolí … soustřeď se … vryj si do paměti každičký detail …“ Pokoušela jsem se plnit jeho pokyny. Seděla jsem u stolu a upírala oči na svíčku, kterou na něj Amadeus postavil. „Máš to?“ zeptal se mě tiše. Přikývla jsem. „Dobře! Teď zavři oči a představ si, jak se ten knot zahřívá … je stále teplejší a teplejší …“ Mluvil na mě vemlouvavě. „ … to je ono … a teď … si představ, jak z něj stoupá kouř …“ Ze svíčky, kterou jsem měla v mysli, se skutečně vinul tenounký proužek dýmu a dokonce jsem zahlédla i malý plamínek! „Ano!!“ Jeho radostné zařvání mě vytrhlo z koncentrace a bylo po všem. Smutně jsem koukala na svíčky na stole. Nezapálenou, samozřejmě! „Omlouvám se …“ špitla jsem zahanbeně, ale on jen mávl rukou. „Udělala jsi velký pokrok, děvenko! Před pár dny bys to nedokázala!“ Poplácal mě po rameni. Rozpačitě jsem se na něj usmála. „Můžu se na něco zeptat?“ Tohle mi vrtalo hlavou už několik dní. „Proč tě mořím s tou svíčkou?“ Přikývla jsem. „Vždyť mi to bude k ničemu, ne? Tímhle se přece nikomu neubráním, ne?“ Měla jsem v živé paměti, jak naložil s těly mužů, co k nám přijeli před pár dny. Spálil je na popel, který pak Timo koštětem rozmetal po dvoře. To bylo něco, čemu jsem se s tou jiskřičkou nemohla rovnat, ne? Usmál se. „Musíš se naučit svoje schopnosti ovládat! Talent je sice důležitý, ale sám o sobě ti moc nepomůže. Spíše naopak!“ dodal důrazně. Věděla jsem, že naráží na to moje nešťastné vidění. Byla jsem si vědoma, že právě to nás přivedlo do maléru. „Zbytek je dřina, dřina a zase jen dřina! Proč myslíš, že čarodějové žijí tak dlouho?“ To jsem netušila. „Protože se toho musíme hodně naučit! Jenom zvládnout soustředit se na jednu jedinou věc za všech okolností je nesmírně těžké! Představ si, že stojíš uprostřed bitky a kolem tebe je spousta těch, co tě chtějí zabít!“ To se mi rozhodně nelíbilo, ale on si toho nevšímal, a klidně pokračoval. „Tvoje jediná šance jsou kouzla a jestli nebudeš schopná je udělat, tak je po tobě!“ nastínil mi moji budoucnost v neradostných barvách. „A co kdybych zůstala tady?“ navrhla jsem s nadějí. „Vždyť nikdo o mně neví a když se nebudu zabývat magií …“ Rozesmál se a dlouho nebyl k utišení.. „Tenhle plán ti nevyjde!“ oznámil mi pak rezolutně. „Za prvé …“ vztyčil jeden prst. „ … ti chlapi šli po tobě nebo pro tebe, což znamená, že o tobě už vědí! Za druhé …“ přidal ukazovák. „ … tvoje síla roste a Temní by si tě stejně našli a za třetí …“ upřeně se mi zadíval do očí. „ … nevěřím, že bys chtěla do konce života jen vařit a prát košile! Na to, aby ses s tímhle spokojila, jsi totiž moc zvědavá!“ Dostal mě. Takhle jsem opravdu skončit nechtěla! Nebyla jsem si sice tak docela jistá, co bych chtěla v životě dokázat, ale určitě jsem nechtěla skončit u plotny s hromadou děcek kolem sebe a věčně nerudným a vzteklým manželem … Otevřely se dveře a dovnitř strčil hlavu Timo, který se nejistě pousmál. „Dal vzkazuje, že je večeře …“ Amadeus se po něm ohlédl. „Už jdeme!“
Seděli jsme dole u stolu. Jen jsem zírala na libě vonící pečínku, která majestátně trůnila v kameninovém pekáči. Randal si mého údivu všiml a pobaveně se ušklíbl. „Tak nekoukej a jez!“ vyzval mě a přistrčil ke mně misku s bramborama. „Než to všechno ten hltoun zbaští!“ Hltoun se na něj zaškaredil. „Hele, nech toho, jo? Skoro celej den jsem nejed!“ ohradil se s plnou pusou. „A pak jsem eště dřel jako kůň!“ Neopomněl připomenout, že spolu s Randalem zpevňovali opevnění kolem dvorce. Připadala jsem si provinile. Muži pracovali od časného rána, zatímco já jsem se celý den pod Amadeovým vedení snažila zapálit svíčku … Rozpačitě jsem se zakousla do masa. Stařík si toho všiml a povzbudivě na mě mrkl. „Nestyď se, děvenko! Tvoje vzdělání je teď to nejdůležitější! Čím dřív se naučíš, jak s tím zacházet, tím dřív jim budeš moct pomáhat!“ Timo se na mě podíval. „A co už umíš?“ zamumlal nezřetelně. „Nic moc …“ přiznala jsem upřímně. „Povedlo se mi zapálit svíčku …“ Čekala jsem, že se mi vysměje, ale on uznale pokýval hlavou. „Tak to jsi opravdu dobrá!“ Jen tak tak že jsem na něj nezůstala zírat s pusou dokořán. „To myslíš vážně?“ vypravila jsem ze sebe užasle. „To si piš! Já bych to nezvlád …“ Amadeus si odfrkl. „To určitě! Nemáš totiž její nadání!“


Kapitola 25

Probudil mě dupot, který se rozléhal stavením. Někdo se hnal po schodech nahoru a zahnul k mému pokoji. Na víc jsem nečekal a sesmekl se z lůžka. Popadl jsem kuši, kterou jsem měl pro tyhle případy připravenou u postele, a v pokleku zamířil na dveře, které se rozlétly. V poslední chvíli jsem trhl zápěstím a šipka se neškodně zabodla do podlahy těsně před Timovýma nohama. „Nika s Danem se vracej …“ oznamoval zadýchaně, ale pak se zadíval na mě, jak klečím na koleni, a pohledem zavadil o opeřenou střelu, která se ještě nepatrně chvěla. „Promiň …“ Pomalu jsem vydechl a vstal. „Zatraceně, Timo!“ Nejradši bych mu dal jednou do zubů, ale ovládl jsem se. „Mrzí mě to …“ rozpačitě přešlápl z nohy na nohu. „To eště bude!“ slíbil jsem mu ledově a uložil zbraň na její místo. Samozřejmě, že jsem ji opětovně nabil. Jeden nikdy neví … „Tak snad abychom šli dolů, ne?“ pohlédl jsem na Tima a dal si záležet, aby viděl, že mě fakt naštval. Vyšel jsem do chodby a zasakroval jsem. Magdalena se zvědavě nakláněla přes zábradlí … „Copak tady nikdo nemá ani za mák zdravýho rozumu?!“ zařval jsem a popadl ji za boky. Dost neurvale jsem s ní mrsknul ke stěně. Nepěkně to žuchlo, když do ní narazila. „Kde máš kuši?“ zahřímal jsem na ni. Bezděky zabloudila pohledem ke svému pokoji. „Tam je ti platná, ženská! Nedávno sem ti snad něco řek, ne?! A eště se vystavuj u toho zatracenými zábradlí!“ Nechal jsem ji tam stát a vydal se dolů.
