Beze cti - kapitola 23

Seděl jsem na lavičce pod oknem a šťoural se kouskem dřívka v zubech. Sluníčko pěkně svítilo, ptáčci cvrlikali, no prostě přímo idylka! Pozoroval jsem Magdu a Amadea opodál. Ukazoval jí na několik starejch hrnců, co postavil pár metrů od nich, a něco jí říkal. Ona mu soustředěně naslouchala a přikyvovala … Byli moc daleko, abych rozeznal slova, ale i kdyby byli blíž, tak bych jim stejně nerozuměl! Amadeus mluvil něčím, co normální řeč připomínalo jen vzdáleně. Teda, slova byly v podstatě stejný, jenže jejich význam mi naprosto unikal. A když do toho zamotal i nějaký zaklínadla … Sakra, byl jsem rád, že jsem poznal aspoň začátek věty! Jsem válečník a ne filozof, no! Jediný, co mě aspoň trochu smiřovalo s rolí hlupáka, bylo, že Timo na tom byl úplně stejně …
Amadeus se zadíval na jeden z těch kastrolů, něco zamumlal a prásk … Ozvala se ohlušující rána a střepy se rozlétly do všech stran. Přejel mi mráz po zádech. Kdyby to byl člověk … brr! Magdalena jen vykulila oči. Zřejmě jí teprve teď došlo, s čím má tu čest. Moc velkou radost jsem z toho ale neměl. Prostě mi k ní zabíjení nepasovalo. „Tak nevim, jestli mám bejt rád nebo ne!“ Timo měl zřejmě stejný názor jako já. Což mě potěšilo. „Třeba to nebude potřebovat!“ navrhl jsem nejistě. Timo na mě s nadějí mrkl. „Máš nápad?“ Potřásl jsem hlavou. „Hele, tohle je mimo můj obor!“ Sedl si vedle mě a chvíli mlčel. „S čárama jsme si nikdá neměli začínat, to ti teda povím! Je to vo držku a my jsme v háji!“ shrnul nakonec pragmaticky naše šance. Najednou se mi zježily vlasy na zátylku. Okamžitě jsem se vymrštil na nohy a zkontroloval navyklým pohybem zbraně. „Co je …“ začal Timo váhavě, ale sykl jsem na něj, ať drží klapačku a maže na půdu. Jo, vím. Nebylo to zrovna zdvořilý, ale na tohle jsem teď neměl čas. „Magdo!“ Otočila ke mně hlavu. Ukázal jsem na dům. Nechápavě pokrčila rameny. Bohové, tohle se mi snad jen zdá! Budu si s ní muset vážně promluvit! Dostane stejnou lekci jako Arnika a kluci! „Dovnitř … hned!“ houkl jsem o poznání důrazněji, když se k ničemu neměla. Tázavě na mě koukala, otevřela pusu, zase ji zavřela a začala se loudat do domu. „Řek jsem hned!“ popadl jsem ji za loket a trochu popostrčil. Klopýtla a dotčeně po mně loupla okem, ale přece jen zrychlila. Když za ní zapadly dveře, tak jsem si oddechl. „Jsi dobrý, válečníku!“ prohodil Amadeus uznale, zatímco se díval směrem k našim vratům. Byly sice otevřený, ale tak nějak jsem odhadoval, že těm pěti jezdcům, který se pomalu blížili, by nějak kór moc nevadilo, ani kdyby byly zavřený …
„Co jsou zač?“ zeptal jsem se koutkem úst Amadea. „Víš, jak jsem říkal, že to byla možná past?“ Přikývl jsem, aniž bych z nich spustil oči. „Tak byla!“ To už jsem věděl i bez něj! Maníci vypadali jako pěkně ostří hoši. Jediná otázka byla, jestli mají Magdu jen odvést nebo rovnou zabít! „Mágové?“ snažil jsem se znít věcně, ale nějak se mi zase vybavila ta hromádka popela … Dědek přimhouřil oči a zkoumavě je upřel na naše budoucí hosty. „Spíš ne než jo, ale stejně dávej pozor …“ Čelní jezdec projel vraty, zastavil se před náma a měřil si nás. Popošel jsem trochu doleva a usmíval se na něj jak nějakej starosta. „Zabloudili jste?“ Opětoval můj pohled a taky se culil. „Jó, trochu jsme se ztratili … Můžem si u vás dáchnout?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Město je už jen kousek, pánové! Držte se tý široký cesty a nemůžete ho minout!“ No, nepotěšil jsem ho. Zamračil se a jeho kámoši se trochu roztáhli do šířky. Doufal jsem, že Timo už zaujal pozici. Jestli ne, tak máme problém … „Hele, proč hned tak nepřátelsky? Slyšeli jsme, že jste pohostinní!“ Pokývnul jsem na znamení, že oceňuju jeho smysl pro ironii, ale pak jsem ho gestem směroval z vrat … Jenže to on ne! Místo toho pobídl koně a pokusil se mě přejet! Já s tím ale počítal a hodil po něm kudlu. Skácel se jako podťatý! Než jsem si ale stačil pogratulovat k bezva ráně, tak už se ke mně hnal další z nich … Tomu jsem prosekl nohu pěkně pod kolenem … Řval jak tur a, jelikož jsem lidumil, tak jsem mu vrazil meč do břicha a zakvedlal s ním, aby tolik netrpěl. Na zem dopad už mrtvej … Koutkem oka jsem zahlídl, jak se dva další válej v tratolišti krve … Poslední návštěvník na víc nečekal a vzal nohy na ramena … „Timo, zastav ho! Tak dělej, sakra!“ zařval jsem. Vystřelil za ním několik šípů, ale minul … Popadl jsem za uzdu volného koně a vyhoupl jsem se na něj …