„Co tě kouslo?“ zeptal se užasle Daniel, když jsem jim stanul tváří v tvář. „Co mě kouslo?!“ Začínal jsem vidět rudě. „Vůbec nic!! Jenom to, že slečinka ještě jaksi nepochopila, že tady jde o kejhák! A mladej pán s tím má taky problém!“ vybuchl jsem znova. Pomyšlení na to, že jsem toho kluka málem zastřelil, mě děsně vzalo. Byl jako můj brácha, sakra! A Magda kašlala na všechno, co jsem jí říkal ohledně obrany! A to jsem byl hodně trpělivej! A co udělala ona? Nejen že si nevzala žádnou zbraň, ale ani se nenamáhala s krytím! Do háje! „Tak se uklidni, Dale!“ Arnika mi položila ruku na předloktí. Prudce jsem ji shodil a ustoupil z jejího dosahu. Ještě ty začínej! Copak sis eště nezvykla, že se na mě nesahá, když jsem v ráži?! Pochopila a omluvně se usmála. „Nebuď na ně naštvanej, chlapče!“ přidal se Amadeus, odkud se tam tak najednou vzal, jsem netušil. „Kdyby nám něco hrozilo, tak bych tě včas varoval!“ dodal tiše. Překvapeně jsem na něj koukl. Jak by to mohl vědět? Pak mi to došlo. „Byls na stráži, co? Ale po svým, viď?“ Usmál se na mě. Povzdechl jsem si. „Jenže vo tohle tu nejde! Kdyby byl malér a ty dva se zachovali takhle, tak je dávno po nich!“ ozřejmil jsem mu svůj problém. Pak jsem se obrátil ke schodům. Magda s Timem stáli asi uprostřed a tvářili se jako boží umučení. „O tomhle si eště promluvíme, holenkové!“ slíbil jsem jim hrozivě. „Těšte se!“ Magda se jako by celá scvrkla, zatímco Timo jen odevzdaně přikývl. Dobře věděl, co ho čeká. Už to jednou zažil … Zaznamenal jsem, jak se Daniel soucitně zašklebil. „Tak co jste zjistili?“ zeptal jsem se a sedl si za stůl. „Hodně věcí, ale nejdřív si potřebujem trochu dáchnout!“ Arnika si mě prohlížela se svraštělým obočím. „Hele …“ začal jsem ostře, ale pak jsem toho nechal. Měla pravdu. „Odpočiňte si, dejte se do kupy a večer to proberem!“ Daniel s Arnikou vyšli po schodech a Amadeus zmizel stejně nenápadně, jako se před tím objevil. Timo se pomalinku sunul ke dveřím, ale gestem jsem ho přivolal zpátky. S povzdechem se posadil na lavici a ochotně udělal místo i Magdě.
„Takže! Co sem říkal, že uděláš, jestli nás někdo napadne?“ zadíval jsem nejdřív na ni. „Vezmu si kuši a schovám se do výklenku támhle …“ ukázala nahoru. „ … a budu odtamtud krýt schodiště.“ odpověděla správně. „Tak proč jsi to teda neudělala?!“ Bezelstně se na mě podívala. „Slyšela jsem, že to jsou Dan a Nika …“ Snažila se, všechna čest, ale lhaní jí prostě nešlo. „Nech toho! Bylas tam dřív, než to Timo vytroubil do světa! A beze zbraně!“ houkl jsem na ni přísně. Přikrčila se, ale měla dost rozumu, aby zůstala zticha. „A teď k tobě!“ obrátil jsem svoji pozornost na Tima. „Jo, jo, udělal sem blbost, uznávám!“ vyhrkl rychle. „A už sem se za ni i vomluvil …“ Kdybych na něj nebyl tak naštvanej, tak bych se i zasmál. Takhle jsem se zatvářil ještě hrozivějc. „Tak jdeme!“ zvedl jsem se. Timo taky a vytáhl na nohy i Magdu. „Kam nás vede?“ zaslechl jsem, jak se ho tiše ptá. „To brzo uvidíš, holka! Ale líbit se ti to nebude …“